Masasumi Kakizaki je japonský kreslíř mangy narozený v Hokkaidu, a jako u většiny autorů není moc informací o jeho životě známo. Tedy kromě toho, že na kontě má například Skrýš (Crew, 2018) nebo Bestiarius, X-Gene; ale čemu doopravdy vděčí za úspěch je manga Rainbow zasazená do roku 1950 sledující životy šesti delikventů – o tom ale tahle recenze není.
Shelby Mahurinová vyrostla v Indianě, kde žije se svým manželem, dětmi, dvěma psy a kočkou. Mezi její oblíbené knižní série patří Harry Potter (pff, jaké to překvapení), Dvůr trnů a růží, Noční cirkus a Uprooted. Holubice a had je její debutová kniha, jež v zahraničí sklidila velký úspěch, a autorka se svým nakladatelem 20. března 2020 potvrdili, že ze zamýšlené dvoudílné série bude nakonec trilogie.
James Islington překvapil čtenáře v roce 2018 debutovou knihou Stín věcí ztracených, na kterou navazuje Ozvěna věcí budoucích. I druhý díl série přináší skvěle vymyšlený magický systém, fascinující svět s vlastní záhadnou historií, zajímavými postavami a komplexní příběh s jasným cílem. Nutno přiznat, že i když měla kniha svoje mouchy, bylo to skvělé čtení, a proto jsem byla před začátkem Ozvěny věcí budoucích trochu v rozpacích. Přece jen, je to druhý díl (kterých jsem v poslední době přečetla hodně) a měla jsem obavy ze syndromu druhého dílu. James Islington ovšem překvapil!
Theo Addair je pseudonym českého spisovatele, kterého mnoho čtenářů zná díky knize Muffin a čaj – a pějí na ni ódy za poetický stal psaní, ale především za přiblížení myšlenek……
Znáte takové ty knihy, u kterých si říkáte „Teď! Teď něco přijde.“, a ono nic, ale přesto to té knize nemůžete mít vyloženě za zlé, protože byla přeci jen trochu jiná mezi tou spoustou ostatních knih, jež jsou psány podobným stylem? No, Milosrdné přízraky jsou jednou z nich.
Pokud vám jméno April Genevieve Tucholkeová nic neříká, nemusíte se bát, protože mně také ne. Milosrdné přízraky jsou rozhodně první knihou, která u nás autorce vyšla, ale není její prvotinou, neboť v zahraničí má vydaných titulů hned několik a první se datuje do roku 2013 a nese název Between the Devil and the Deep Blue Sea.
Ve Dvoře trnů a růží se Feyre Archeon rozhodla zachránit celý Prythian prokletý vílou Amaranthou – a zemřela při tom. Vzkřísilo ji sedm prythianských vladařů a v tomto procesu ji přetvořili na nesmrtelnou vílu. Ani jeden z nich nečekal, že by si během toho její tělo od každého vzalo kapku jejich moci. Tamlin, vladař Jarního dvora, ji poté odvedl domů…
Nakladatelství Host přináší po roce přeložené pokračování série Draconis Memoria Legie plamenů. První díl s podtitulem Oheň probuzení sklidil docela veliký úspěch, alespoň co se týče čtenářů a fanoušků, přičemž spousta z nich vychvalovala originalitu a propojení steampunku s magií. Jak si ale vedl druhý díl?
Mnoho čtenářů zná českého spisovatele Pavla Renčína, a ti, kteří ho neznají, alespoň naráží na jeho knihy ve výlohách knihkupectví. Do paměti se jim zapsal především fantasy trilogií Městské války nebo jejím prequelem Labyrint. Nemá však na kontě jenom fantasy žánr, v posledních letech vydal i thrillery – Vězněná, v níž se nechal autor inspirovat skutečnou událostí, nebo Klub vrahů. Někteří samozřejmě vědí, že je spisovatel – byť od něj nic nečetli, další vědí, že existuje (například já), a pak tu jsou klasičtí fanoušci.
Kristina Hlaváčková rozhodně není v českých vodách fantasy nováček – na kontě má celkem sedm knih, přesto jsem o ní nikdy neslyšela, dokud se mi do rukou nedostal první díl trilogie Dračí oheň s názvem Proroctví. Jedná se o volné pokračování trilogie Dračí oči s níž autorka debutovala na trhu v roce 2014.
Australana Jaye Kristoffa snad ani není třeba představovat. V České republice v posledních měsících stoupl na žebříčku oblíbenosti díky Nikdynoci a sérii Akta Iluminae. A pokud někdo ze čtenářů young adult žánru pochyboval o jeho oddanosti fanouškům, letošní HumbookFest, jehož byl speciálním zahraničním hostem, musel každého přesvědčit o opaku. To ovšem nemění nic na tom, že jako autor se Jay Kristoff vyžívá i v utrpení svých fanoušků a čtenářů. Pořiďte mu někdo, prosím, láhev s nápisem „Slzy mých čtenářů“. Nějak tuším, že se do budoucna bude hodit.