Osobnost Přemysla Krejčíka v sobě snoubí spisovatele fantastiky a muže, který se tomuto žánru věnuje i v teoretické rovině. Má fantastika své místo ve světě literatury? A co v akademickém světě? Tyto a mnohá další ožehavá témata nakousl Přemysl Krejčík s rozvahou sobě vlastní – a přináší k mnohokrát omílaným otázkám několik zajímavých argumentů!
Kdy ses poprvé setkal s fantastikou? Pamatuješ si svou první přečtenou fantasy či sci – fi knížku?
Úplně jistý si nejsem, ale myslím, že by to mohla být Lewisova Lev, čarodějnice a skříň, kterou mi – jako malému klukovi – odněkud donesla babička. Narnie mě dostala na první dobrou. O něco později jsem propadl knížkám J. K. Rowling o Harry Potterovi, jsem přesně z té generace, která ještě po přečtení prvního dílu mohla rok nebo dva čekat na dopis z Bradavic a pak jsme dorůstali více méně ruku v ruce s těmi romány, takže žádný další díl pro nás nebyl příliš dětinský ani příliš dospělý, ale právě tak akorát. A když mi bylo deset, v kinech šlo Společenstvo prstenu. Učíst Pána prstenů bylo pro mě v tom věku těžší, ale nějak jsem to dal, i když ke konci Návratu krále mě to už udolalo a já se k Tolkienovi musel vrátit znovu za pár let.
Z domácích to byla asi Adam Andres a její Hrútvang, která se mi dostala do ruky tak ve dvanácti letech… Sci-fi mě začalo zajímat až mnohem později, popravdě jsem k němu neměl moc důvěru. V pubertě a na prahu dospělosti jsem propadl Bukowskému, Kerouacovi, Gellnerovi a tak. Až někdy koncem střední školy jsem – možná pod vlivem filmů – začal číst sci-fi klasiky a nechal se jimi okouzlovat.
Jsi autorem dvou společenských románů, které se mimo jiné zaobírají hudbou. Do vod fantastiky jsi jako autor vplul poměrně pozdě. Co tě vedlo k tomu přejít od společenské prózy k fantastice?
Tady tě musím opravit, jako autor jsem se sci-fi v podstatě začínal. Psal jsem povídky na server Písmák, což je taková sociální síť pro amatérské autory. Psal jsem tam mimo jiné i první pokusy o fantastiku. Ty vysloveně fantasy texty byly strašné, ale některé SF byly troufám si říct lepší. Značně upravené jsem některé zařadil do svojí první prozaické knihy Kybersex, která vyšla v Epoše před osmi lety. Před ní stihla vyjít moje první básnická sbírka, a naopak pár měsíců po Kybersexu takový experimentální (a dejme tomu společenský) román Univerzální katalog zoufalců. Ty „hudební“ romány Malej NY a Srab jsou vlastně pořád relativně nové.
Nedá se tedy říct, že bych přešel od jednoho k druhému, obojí vždycky bylo přítomné a často jsem se to snažil nějak propojovat, ačkoli v minulosti ne natolik, jako to dělám teď.
Do povědomí fanoušků fantastiky jsi vstoupil povídkovou sbírkou Kybersex a posléze románem z ranku alternativní historie Čokoláda pro wehrmacht. Kdo četl tvoje povídky v antologiích Jiný kraj, Hlubiny města, nebo na stránkách časopisu Pevnost ví, že rád přeskakuješ mezi žánry. Přitom se ve svých povídkách často zabýváš společensky bolavými tématy. Takže má otázka zní, co pro tebe jako autora znamená fantastika?
To právě souvisí s tím propojováním. Každopádně fantastika pro mě znamená prostor k rozletu imaginace, zároveň mě hrozně baví možnosti, jak skrze ni trochu zase okouzlit svět. A když se dělá dobře, může být hrozně variabilním prostředkem, jak říct mnohé o věcech, které nás obklopují. Vlastně si troufnu tvrdit, že dobře napsaná a promyšlená fantastika má jisté společné body s postmodernou, která taky často zobrazuje různé podivnosti na oko samoúčelně, ale ve skutečnosti mají (v ideálním případě) velkou hloubku.
