Když nad Jerichem vyšla Černá hvězda, tak utopila svět. Kam až dosáhnou její chapadla? Dokážou zničit i to, co z lidské civilizace ještě zbylo, nebo je této hrozbě někdo schopen zabránit? A může sesterská láska překonat ničivou vesmírnou sílu?
Jericho, vzdálená budoucnost. Část města pohltilo moře a obývají ho hybridní bytosti, ani lidé, ani ryby. Zbytek tvoří Sušina, kde se ještě drží zbytky moderní lidské civilizace. Svým způsobem je také hybridní, jelikož lidskou populaci rozšiřuje zrovnoprávněné kyborgstvo a robotstvo. Vztahy mezi souší a vodu jsou více než napjaté, a nikdo neví, kdy se zhroutí i to málo, co zbylo… Do takových kulis zasadila svůj nový příběh Tereza Kadečková. Chapadla Černé hvězdy jsou jejím čtvrtým vydaným románem. Po fantasy, kyberpunku a retellingu severských ság si tentokrát vyzkoušela postapo.
Svět Jericha je rozdělen na dvě frakce. První, Hvězdný kult, sdružuje uctívače Černé hvězdy, která se vznáší nad městem a uspokojuje naši odvěkou touhu po spiritualitě; druhé uskupení – korporace Nekonečno – je spíše soustředěním vědy a peněz pro evoluci lidstva. Obě frakce si zahrávají se symbionty, které sem zanesl pád meteoritu. Symbiont svému hostiteli přináší nové vlastnosti živočichů z vodní říše a mění je nejprve fyzicky, takže jim narůstají žábra, ploutve, šupiny, chapadla apod., a později se jich zmocní i vnitřně, až úplně ztratí své lidství.
Místo dlouhých úvodů rovnýma nohama vstupujeme do života dvou sester-dvojčat Aphelion a Perihelion Whanggaiových. Každá je jiná, rebelská Aphelion si odjakživa hledá svoji vlastní cestu a nakonec zvolí soužití se symbiontem, zato konzervativní Perihelion zajímá spíš vědecké bádání a profesní uplatnění na Sušině. Vzájemně se milují i nenávidí, jelikož každá má pocit, že ta druhá měla víc lásky a pozornosti ze strany rodičů. Ztráta otce v brzkém věku ale zasáhne obě. Pozoruhodná je absence nějaké širší rodiny – i když mají kořeny v Indonésii, přece jen žijí v Jerichu už po tři generace a rodina se mohla rozrůst.
Rozhodující vliv má tudíž matka, která se snaží na dcery neustále dohlížet. Její láska však dokáže být i velmi dusivá. Je to taková moderní matka, která ujíždí na dekoracích pro navození atmosféry útulného domova. Ze strachu, že ztratí Aphelion, podnítí druhou dceru k nebezpečné akci. Perihelion dá všanc nejen svoji kariéru, ale i život. Její dvojče mezitím vyhledá pomoc u kyborgstva, neboť ji vyděsí proměny, kterými prochází, a chce se symbionta zbavit. Jak se ukáže, není symbiont jako symbiont a úmysly Nekonečna také nejsou tak nevinné, jak se snaží vypadat. O Aphelion začnou usilovat obě frakce. Zápas o osud lidstva může začít.
Musím říct, že zápletka je rozehraná perfektně. Stejně tak vykreslení atmosféry napůl potopeného města se všudypřítomnou vlhkostí ve zdech nemá chybu. Autorka pamatovala i na změnu jídelníčku, takže se lidé krmí řasami a krevetím dortem a víno z hroznů je vzácností pro boháče. Na druhou stranu, nic nenaznačuje, že by se mělo jednat o nějakou budoucí podobu reálného města Jericho, žádné odkazy na arabskou kulturu, architekturu či místní geografii (například blízká města jako Jeruzalém nebo Ammán). U skutečného Jericha by se člověk nejspíš zamýšlel, proč ho potopa ušetřila, když je to nejníže položené město na světě.
Příběhové Jericho tvoří modelové kulisy pro dost děsivou postapokalyptickou vizi. Zhroucený lidský svět se promítá v nezřízených orgiích, jejichž dějištěm je bar příznačně pojmenovaný Eden, ale připomíná spíš peklo. Tím ale hrůzné motivy zdaleka nekončí. Průvodní stavy proměny člověka v rybu nebo záznam pokusů operačně symbionta odstranit nepostrádají správný hororový pel. Už samotná aplikace nevzhledného červa ústy není nic pro slabší žaludky. Skvělé jsou i souboje ve vodě či pod hladinou, které mají spád i žádoucí děsivost. Víc než na zuby dojde na nože, ale i žahavá chapadla a ostré ocasní ploutve dokážou nadělat pořádnou paseku.
Starší generaci čtenářů se možná vybaví paralela s Běljajevovým Člověkem obojživelníkem, který byl v dřevních časech snad i na seznamu školní povinné literatury. I tam hrdina prošel změnou a dostal žábry, byl však výsledkem ojedinělého experimentu a trpěl více svou výjimečností a osamělostí. V Costnerově Vodním světě je na tom podobně hlavní hrdina-mutant, jenž má být ale výsledkem přirozeného vývoje. Aphelion podmořský svět miluje a ve vodě se cítila dobře už od dítěte, takže to cítí spíš jako předurčení. Změny vzhledu jsou však tak výrazné a bolestivé, že není divu, když ji vyděsí.
