Vzpomínáte na království, kde jsou lidé podle svého talentu rozdělení do řádů na Statečné, Nadané, Moudré a Milosrdné? A na čarodějku Heniku, jak potkala umírající představenou Milosrdných a přijala její znalosti, aby se mohla stát léčitelkou? Pojďte si nyní užít pokračování jejích dobrodružství a zjistit, jak se jí v nelehké době daří.
Uběhly téměř přesně dva roky od chvíle, kdy vyšel Zpěv straky, a pozornost čtenářů a čtenářek se rychle obrátila k rehečské rodačce, protože jim její psaní přišlo jako svěží déšť na poušti. Žádný bizár, žádné násilí, žádné porno, žádná velká gesta, žádné hláškování, žádné superhrdinství, žádné máchání mečem a vysílání magických paprsků. Místo toho je v hlavní roli někdo skromný a chybující. Konečně změna!
Vyprávění o čarodějce, která se rozhodne stát léčitelkou a pomáhat lidem, však není žádná naivní pohádka pro děti. Henika si žije ve svém domečku a večery tráví počestně ve společnosti mluvící straky. Tu a tam se vydá na cesty za nemocnými na své potrhlé kobyle, které říká laskavě Potvora. Snaží se vyhýbat problémům a chová se nenápadně, protože léčitelé už nejsou v zemi vítáni. Měkký král podlehl nátlaku bojechtivého velmistra a souhlasil s tím, že ostatní pilíře společnosti jako věda, umění a léčitelství budou vymýceny.
V první knize jsme se pomocí vzájemně propojených, ale samostatných epizod (povídek) s hrdinkou seznamovali, a sledovali, jak se pomalu kolem ní stahuje smyčka. Obětavá hrdinka se pokoušela napravovat křivdy, které se v různých koutech království děly, až se nakonec nedobrovolně zapletla i do záležitostí trůnu. Stala se obětí manipulace a lží a málem přišla o život. Má naštěstí talent se ze všeho zase ve zdraví vyvléknout, takže po různých peripetiích šťastně doputovala domů a mohla dál pokukovat po pohledném ženatém sousedovi.
A takhle by to mohlo i zůstat, kdyby se ve Křiku straky nerozhodla vyhlásit válku své adoptivní matce, od které utekla. V nových příhodách autorka Dana Beranová dost přitvrdila. Lidé jsou bez léčitelů bezradní a nemocní, a tak je Henika na roztrhání a vleče se do prapodivných zapadlých údolíček třeba uprostřed zimní noci. Všude naráží na zlou magii, potkává další dívky, které se staly obětí čarodějek, a pomalu osnuje plán, jak se se zlovůlí vypořádat. Znamená to ovšem čelit i své největší noční můře.
Co by však pro kamarádku Trišku, zakletou do stračí podoby, neudělala? Klidně i velkou hloupost, když by to pomohlo. Protože nikdo není neomylný a upřímně, Henika těch bot naseká celkem dost než trochu prozře. Dostane se díky své důvěřivosti i do vězení, kde je nápomocna porodu bez jakýchkoliv prostředků a rodička jí zemře v náručí. Najde si tam však nového chlapa, a to možná za celou tu eskapádu s dramatickým únikem po vodě stálo.
Jste zvědaví, jestli její plán vyjde a zda setkání s „matkou“ Berenikou ustojí? Tak to buďte a těšte se, že vás bude autorka napínat až do poslední stránky. Kniha se čte výborně, jen občas jsou složitější scény s mnoha postavami trochu zmatenější, ale to se dá snadno překonat. Autorka se snaží zachovat podobný styl i strukturu knihy, tudíž se opět setkáme s krátkými intermezzy, která tentokrát odhalují minulost jednajících hrdinů. Podobně jako ve Zpěvu straky pak nejsou nutné násilně vetkané vysvětlovačky a čtenář/ka si příběh lépe užije.
Změnou je ovšem ústup od kompozice povídkového románu směrem ke klasickému vyprávění, kdy děj postupuje jednotlivými kapitolami. Poněkud ambivalentní celkový dojem ale zůstal. Kulisy pohádkového světa se tlučou s autorčiným pokusem o realističtější pohled, kdy užívá moderní jazyk včetně medicínského názvosloví. Paletu pohádkových bytostí – mluvící straka, vodan, drak – doplní postavy z temnější fantasy jako je třeba upír (mimochodem, vede blázinec, a pouštění žilou tu není jenom léčebná metoda :)).
