Ginji Išikawa by mohl být normální středoškolský student, jakých jsou v Japonsku miliony. Ale není. Nevěří na duchy, nemá rád horoskopy a nesnáší pověrčivé lidi, přičemž do této kategorie bohužel spadají všechny jeho spolužačky, které mu dohazuje jeho kamarád Hakatejama. Ginjiho nejdelší „vztah“ trval týden. Než nad tím nemehlem Hakatejama zlomí hůl definitivně, dohodí mu ještě jednu dívku. Jenže na obzoru se objeví taky roztomilá vymítačka duchů.

Půlnočnímu upířímu detektivu ze série „Nightwalkers“ vyrostla konkurence. Asagi Nanami je ředitel „Výzkumu nadpřirozených jevů“ a z likvidace stvůr si udělal výnosnou živnost. Jednoduše řečeno jde o vymítače duchů. Narozdíl od stařičkých „Ghostbusters“ se však Asagi a jeho tým, sestávající se ještě z králíka, schizofreničky a obrýleného bišíka, nespoléhají na moderní techniku, ale na své nestvůrné schopnosti. Hranice mezi kořistí a lovcem jsou nejasné, zábava může začít.

Uplynulo dlouhých osm měsíců od vydání druhého dílu, než se Dveře chaosu otevřely potřetí. Odpovědi na otázky, zda se tak stalo naposledy, které z vedlejších postav přežijí, které naopak oklovou vrány a co se stane s denním a nočním světem najdete i v této recenzi. Tedy aspoň některé.

Temné metro přijíždí do své cílové stanice a zároveň s tím se naplňuje osud Seiyiho, průvodce podsvětím. Dokáže se znovu setkat se svou Nao? Zachránit cestující nově otevřené linky metra před hordou pomstychtivých nemrtvých? Nebo bude zase jen přihlížet neštěstí jiných?

Skutečnost, že někoho konečně napadne vydat mangu pro dospělé, je sama o sobě důvodem k malé oslavě a nezastírám, že v našich malých českých poměrech je to riziková záležitost. Jenže každé riziko se dá zmenšit. Třeba tím, že sáhnete po kvalitní, čtenáři prověřené sérii. Nebo zkusíte čtenáře šokovat. Talpress si vydáním Kannoniny ruky vybral druhou možnost.

Kazuna Takashiro není právě typický japonský středoškolák. Jeho matka je mrtvá, vlastní otec ho opustil krátce po narození sestry Chizuny, kterou vzal s sebou, a Kazuna tak žije u pěstounů, jež ho chtějí adoptovat. Na střední školu kašle, studovat na univerzitě nechce a volný čas tráví bezcílným poflakováním po městě. Tento pohodlný životní styl naruší až nečekaný návrat jeho mladší sestry, která pro něj rozhodně nemá dobré zprávy. Celá jejich rodina je totiž prokletá…

Velké věci začínají nenápadně. Autor, obvykle s herní průpravou, se jednoho dne rozhodne stvořit si vlastní fantasy svět a napíše první povídku. Pak další. A další. Od prvotní dějové linie odpadávají další povídky, vynořují se nové „hlavní vedlejší“ postavy, přičemž ani ty staré autor ne a ne zaříznout, protože jejich osudy se mají uzavřít až za nějakých dvacet let. Krvavé pohraničí? Kdepak, řeč je o Světu bez jména, respektive o třetím dílu komiksových povídek z tohoto světa.

„Já v zrcadlech lásky nehledám svou tvář. Belhám se po světě jak zmrzačený zmetek, jehož psi vítají vždy štěkotem. Mně není přáno býti milovníkem – já předurčen byl stát se zločincem a nenávidět línou rozkoš doby.“