Od literární minulosti se náš rozhovor s René Vaňkem stočil k budoucnosti (nejen té literární). A také volnému času, skautům a umělé inteligenci. Zkrátka, bylo o čem hovořit, protože Kovové nebe nabízí mnoho pestrých témat.
Budoucnost lidstva ve vašem pojetí není zrovna růžová – vážně to vidíte takhle černě?
Ha! A kdo říká, že se Bodyportal odehrává v budoucnosti? Všimněte si, že v textu není uvedený jediný letopočet, který by čtenářům pomohl příběh nějak časově lokalizovat. To má svoje opodstatnění – pomáhá to podporovat klaustrofobní pocit bezčasovosti.
Nakolik jste při psaní vycházel z reality a třeba i z postav ze svého okolí? A nakolik z typické české mentality?
Řada postav má svůj zcela konkrétní předobraz v reálném světě. Například profesor Rigel sdílí křestní jméno, povahu i vzezření s jistým pražským pivofilním metalákem, mužem drsnějším než šmirglpapír o zrnitosti P16 a proslulým tím, že si vždy na závěr koncertu nechává některou z přítomných fanynek načůrat do fousů. Ne, to vážně není vtip. Hlavní hrdina Theo je oproti tomu inspirován jinou fiktivní postavou, totiž “nezničitelným” hrabětem Theodorem z Jakubiskova geniálního osmdesátkového seriálu Pehavý Max a strašidlá. Jako malého mě Jakubiskův Theo neuvěřitelně děsil a podvědomě mě nejspíš trochu děsí ještě teď. Tu negativní emoční energii jsem prostě musel nějak využít. Pokud jde o typickou českou mentalitu, na ní to stojí značně velké míry a druhý díl bude v tomto ohledu ještě výživnější.
Hlavní skorozáporák má na sobě skautskou uniformu? Proč zrovna skautík?
Skaut, respektive skautský vedoucí, je podvědomě vnímán jako něco dobráckého, obětavého, za všech okolností ochotného bránit slabé či zachraňovat zatoulaná koťátka a ve frontových zákopech připraveného zalehávat dopadající ruční granáty. Skauta lze považovat za synonymum dokonalého klaďase. Jakmile se ale někdo, koho jsme připraveni od prvního okamžiku brát jako šiřitele dobra, začne chovat coby nevypočitatelný gauner, hroutí se naše očekávání, střídá ho zmatek a nejistota. Budování nejistoty ve čtenáři formou bourání očekávání mě odjakživa ohromně baví. Čtenář za mě nikdy nesmí vědět, na čem doopravdy je, protože takhle setrvává v napětí a není schopen se odtrhnout od čtení. Samotná skutečnost, že Zázračný vypadá tak, jak vypadá, má ale v knize, jak se nakonec ukáže, celkem triviální vysvětlení, které možná ledaskoho i zklame.
Ve světě Bodyportalu je hojně užívaná umělá inteligence. Máte s ní nějaké osobní zkušenosti?
Mám a docela dost. Ještě donedávna jsem hodně experimentoval třeba s Midjourney. Kromě jiného se zabývám i počítačovou grafikou a generátory obrázků mi nejdřív přišly jako skvělý prostředek pro zefektivnění práce. Lze si jimi vytvářet textury, součásti koláží, návrhy ikon, loga, nebo dokonce celé vizuální koncepty. Strávil jsem u toho desítky až stovky hodin, ale prvotní nadšení postupně vystřídalo rozčarování. Ohromný problém veškerých současných “text to image” generátorů na bázi umělé inteligence představují cenzorské tendence samotných vývojářů, respektive znepokojivě rychle se rozšiřující seznamy zakázaných slov. Na těch lze nalézt i takové absurdity jako červ, kůže, prsa, nůž, plavky, tkáň, žíla, vězení, injekce, vzrušující nebo třeba Cronenberg. Neexistuje zde tak plnohodnotná tvůrčí svoboda, vytvořit obrázek byť třeba jen částečně obnaženého lidského těla je nemožné. S tímhle prostě člověk jako já pracovat nemůže. V současnosti na denní bázi rozmlouvám s ChatemGPT. Nesmírně mě baví mást ho, testovat jeho etické uvažování, hledat limity schopností, řešit morální dilemata. Sem tam ho nechám něco vypočítat, případně naprogramovat něco v Pythonu. Je to skvělý nástroj a už teď nadšeně vyhlížím jeho budoucího nástupce.
Současný ai-boom mě ale při psaní Bodyportalu nijak neinspiroval, protože, jak už bylo řečeno, jsem na knize pracoval v dobách, kdy se běžný člověk k umělé inteligenci dostal maximálně prostřednictvím překladače od strýčka Gůgla.
Plánujete nějak univerzum Bodyportalu dál rozšiřovat, třeba i formou povídek?
