V neprostupné krajině se všemi směry rozpíná pokřivený hrad, jehož bizarní obyvatelé jsou po generace věrni prastarým kamenům a nepochopitelným obřadům. S narozením sedmasedmdesátého hraběte rodu Žalů se ale spletitými chodbami začíná rozlézat stín intrik, smrti – a co hůř – změny.
Kdybyste dali českému čtenáři za úkol vyjmenovat několik autorů britské fantastiky, jen málokdo by zmínil jméno Mervyn Peake. Přitom tento Tolkienův současník ovlivnil mnoho současných spisovatelů, ačkoliv se již osmdesát let vedou spory o tom, zda je jeho nejznámější dílo, Gormenghast, vůbec fantasy. Zatímco u nás poprvé a naposledy celá trilogie vyšla teprve před dvaceti lety (a v současné době se dá sehnat už jen antikvariátně) a prošuměla skoro bez povšimnutí, v Británii na jejím základě vznikla televizní minisérie, deskové hry a dokonce opera. Ve své době se jednalo vedle Pána prstenů o jednu z mála velkých sérií, ačkoliv popularitě se mu dozajista nemohla rovnat.
Proč?
Inu…
První, co na vás dýchne když začnete s četbou, je jazyk, jímž je série psaná. Mnozí tvrdí, že dlouhodobé vystavení tomuto dílu čtenáři působí fyzickou bolest. A do jisté míry ano. Po celou dobu musíte odolávat těžkotonážní kanonádě poetických obratů a přirovnání, pod nimiž se nachází pomalu plynoucí děj. Nejde ale o žádné několikastranové popisy dveří ve stylu Viktora Huga. Mervyn Peake popisuje každou kamennou stěnu hradu Gormenghast tak, aby byl entitou stejně živou jako každá jedna z postav, které jej obývají a podléhají jeho tradicím. Prostřednictvím místy až předpratchettovského humoru (jen tedy řidšího) přehltí vaše vjemy gotickou atmosférou, vnitřními životy každé z figurek, jimž se pečlivě věnuje, a o to rychleji a krutěji vás o ně po mnoha stranách připraví. Nijak brutálně, ale krutě. V tomto ohledu, pokud se budete chystat sérii číst, doporučuji nečíst anotace, protože obsahují těžké spoilery. Mimochodem G. R. R. Martin byl s Gormenghastem velice dobře obeznámen a dokonce pojmenoval několik charakterů jako odkaz a poctu této trilogii.
Co se samotných postav týče, už jen ty vybočují ze standardních archetypů fantasy postav. Nejsou idealizované. Dělají chyby. Mnohdy fatální. A nejen to. Důvod, proč je žánr Gormenghastu tak sporný je ten, že se zde nenachází jediná mimolidská rasa, žádný magický systém a do třetího dílu jsme uvězněni v gotických chodbách a přilehlém gormenghastském okolí bez jakékoliv znalosti o okolním světě. Což se výrazně podepisuje na mentalitě protagonistů. Ty, stejně jako čtenář, nepoznají nic jiného. A každá z nich má svůj specifický, místy až teatrálně přestřelený způsob vyjadřování a jednání.
Ať už jde o samotné příslušníky rodu Žalů, služebnictva, či kohokoliv jiného.
Máme tu lorda Katafalka, který podléhá každodenní povinnosti sejít to či ono schodiště v danou hodinu, sníst tolik toho a onoho na základě prastarých kodexů. Jeho jediným únikem z toho všeho je knihovna.
Nebo lady Gertrudu, jíž nezajímá nic jiného než její bílé kočky a komunikace s ptáky. A to i bezprostředně po narození prvního syna Tita, což je událost, která dá do pohybu děj celé trilogie.
Fuchsie, Titova sestra, uzamykající se ve vlastních světech, protože nic jiného jí nezbývá.
A z rodu poslední, dvojčata Cora a Clarice. Toužící po moci, ačkoliv celé dny tráví zavřené ve svých komnatách, kde se utápí v sebelítosti a touhách po převzetí vlády.
Je tu pan Kříst (jehož v seriálu ztvárnil Christopher Lee!), služebník rodu, což je jak hlavní definice jeho života, tak i další důvod jeho izolace od čehokoliv jiného. A hlavní důvod vedoucí k jeho postupné zkáze.
A (abych nevyjmenovával celé osazenstvo) pak je tu Koncíř. Snad jediná postava, která má dost rozumu a inteligence, aby narušila veškerý stereotyp a řád. Koncíř, který postupně začne manipulovat jednotlivými charaktery, stoupat po společenském žebříčku od přisluhovače v kuchyni k hlavnímu správci obřadů, aby ovládl chod prastarých kamenů. Ať už je to sebevětší parchant, musí se mu přiznat, že ví, co dělá.