Vyučuješ literaturu na pedagogické fakultě a věnuješ se také akademické práci. K tomu se ještě dostaneme. Teď se tě chci zeptat, jak vnímá akademický svět fantastiku?
Různě. Občas mi někdo řekne, že si netroufne věnovat se fantastice ve vědě, jiný se na mě kouká jako na blázna a pomatence, že to dělám (protože to není seriózní literatura, tak jak by mohla být seriózní věda o ní?) a jindy mi zase někdo vytýká můj předpoklad, že literární badatelé se na fantastiku dívají skrz prsty, protože to tak přece už dávno není. Ve výsledku mi z toho vychází, že fantastika je v akademickém světě přijímána vcelku dobře, ale ne každým. Pořád je snazší narazit na nepochopení, proč někdo dělá sci-fi konferenci, než že někdo dělá konferenci o literárním undergroundu. Je to vlastně podobné, jako u neakademického čtenářstva – obliba fantastiky teď zase roste, ale stejně zůstává pro mnoho lidí navždy brakem bez jakékoli hodnoty. Ale mění se to.
Nicméně ať už v akademické nebo neakademické sféře, jsem obecně propagátor sbližování. Nesnáším, když někdo říká, že veškerá fantastika je brak (často to říkají ti, kdo se v ní nevyznají a poznali jen malou část, žel bohu tu slabší, nebo takovou, která jim zkrátka nesedla). Ale stejně tak mě rozčiluje, když někdo říká „v tomhle je fantastika lepší než společenská próza / společenská próza je vlastně k ničemu, jen ta naše fantastika je pravá literatura, která umí věci pojmenovat“. Obojí je úplně stejná blbost a za mě i dost arogantní přístup. Literatury odlišného druhu se jako celek úžasně doplňují a dávají různé možnosti, jak vyprávět o lidech, světě, historii, jakémkoli tématu. Proto si myslím, že nejlepší je číst oboje, a i když někdo nechce číst fantastiku nebo ho brutálně nudí třeba psychologické romány, měl by k nim alespoň přistupovat s respektem a bez předsudků.
Vlastně jsem ten týpek, co v tomhle v každé debatě cíleně stojí v opozici. Když mi někdo vykládá, že po modernistech nepřišla už žádná velká literatura, řeknu mu „jasně, ale zkoušel/a jsi číst Dukajův Led nebo něco od P. K. Dicka?“ a naopak, když mi někdo vykládá, že mimo fantastiku nestojí literatura za nic, nenápadně ho posílám číst Woolfovou nebo Llosu, popřípadě současnou poezii…
Jak už zaznělo výše, vyučuješ literaturu a zároveň jsi autorem fantastiky. Odráží se tvá role autora fantastiky do tvé práce učitele? A pokud přednášíš svým studentům o žánrové literatuře, jaký to má u nich má ohlas? Nepovažují dnešní mladí žánrovou literaturu za přežitek a akademici za něco o čem není třeba mluvit?
Snažím se svou autorskou a akademickou identitu moc nemíchat dohromady. Když učím, jsem nadšenec, který něco ví o literatuře a rád by to využil ve prospěch toho, že se pro literaturu nadchnou i jiní, nebo že se jejich nadšení prohloubí či alespoň neochabne.
Jakýsi průřez dějinami literární fantastiky jsem naposled učil jako doktorand na filozofické fakultě v Pardubicích a ten kurz byl dost oblíbený, takže studenty to téma očividně táhne. Teď na pedagogické fakultě v Plzni přednáším jiné předměty, kde je potřeba probrat primárně jiné věci. Ale jasně, že v kurzu současné české literatury dojde i na jednu přednášku věnovanou fantastice od devadesátých let až po Pavla Bareše nebo Kristýnu Sněgoňovou. A jasně, že v přednáškách o české literatuře první poloviny dvacátého století se snažím říct těm lidem víc než obligátní „Čapek se inspiroval u sci-fi, ale dělal to umělecky, takže to vlastně ani není sci-fi“ (sic!), ale vecpu tam alespoň nějaká další jména a rychle projedeme bouřlivou historii primárně westernového RODOKAPSu ve třicátých letech, což je mimo jiné výborné k tématu cenzury v idealizované době, o které se často říká, že cenzura neexistovala.