Záhy poté, co ve Fantom PRINTU oficiálně přijali rukopis, jsem začal psát nepřímé pokračování. Pracovně ho zatím nazývám “Let hovnivála”, odehrává se třicet let po událostech Bodyportálu a popisuje nedobrovolnou výpravu dvou gentlemanů do světa za skořepou Kovového nebe. Je-li libo více detailů? Prvním z těchto gentlemanů je inženýr Max patologicky závislý na mobilním telefonu a rovněž disponující jistou velmi neobvyklou biotechnologickou modifikací. Druhým jeho pucflek, naivní hipster Lumek Zábluda, zhrzený básník a pravidelný přispěvatel literárního časopisu Psí hovno. Kromě nich se v příběhu objevuje třeba soukromá exekutorka Ira se schopností provádět takzvané absolutní exekuce, bomberman hraný se skutečnými lidmi, explodující nemluvňata a spoustu dalšího. Myslím, že pokud mi osud umožní text zdárně dokončit, bude to prča.
A k výčtu se sluší ještě přidat zálibu ve zbraních – nu, povídejte, jak je to s nimi?
Jsem psychicky narušený nožofil. Nůž považuji za nástroj, relaxační pomůcku a penetračně-socializační aparát v jednom. Běžně u sebe nosím pět až sedm nožů, hlavně balisongů, s nimiž se oblibou všelijak zraňuji. Když v létě žena přiváděla na svět naši dceru Kiru, podařilo se mi na porodní sál v gumové papuči propašovat můj zbožňovaný balisong Lucha, jímž jsem zamýšlel stylově přetnout pupeční šňůru, ale skalpel hlavního porodníka byl bohužel rychlejší. Hrozné zklamání. Před lety jsem taky, ovšem tehdy naprosto neúmyslně, propašoval do Vatikánu přes švýcarskou gardu dýku od ColdSteelu. Mohlo za to chaotické řazení batohů v bezpečnostním rentgenu. Nemyslím, že je mnoho osob, kterým se podobná věc podařila.
Ještě nějaký koníček, který požírá váš volný čas?
Dcera Kira aktuálně požírá devadesát procent volného času, člověk si s ní často ani nemá čas vyholit si chloupky v nose, ale z nějakého důvodu mu to nevadí, což bude zřejmě geneticky podmíněno, aby se z toho dalo nezbláznit.
Ale zpět k psaní: pracujete na něčem nebo máte alespoň představu, čím dostanete své čtenáře příště?
To se ví. Letos na jaře jsem dokončil rukopis takové zábavné literární dekonstrukce tradičního historického románu okořeněné špetkou pornografie a nadpřirozena. Odehrává se v roce 1266 na hradě Loket a pojednává o konfliktu imaginárního zvráceného knížete Zbyška s českým králem Přemyslem Otakarem druhým. V knize popisované události stojí na reálném historickém základu, totiž Přemyslově dobývání Chebska, jenže prostor zde, kromě jiného, dostávají obří střevní parazité, břevnovští mniši ovládající bojové umění benedicti-jitsu, plnovous užívaný coby bodno-sečná zbraň, inteligentní výkaly, středověká obdoba lidské stonožky nebo Anežka Česká bojující s čarodějnicemi pomocí ňader. Celé je to navíc psáno historizujícím jazykem ve stylu Vančury. Teď jde jen o to, kdo bude natolik šílený a troufne si tuto prasárničku vydat. Zatím vím jen to, že to rozhodně nebude Golden Dog. Tam jsem to zkusil poslat a rukopis zřejmě vyvolal kvalitní redakční pozdvižení – soudím tak dle učebnicově únikové reakce šéfredaktora Martina Štefka, když jsme se potkali na letošním Světě knihy a já se mu představil jménem.
Existuje podle vás něco jako ideální čtenář?
Samozřejmě! Ideální čtenář je takový, který si koupí alespoň pět výtisků vaší nejnovější knihy, na české knižní databázi jí dá pět hvězdiček a napíše rozsáhlou pochlebovačnou recenzi.
A na závěr mi to nedá nezeptat se: Kovové nebe se křtilo rtutí. Kdo tuhle taškařici vymyslel a proč zrovna rtuť?
Kovové nebe si vyloženě říkalo o křest kovem a jediný kov, jímž lze smysluplně křtít, je rtuť! A pochopitelně jsem to vymyslel já, nikoho jiného by podobná zhůvěřilost nenapadla. Pochopitelně se to lehce vymklo, rtuť skončila vylitá všude možně, ale neotrávil se naštěstí nikdo.
Děkuju za rozhovor a budu se těšit (a určitě ne sám!) na další díla.
FOTO V OBOU ČÁSTECH ROZHOVORU: Archiv autora
