Během druhé světové války v období Protektorátu Čechy a Morava se objevila legenda o podivném skákajícím člověku, který bojoval proti německým okupantům. Díky pružinám na nohách mohl přeskakovat ulice, prý dokonce dokázal přeskočit celé vltavské údolí. Proto mu lidé začali říkat Pérák.
Netroufám si tady rozebírat, jestli je Pérák jen mýtus, nebo má nějaké reálné základy. To už udělal etnolog a folklorista PhDr. Petr Janeček, Ph.D. ve své obsáhlé monografii Mýtus o Pérákovi – Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou (Argo 2018). Autor v knize zpracoval nejen všechny dobové zdroje, včetně vzpomínek pamětníků, ale pátral v minulosti po kořenech tohoto mýtu, který je mnohem starší, než by se na první pohled mohlo zdát. A, i když jde o vědeckou publikaci, musím přiznat, že je napínavější než leckterá detektivka. Že je Pérák inspirativní, ukazuje i kapitola, v níž se autor věnuje jeho stopě nejen na poli literárním. Vlastně to byla právě tato kniha, která mi vnukla nápad napsat tento článek. Protože ať už věříte, že Pérák opravdu existoval a mlátil nácky, nebo ne. Je jisté, že v české popkultuře zanechal hlubokou a nesmazatelnou stopu.
Pérák na filmovém plátně
Úplně nejstarším filmem, v němž hraje Pérák hlavní roli je pravděpodobně animovaný třináctiminutový kraťas Jiřího Trnky z roku 1946 Pérak a SS. Scénář k němu napsal Jiří Brdečka a jde o povedenou satiru, ve které kominický mistr s pružinami z gauče přidělanými na nohách škádlí nejen SS many, ale především jednoho nešťastného kolaboranta.
Na dlouhých sedmašedesát let se pak Pérák z filmového plátna vytratil, aby se v roce 2013 znovu objevil jako nemesis stárnoucího muže ve studentském filmu Pavla Soukupa: Pérák. Bývalého nacistu pronásledovaného vzpomínkami na maskovaného mstitele hraje Jan Pohan, a třináctiminutový černobílý psychothriller dýchá ponurou atmosférou s hororovým nádechem. Pérák měl na rozdíl od Trnkova kominíka perfektní celotělový kostým a podle účastníků natáčení byl vybaven mechanismem, s jehož pomocí mohl jeho představitel dosáhnout výšky skoku až 1,5 m. Zatímco grotesku Pánů Brdečky a Trnky můžete běžně dohledat na internetu, Soukupův film zmizel v nenávratnu a zbylo z něj jen několik málo fotografií. Ovšem představitel maskovaného mstitele Daniel Fajman se k Pérákovi vrátil v divadelním představení Vosto5: Pérák, a to právě na pružinových botách, které byly použity poprvé právě v tomto filmu. Na to si však musíme ještě chvilku počkat, neboť přichází rok 2016 a s ním animovaný film Marka Bergera – Pérák: Stín nad Prahou.
Komiksový scénárista Marek Berger (Octobriana) měl už v té době za sebou animovaný seriál Legendy staré Prahy. Ostatně, jedna z nich mu posloužila jako zdroj inspirace. To, že v příběhu hraje velkou roli i slavný hlavolam Ježek v kleci, může být na první pohled šokující, ale jen na první pohled. Než bych zbytečně zabředával do sáhodlouhých rozborů, požádal jsem Marka, aby řekl sám, co pro něj bylo inspirací a kterak Pérák k hlavolamu Jana Tleskače přišel. Berger: „V podstatě mě inspiroval Hellboy, konkrétně povídka Pražský upír. Když jsem poprvé spatřil obálku s titulem, nadchla mě představa Hellboye v Praze, ale po přečtení té povídky jsem byl trochu zklamán. Jednak proto, že ji nekreslil Mignola a chyběla jí ta správná expresivita a gotická atmosféra. Ale ještě víc mě zklamal nezajímavý upíří antagonista a začal jsem si představovat vysněnou verzi Hellboye v Praze, kde by se objevil Golem, Staronová synagoga a židovský hřbitov. A v tu chvíli mi docvaklo, že místo něj bych tam mohl dát Péráka a bylo to. Když jsem si uvědomil, že klasická pověst se potkává s mladší urban legendou v křivolakých uličkách Staré Prahy, napojení na Stínadla už přišlo skoro automaticky. Že kovová kulička neboli šém může mít ostny jako ozubené kolečko v mechanismu středověkého robota a klec může posloužit jako bezpečné pouzdro, když se šém rozžhaví. A že Pérák je jako Spider-man, bojující s Hulkem Golemem.“ Já jen dodám, že tenhle originalitou sršící a akcí přetékající filmík naštěstí v hlubinách času nezmizel a o jeho kvalitách se tedy může každý přesvědčit i po těch letech.“