Jak už píšu výš, není tu žádný archetyp běžného hrdiny, jak je známe z mainstreamového fantasy. Všichni jsou specifickým způsobem nesympatičtí, pokřivení, mají vlastní sny, povinnosti, cíle, které jsou postupně mařeny, protože v Gormenghastu se děje vše v pravidelných cyklech, změna je prohřešek, na nějž nikdo není připraven. A o to víc jsou jejich motivace pochopitelnější a jsou nám sympatičtější. Děj a intrikářství postupují pomalu. Stejně tak i životy postav. První dvě knihy pokrývají časový úsek sedmnácti let, kdy se postupně posouváme napříč životy těch, kteří se pokoušejí vyrovnat s jejich rolí v hierarchii hradu, mají své malé neřesti a každý z protagonistů je přitom svým způsobem sám.
Izolace jako taková je hlavní téma celé trilogie. Ať už psychická, dějová, tak i folklorní. Velká část populárních fantasy sérií vychází z nějakého nám známého folklóru a pověstí. Gormenghast nikoliv. Nejsou zde žádné mýty, legendy, nedozvídáme se nic o žalovské historii. Není to důležité. Jsme tady, teď a stejně jako obyvatelé hradu se s tím musíme vyrovnávat po svém. A odevzdat tak jakoukoliv příčetnost.
Po první dva díly sledujeme Titovo dospívání a jeho rostoucí nenávist k místu, kde žije, zatímco Koncíř se dere k moci. Máme tu tak dvě naprosto protichůdné postavy, které jsou si svým způsobem podobné v tom, vůči čemu revoltují. Tita, dědice trůnu, který nenávidí tradice a hrad, a chce z něho za každou cenu uniknout. Koncíře, vystoupivšího z nejnižších společenských vrstev. Ten nenávidí všechny, ale chce je ovládat.
A ačkoliv se dá říct, že jediný Titus dosáhne svého cíle, nakonec ani on není šťastný.
Třetí díl Gormenghastu je totiž úplně jiný.
Poslední část napsal Peake před smrtí, v době, kdy trpěl Parkinsonovou chorobou a spavou nemocí. Titus zde pobíhá krajinami, kde můžeme spatřovat prvky sci-fi kontradiktující s tím, co jsme četli doposud. Hrad samotný existuje jen v jeho vzpomínkách. Z odhodlaného hraběte se stává trochu ztracený fracek, který neví co chce a postupně začíná litovat svých rozhodnutí. Co hůř, žádná z postav (stejně bizarních jako v předchozích dílech, ale ačkoliv svobodných, o nic méně nešťastných), jíž na cestě potká, mu nevěří ani jeho titul, ani to, že Gormenghast vůbec existuje. Díl čtvrtý u nás nikdy nevyšel, ačkoliv z poznámek a toho, co se pokusila vdova po Peakeovi dopsat, byla vydána v Británii kniha Titus Awakes.
Co závěrem?
Jako obvykle, tohle není čtení pro každého, obzvláště pokud máte problém s pozorností a upřednostňujete rychlou akci. Ale z hlediska literárního a toho, co nám série dala do vývoje žánru, je to něco, co by se nemělo opomínat. Kruci, gormenghastští profesoři jsou zcela očividně předlohou zeměplošských mágů. Dokonce Gormenghast jako takový je zmíněn už ve třetím díle Zeměplochy.
Je to něco jiného. Je to nihilistická groteskní gotika přesycená absurdními zvraty o snaze vytrhnout se z kořenů, uchopit do rukou něco málo slunečního svitu, co proniká oknem… ale i tak marně.
Titus se v závěru nevrátí na Gormenghast, jeho příběh zůstane nedořečen a v nás tak zůstane jistý druh prázdnoty a pochyb, jestli to, co jsme četli, vůbec byla pravda.
Protože navzdory všem našim snům a nadějím, i my jednou musíme dospět a jít dál.
Ať už se nám to líbí, nebo ne.
Mervyn Peake: Gormenghast Trilogy (Titus Groan, 1946; Gormenghast, 1950; Titus Alone, 1959)
Vydal: Argo (Titus Žal, 2004; Gormenghast, 2005; Už jen Titus, 2006)
Překlad: Dominika Křesťanová
Obálka: Matouš Přikryl, August Haun
Počet stran (celkově): 1 022