Samota ji však netíží, samotný Kult jí nabízí společnost podobně postižených družek a chce být její novou rodinou, avšak ani to rebelské Aphelion nepřináší uspokojení. Neváží si dokonce ani toho, jak se obětoval kamarád Arači, který z obav o její budoucnost také přijal symbionta a vyměnil vědeckou dráhu po boku Perihelion za život ve vodě. Jestli vám připadají jeho motivace zvláštní, tak na tom budete jako já, ale nakonec, proč ne. Třeba se měl problém rozhodnout, které z dvojčat je pro něj důležitější, nebo se nemohl dívat na to, jak se jedno kvůli druhému trápí. Každopádně jeho role v příběhu připomíná mechanismus deus ex machina, neboť se vždycky někde zjeví v momentě, kdy ho Aphelion potřebuje, a zachrání ji.
Epický rámec příběhu je spíše sevřený a soustředí se hlavně na trojici protagonistů. Perspektiva vyprávění se střídá podle jednajících postav, podobně jako v žánru young adult fantasy (ovšem na nějakou romantickou linii si nechte zajít chuť!). Štafetu si přehazují zejména Aphelion a Perihelion, na chvilku si ji převezme také jejich matka Ndari a také jedna z vedlejších postav, Ester Al-Enezi z bohaté rodiny, která je nařčena z toho, že může za potopu. Pozoruhodné je, že mužský hrdina nedostane hlas ani jednou, a kromě Aračiho a mrtvého otce nemá v plejádě postav de facto žádné zástupce.
Taktéž obě znepřátelené frakce jsou plné žen a kromě šéfové Perihelion a zakladatelky Kultu Lavinie nemají žádné výrazné osobnosti, jsou jedna jako druhá. Mají také celkem obyčejná jména – Gertruda, Esmé, Rita, Sybil… Za to manželé Whanggai měli skutečně zvláštní vkus, když svá dojčata pojmenovali po nejvzdálenějším a nejbližším orbitálním bodu těles od Slunce. Symbolika je v tom jistě trefná, to se autorce nedá upřít. Arači je celkem běžné chorvatské příjmení z oblasti Daruvar, ale zní dostatečně cizokrajně, aby nastínilo jeho odlišnost.
Autorka experimentuje s rozdvojením identity nejen u dvojčat, ale také v případě duálních osobností androgynního kyborgstva Kleyton nebo robotího soustrojí Orphea a Theron, kteří jednají, myslí a mluví jako jedna bytost. Tereza Kadečková pro gramatické vyjádření této duálnosti zvolila onikání a množné číslo, a nutno přiznat, že to funguje hezky a není to ani moc matoucí. Škoda jen, že z hlediska stavby příběhu to není moc dějotvorné a zápletka by se obešla i bez toho. Vzpomeňme na Miévillův Ambasadov, Vyprávění od Le Guinové nebo Příchozí Teda Chianga, kde je to skutečně funkční. Samozřejmě i pokus se cení, minimálně je to pěkná ozdoba, s jejímž vymýšlením si autorka dala práci.
Stejně si Tereza Kadečková hraje i s kompozicí, takže vyprávění prošpikuje celou řadou retrospekcí. Není to úplně jednoduché čtení, místy se člověk trochu ztrácí a zabředává do tíživých vzpomínek. Toto pozadí nám má pomoci pochopit příčiny současných rozhodnutí hlavních postav a snad i ukázat, že vztahy sester nejsou černobílé a že se dokáží nesnášet i milovat zároveň. Přiznám se, že by si to možná zasloužilo víc prostoru, aby z retrospekcí vyplynulo něco víc, než si dokáže čtenář dovodit z náznaků už předtím. Rozhodně tu má autorka nakročeno k plnohodnotnému románu, zatímco současný text je spíš novelou.
Retrospekce fungují podobně jako retardéry na silnici, a tak tvoří jakási intermezza mezi akčními scénami. Díky tomu vzniká výrazné napětí – zatímco zamotané osobní vztahy rozplétáme postupně, děj se řítí neúprosně vpřed, ke katarzi a rozuzlení. Kniha mě velmi bavila právě až do toho závěru, který mi přišel trochu zadýchaný a uspěchaný, ale to už zoufalé úprky postav, které mají namále, bývají. Ovšem epilog si čtenář musí vychutnat se vším všady! Klobouk dolů, že autorka nezvolila nějaký sladký happy end, ale podívala se kruté pravdě do očí.
Tak, snad si Chapadla Černé hvězdy užijete tak jako já. Knížečka se zdá útlá (ostatně, žádná z dosavadních knih autorky není rozsáhlá), ale je plná literárních experimentů – a pozor, vysázeli ji poměrně malým fontem, takže se nečte tak rychle, jak by člověk čekal. Vřele knihu doporučuji všem, kdo hledají v současném proudu fantastické literatury osobité alternativní příběhy, které neomílají dokola stejné motivy, ale pokouší se je uchopit novým způsobem (podobně třeba antologie Jiný kraj, kam Tereza Kadečková také přispěla povídkou). Osud Jericha může být symbolickým vyobrazením biblické potopy v moderní době. Pro lidstvo to nevypadá moc dobře, ale jak se říká, naděje umírá poslední. To ovšem neznamená, že neumírá… J
Procentuální hodnocení: 70%
Tereza Kadečková: Chapadla Černé hvězdy
Vydal: Golden Dog, 2024
Obálka: Pavel Pavelka
Počet stran: 224
Cena: 299 Kč
Foto: FB Terezy Kadečkové