Pérák na prknech, která znamenají svět
O pouhé čtyři roky později přitančil maskovaný hrdina na divadelní scénu v představení Vosto5:Pérák – Na jméně nezáleží. Rozhodují činy! Představení, v sobě spojovalo akcí nabitý příběh, jež si nezadal s Tarantinovými Hanebnými parchanty, se skvělou choreografií, v níž nebyla nouze o artistické výkony či prvky bojových umění. Příběh, v němž odbojová skupina, jejímiž členy byli Jaroslav Foglar, Adina Mandlová, Julius Fučík či Václav Morávek, musí překazit atentát na protektora Reinharda Heidricha skvěle propojuje historii s historickou fikcí. Jakou roli v celém příběhu přiřkl scénárista a režisér Jiří Havelka Pérákovi? Tajemný mstitel je v tomhle příběhu pěkně divokou kartou. Prostorově náročný příběh, v jehož vizualizaci hrálo značnou roli plátno, na něž byly promítány obrázky lokalit, v nichž se daná část děje právě odehrává, hodně připomíná svým ztvárněním kultovní představení Mlýny. Záznam z představení, které se odehrálo v budově Právnické fakulty v Praze, byl uveden do kin 29. 8. 2020 a svoji televizní premiéru si odbyl o dva roky později. Role Péráka se znovu po letech zhostil Daniel Fajman, a ačkoli jeho kostým nebyl tak skvěle děsivý jako ve filmu Pavla Soukupa, osvědčené pérové boty mu zůstaly.
Pérák v knihách a komiksech
Asi prvním literárním záznamem o Pérákovi je reportážní povídka Jana Weisse Pérový muž. Publikovaná byla sice až v roce 1961, ale Weiss ji napsal již v roce 1943. Weiss reportážním stylem vypráví příběh vzniku legendy o Pérákovi. „Podle jedné verze je to mnohonásobný vrah, podle druhé geniální vynálezce, podle další parašutista a opět šílenec, uprchlý z blázince. Po několik dnů prý již uniká policii ohromnými skoky. Již jsou mu v patách, již již se po něm vztahuje rámě pronásledovatelů – když tu náhle – skok – a pérový muž je v prachu!“ Na zrnku máku naučím se skákat do propasti hmoty! Skoky dlouhé tisícinu, miliontinu, triliontinu milimetru! Skok z protonu na elektron! Jaké dálky! Jaké hloubky!“ Podle výše zmíněných ukázek šlo o velmi poetické dílko.
„A když doba temna přešla, stal se z báje kreslený film, který všichni znáte pod jménem „Pérák a SS“. Proč však by život Pérákův neměl trvat déle, než několik minut? Vybrali jsme proto několik z dalších Pérákových příhod, které i v dnešních svobodných dnech budou poučením – třeba zábavným. A ty budeme pravidelně v každém čísle Haló předkládat svým čtenářům. Sledujte je pozorně, aby vám mezi jednotlivými čísly neušla souvislost.“ (Haló nedělní noviny č. 13 – 27/1948)
Na stránkách komiksu se Pérák objevil poprvé až po únoru 1948, a to konkrétně v příloze Rudého práva, časopise Haló nedělní noviny č. 13 – 27/1948, Patnáctidílný seriál nazvaný Pérákovy další osudy se sice nesl ve stylu Trnkova animovaného filmu, příběhově však ujížděl úplně jiným směrem. Pérák se sice v prvních dílech zapojí do bojů při květnovém povstání, nicméně záhy se zbavuje svého kostýmu, aby se vypořádal s příživníky a flákači, kteří škodí novému socialistickému zřízení. Autorem seriálu byl kreslíř a karikaturista Vláďa Dvořák.
Na dalších dvacet let se Pérák ztratil ze stránek časopisů, nikoli však z mysli Čechů. Vrátil se v roce 1968 (zcela v duchu hesla Na jméně nezáleží. Rozhodují činy!). Na stránkách časopisu Mladý svět tehdy vyšel čtyřpanelový strip Oldřicha Jelínka s lakonickým titulem Pérák a SSSR. Prostý příběh o tom, jak Pérák na svých pružinách přiskáče k tanku okupantů, aby na jeho hlavni uvázal uzel a na dělové věži zanechal lakonický nápis: „Nezapomeňte odtáhnout! Pérák!“, byl asi jediným oficiálně vydaným Pérákovým příběhem reagujícím na vstup spojeneckých armád na naše území.
