Na české vydání povídek o Fahfrdovi a Šedém Myšilovovi jsme museli čekat dlouho, ale zdá se, že nyní už budou věci postupovat solidním tempem. Zhruba půl roku po prvním díle, Meče a čertoviny, vyšly krátce po sobě hned dva další – Meče proti smrti a Meče v mlhách. Milovníci žánru meč a magie se mohou radovat – povídky v nich sebrané představují opravdovou klasiku a jasně ukazují, proč jejich autor získal titul „Velmistr žánru“.

Nevím jak ostatní čtenáři, ale osobně považuji knihy z edice New Weird za něco na způsob literárních lahůdek. Lahůdek, kterými sice nemohu ukájet svou potřebu každodenního čtení, ale které mi spolehlivě uspokojí občasnou chuť na „něco jiného“. Na něco zvláštního, dekadentního, znepokojivého… Vryté město australské autorky Kirsten J. Bishopové těmto požadavkům bez výhrad odpovídá.

Třetí pokračování Letopisů z hlubin věků se k českým čtenářům dostává jen s malým zpožděním oproti originálu, což je jistě pozitivní. Předchozí dva díly jsou totiž velice sympatickými představiteli kvalitní fantastiky pro děti a mládež, které nemůže být nikdy dost. I když kolem Letopisů asi nikdy nezavládne mánie jako kolem Harryho Pottera nebo Eragona, tak si přesto zaslouží, abychom se na ně podívali blíže.

Poslední u nás vydaný román Sergeje Lukjaněnka takříkajíc klame tělem, tedy přesněji řečeno obálkou. Absurdně svalnatý hrdina, zápasící s nestvůrou, připomínající křížence mezi červem a Vetřelcem, se pravděpodobně zlatým písmem zapíše do dějin nevkusných obálek. Znechuceně knihu odhodit by však byla chyba – Lukjaněnko nezklamal a obsah je mnohem zajímavější, než by se mohlo podle obálky zdát.

V duchu starého hesla „Nejlepší vánoční dárek je kniha“ vydalo nakladatelství Triton v listopadu další pokračování veleúspěšného cyklu o moskevských Hlídkách. Co si budeme nalhávat, takový prezent potěší opravdu hodně čtenářů, a to nejen na Vánoce. Zvláště když ho po rozpačitém čtvrtém dílu má zase na svědomí sám Pan Spisovatel Sergej Lukjaněnko, který opět potvrdil pověst tvůrce, který zatím nenapsal žádnou špatnou knihu.

Recenze originálu.
Početní milovníci dobrodružství vesnického exorcisty – amatéra Jakuba Vandrovce – mohou zajásat. Na polských knižních pultech se nedávno objevila již pátá kniha, popisující jeho neuvěřitelné příhody. S radostí mohu konstatovat, že i když Jakubovi táhne na stovku, devastující zub času se nijak nepodepsal na pevnosti jeho rukou, ani na jeho chuti na podomácku vyráběnou kořalku.

Když jsem před více než deseti lety poprvé tempem dva díly denně hltal Zelazneho ságu o Amberu, rozhodně mě nenapadlo, že se s ní budu mít kdy co do činění jinak, než jako čtenář. Na mysl mi nepřišlo ani to, že by tato série snad vyšla v nějakém jiném vydání. A vida, přesto se stalo, Amber vychází celý v novém a já zjišťuji, že je stejně dobrý jako kdysi.

Recenze originálu.
Po čtyřech letech čekání se milovníci fantasy – a dobré literatury vůbec – konečně dočkali! V Polsku vyšel 15. listopadu závěrečný díl Sapkowského „husitské“ trilogie. O tom, že se kniha bude skvěle prodávat, nepochyboval asi nikdo, naplní však i velká očekávání čtenářů?

Pendragonův prapor představuje ukázkový případ trendu slučování literárních žánrů. Konkrétně v tomto případě jde o směs, jejíž hlavní složky tvoří historický román a detektivka, a vzniklý literární koktejl je navíc jemně dochucen špetkou fantasy. Zkušenosti nás však učí, že s míchanými nápoji je třeba zacházet opatrně – následkem jejich konzumace může být ošklivá kocovina. Bude tomu tak i u této knihy?