Samotný fikční svět se jeví na fantasy příliš modelový (načrtnutý „úspornými tahy štětce“, jak píše Pevnost), není zřejmé, jak je hospodářsky udržitelný, a pokud ze všech kast zbyli jen Stateční, kam byli převedeni odvedenci z těch ostatních – bavíme se tu o obrovské mase hladovějících krků, které je potřeba živit. Sice jsme tu donedávna měli kastu vědců, ale společnost jaksi nikam od koňských povozů a rezivých mečů nepokročila. Jistě, máme tu ještě přírodní sílu – magii – která překoná hodně limitů, jak ovšem tyto klasické protipóly fungují vedle sebe není moc zřejmé.
Co musím ocenit, je autorčina snaha rozbít některé stereotypy. Narazíme tu na čarodějku, která není zlá a má svoji adoptivní dceru ráda, nebo na vojáky, kterým se zvolená vládní politika nelíbí a chystají povstání. Dokonce se jeden z nich ukáže jako celkem fajn chlap s laskavým srdcem a ochotou dělat v partnerském vztahu ústupky. Dračí princezna je pro změnu samý sval a staví zájmy svého létavce nad potřeby lidí. Ne všechny mladé čarodějky jsou nadšené ze svého talentu, raději ho skrývají a hrají si na obyčejné ženy. Triška, dosud se jevící jako ta moudřejší, je po přeměně do lidské podoby potřeštěná a upnutá na jedinou myšlenku týkající se krádeže dětí (snad pozůstatek stračího mozku?).
Není tedy všechno černobílé, jenom ta Berenika je taková přízračná, stojí za vším neštěstím, ona je ten pramen zla, a nezmění se to ani poté, co pochopíme příčinu jejího chování a zjistíme, že tam někde za sebevědomým zevnějškem žije malá holka s hlubokým šrámem na duši… I z dalších epizod je cítit sílící psychologizující trend a jednoznačná obžaloba sociální nerovnosti, a to už na pohádku rozhodně nevypadá. A příliš otevřené milostné scény či drastické popisy roztrhaných těl už vůbec ne, byť je jich poskrovnu.
Autorka si chvílemi úkol trochu ulehčuje a do svého světa vtahuje intermediální výpůjčky, například smrtící létající kotouč nápadně připomíná téměř stejnou zbraň ze steampunkového filmu Wild Wild West, až na ten rozdíl, že zde ho pohání magie, nikoliv fyzika. Již zmíněný dramatický porod se dost podobá zkušenosti vězeňkyň z románu Bílá voda Kateřiny Tučkové. A jindy si to zase autorka příliš ztěžuje, to když některé scény popisuje mechanisticky až do nejmenších podrobností, takže dlouze vysvětluje, jakým způsobem někdo protáhne řetězy tak, aby zvedl mříž, jak pádluje v silném proudu a podobně.
Pohádkovost (nebo řekněme určitou triviálnost) Křiku straky na druhou stranu podtrhuje samotná obálka. Na podkladu ze syté smaragdové modři se nese nápis roztřeseným strašidelným písmem. Typický čarodějnický motiv evokuje i úplněk, na jehož pozadí se odráží černé siluety jezdců na koních, přičemž jedna z nich máchá lékárenskými pákovými vahami. A kolem uřvaně hřadují straky… Jak se pak rozhodnout, co je kniha zač a na jaké čtenáře cílí? Nejspíš na všechny, kdo si oblíbili první knihu.
Jestli k nim patříte, tak si rozhodně nenechte Křik straky ujít. Stále platí, že se Daně Beranové povedlo přijít s něčím originálním, minimálně se zajímavou hlavní hrdinkou i dalšími postavami, které nešustí papírem. Její znalosti, dané vykonávanou profesí ve zdravotnictví, jsou určitě příjemným obohacením, a léčitelky jsou prostě sympaťandy z podstaty. Velkým bonusem je rozhodně hořkosladká atmosféra i způsob rozvíjení příběhu, upomínající některým čtenářům Zaklínače. To dohromady dává důvod, proč si knihy Dany Beranové snadno oblíbíte.
Procentuální hodnocení: 70%
Dana Beranová: Křik straky
Vydal: Host 2024
Obálka: Braňo Matis
Počet stran: 340 stran
Cena: 339 korun