Dalším komiksem, který je třeba zmínit je čtyřiadvacetistránkový komiks Ondřeje Neffa Pérák: Toho dne byla mlha. V komiksu, který vyšel pod hlavičkou Brutal Underground Press komiks vystavěl příběh, v němž se Pérák po mnoha letech spánku probouzí, aby zjistil, že válka sice dávno skončila, ale zlo je stále mezi námi. A protože se příběh odehrává na konci osmdesátých let, legendární hrdina bojuje tentokrát s veksláky. Příběh vyšel poprvé roku 1989, podruhé pak v prvním sešitu kultovního časopisu CREW v roce 1997. Příběh získal druhou cenu v kategorii na vlastní námět v soutěži Bemík. K Pérákovi se Ondřej Neff vrátil ještě jednou, a to roku 2001 komiksem Pérák konta Globeman.
Roku 1991 vydalo nakladatelství Albatros útlý dobrodružný román Byl jsem tady – Pérák. Autorem knihy je Otto Janka, který ve svém vyprávění vychází ze svých vzpomínek na Pražské povstání v roce 1945. Dětští hrdinové v něm popisují Péráka takto: „Kdo byl Pérák? Odvážný kluk, který si přivázal k botám silná péra a úžasně zatápěl Němcům. Vždycky nad nimi zvítězil a vždycky je přelstil, protože uměl skákat jako blecha, protože dokázal přeskakovat i domy a protože byl neprůstřelný a nepolapitelný. A chytrý byl jako opice. A statečný… Statečný byl jako Zorro – tajemný mstitel.“ Hlavní roli zde hrají dětští hrdinové, nikoli maskovaný mstitel.
Ten se vrátil na stránky komiksu v roce 2016, kde hostoval v prvním ryze českém superhdinském komiksu na pokračování DECHBEROUCÍ ZÁZRAK, který vycházel od roku 2015 pod křídly deníku Blesk. V sešitě číslo 05 se objevil v kratičkém flashbacku, aby jej následně tvůrci Petr Macek a Petr Kopl postavili nejdříve proti, posléze však po bok Dechberoucího Zázraka. Ačkoli byl první Pérákův vstup do rozjeté série jen jakýmsi eastereggem, opustil sérii až po pěti sešitech. Ovšem, v čísle 24 zemřel Pérák hrdinskou smrtí, aby se po resetování časové osy vrátil v komiksu Zázrak a Pružina, který vyšel vloni v nakladatelství CREW. Za tu dobu si získal srdce čtenářů, a tak oba tvůrci seznali, že nastal čas pro napsání příběhu, v němž bude hrát hlavní roli. Roku 2018 tedy začal v časopise ABC na pokračování vycházek komiks Pérák – Oko budoucnosti. Příběh, v němž Pérák čelí členům nacistické okultní organizace Thule hledajících v okupovaných Čechách ostatky bájné kněžny Libuše pak v roce 2019 v rozšířeném vydání vydalo nakladatelství CREW. O dva roky později vyšlo pod křídly tohoto nakladatelství i pokračování Pérákových eskapád s názvem Jantarová komnata. Příběh, v němž hrají svou roli i mimozemšťané, je řádná divočina. Dobrou zprávou je, že letos na jaře začne v časopise ABC vycházet na pokračování třetí díl série s názvem Pérák a Armáda poražených. Závěrem dávám ještě prostor kreslíři Petru Koplovi: „Kostým Péráka jsme vymýšleli v součinnosti s Petrem Mackem. Říkali jme si, že by to měla být stará škola, a protože stále létá v povětří, letecký oblek se pro něj hodí nejlépe. A tak dostal koženou bundu a nezbytnou koženou kuklu. Vyšel z válečných let, takže trochu připomíná uniformu. Takovou, jakou by nosili partyzáni, kdyby partyzáni nosili uniformu. V komiksech jsme měli několik časových skoků, ale jeho kostým se nijak významně neměnil. Jeho skákací boty však ano. Zatímco první boty byly čistě mechanické, jejich dějově pozdější verze neustále procházely inovací. Takže už druhá verze byla částečně hydraulická a částečně na parní pohon. Nakonec v současnosti dostanou moderní elektronický háv a Pérákova nástupkyně Pružina má už boty částečně na magneticko antigravitační bázi. Vývoj bot nás hodně bavil a já osobně jsem si jejich kreslení užil. Dělal jsem boty vždy výrazné a robustní, abych podtrhl ten kontrast létání nad střechami Prahy a přízemní zemitost těžkopádného hrdiny zatíženého mnoha běsy, které ho nutí dělat to, co dělá.„
Vraťme se ještě na skok zpátky do roku 2017. V tomto roce totiž v komiksové revue Aargh! (s pořadovým číslem #17), vyšel crossover v němž se setkávají Pérák a Široko. Autorem příběhu Žlutá je barva naše byl opět Marek Berger, jenž se tak oklikou vrátil ke svému filmu Pérák: Stín nad Prahou. Historka o tom, jak staří superhrdinové bojují proti zlovůli příslušníků Veřejné Bezpečnosti, dává vzpomenout na Návrat Temného rytíře Franka Millera.
Nejznámějším, nikoliv však nejnovějším literárním počinem, v němž hraje maskovaný skokan prim je dnes již kultovní novela Petra Stančíka Pérák z roku 2008, příběh, v němž Pérák bojuje s germánskou Valkýrou vyzbrojenou tryskovým motorem, setkává se s odbojovou skupinou Blaník a také se svou osudovou láskou. Kniha, na kterou najdete odkazy v komiksech Petra Macka a Petra Kopla, v sobě mísí bujarou hravost s poznatky, které o Pérákovi Petr Stančík za dlouhá léta posbíral. A vzhledem k tomu, že je příběh nejen o odboji, ale jednu dějovou linku věnoval autor Pérákovu pátrání po vlastní minulosti, dozvěděli se čtenáři nejen co Pérák vykonal, ale především kdo Pérák je. Kniha je doplněna nejen několika stylovými ilustracemi Petra Fialy, ale také bohatým textovým i obrazovým materiálem včetně dobových letáků, reklam, biografických poznámek a nákresů zbraní.
Pérák v éteru
Poprvé a zazněl Pérákův hlas na vlnách Českého Rozhlasu 4. 1. 2010 a potom znovu v květnu 2015 v repríze tamtéž. Dvanáctidílnou rozhlasovou hru na pokračování režíroval Dimitrij Dudík a zazněly v ní hlasy Dany Černé, Aleše Procházky a Přemysla Ruta. Ten si zahrál Adolfa Hitlera. Přemysl Rut byl také autorem hudby. A to bylo naposled, kdy Pérák promluvil k posluchačům.
Audiokniha Pérák
Nejnovější stopu zanechal Pérák letos, a to v podobě audioknihy z produkce audiovydavatelství Tympanum. Znovu jde o zpracování Stančíkovy knihy, tentokrát v podobě jednohlasé četby. Režisér Hynek Pekárek oslovil herce Davida Novotného a skladatel Mario Buzzi se stal autorem hudby. Ačkoli Novotný do té doby o Pérákovi neslyšel, ponořil se do příběhu s vervou sobě vlastní a svým komediálním nadáním dodal už tak ztřeštěnému a akcí nabitému příběhu nový rozměr. Dokonce i písně, které v nahrávce zazní, ve zpěvu neškolený interpret zvládl na výbornou.
Závěrem předávám slovo spisovateli a literárnímu badateli Přemyslu Krejčíkovi:
„Jak je patrné, Pérák (či Péráci, jak připomíná v úvodu zmíněný Janeček, dost možná nešlo ve folklorní tradici o jednu postavu) zanechal v naší kultuře nesmazatelnou stopu, byť ne každý má o tomto „českém superhrdinovi“ ponětí. Avšak to je nakonec pro tajemného fantoma příznačné. Český superhrdina zůstává ve stínech, odkud nás sleduje a provází už bezmála století. Zatím se však ještě nestal ryze kulturní stopou a reliktem minulosti, dodnes najdete babičky a dědy, kteří vám budou vyprávět, že za jejich dětství v okolí „řádil Pérák“, ať už „děsil ženský, když šly z práce“ nebo „zatápěl fašounům“. Schválně, zkuste se zeptat vlastních stařečků, zda o Pérákovi (ne však o tom motocyklu) někdy slyšeli. Možná budete překvapeni, až vám namísto knih začnou povídat o vlastních vzpomínkách.“
Děkuji všem autorům kteří svými vzpomínkami na Péráka přispěli do tohoto článku.