Ohlasy mám veskrze pozitivní, občas mi někdo řekne, že se o fantastiku nezajímal, protože to považoval za koniny pro intelektuálně nezralé, ale „tak jsem zkusil/a tu Merglovou a ono je to fakt dobrý!“. Takové momenty jsou moc fajn.
Jsi autorem dvou odborných monografií, v nichž se věnuješ žánrové literatuře. Můžeš nám o nich povědět něco víc?
Ta první – Zatmění po utopickém večírku – našla základ v mojí magisterské práci a věnuju se v ní převážně českým dystopiím z osmdesátých let, ale s přesahy oběma směry, míněno po časové ose. Výsledkem je především typologie subžánru v závislosti na tom, jak se autoři a autorky vymezují totalitním režimům. Mimochodem, tahle první kniha vyšla v dost malém nákladu a je už delší dobu obtížně sehnatelná, ale nedávno jsem se domluvil s vydavatelem a Městskou knihovnou Praha, která ji vydala znovu jako ebook volně ke stažení.
Na téma první knihy jsem částečně navázal i ve svojí doktorské práci, která se zase stala základem pro aktuálně vydanou druhou monografii Budovat ráj – bourat peklo. I tam zkoumám vztah science fiction a totalitních myšlenek, nejvíce v žánrech utopie, dystopie a pak v dieselpunku, kterému zatím nikdo nevěnoval komplexní výzkum ani v zahraničí, pokud je mi známo.
Vzhledem k tomu že asi není příliš běžné, že by se akademická obec nějak víc věnovala žánrové literatuře, budou mít o tvé monografie zvýšený zájem především fanoušci fantastiky. Čím by je tvé texty mohly zaujmout?
Zkusím to stručně: Možná tu najdete dobré argumenty, čím byla a je fantastika společensky významná, až vám někdo zase bude tvrdit, že to je triviální literatura bez hlubšího kulturního přesahu.
A taky doufám, že by mohla zaujmout ty ze čtenářů, kteří trochu plavou v tom, jaký je rozdíl mezi utopií a antiutopií (či dystopií, patřím k tomu spektru badatelů, kteří to nepovažují za dva různé žánry), co je to ten dieselpunk, nebo je prostě jen zajímá, jakou mají tyhle subžánry historii, jak se vyvíjely a dále vyvíjejí, jaká mají specifika v různých zemích… Myslím, že třeba kapitoly o „šťastném komunistickém vesmíru v budoucnosti“, jak si ho představovali autoři ve službách ideové propagandy, jsou docela zajímavé.
Mimochodem, akademických prací o fantastice sice nevzniká závratné množství, ale rád bych zmínil alespoň některá jména, bez jejichž výzkumů bych neměl na čem stavět, přestože ve velkém množství jsem odkázán na badatele zahraniční: Žánrové literatuře se u nás akademicky věnují například Antonín K. Kudláč, Tereza Dědinová či Jakub Machek a další. Naprosto stěžejní osobností je pak podle mě Ivan Adamovič.
Vždycky jsem měl pocit, že akademický svět je světem sám pro sebe, stejně jako jsem měl dojem, že i fantastika je jakýmsi uzavřeným ghettem. Jak to vidíš ty?
Co na to říct, do určité míry to tak je. Na druhou stranu si myslím, že akademický svět má svůj nezastupitelný smysl, i když se o něj široká veřejnost zrovna teď moc nezajímá – jako společnost potřebujeme intelektuální rozvoj a posouvání hranic poznání. A i když některá témata akademických prací považují určité vrstvy společnosti za směšná, já si myslím, že každý výzkum má potenciál říct nám něco o světě, kde žijeme, kdo jsme, jaké jsme udělali v minulosti chyby a kdo na to upozorňoval a nebyl vyslyšen (to je třeba častý případ literátů i jiných umělců), což by se nemělo stát znovu…
Spolu s Lukášem Vavrečkou recenzuješ audioknihy pro internetový portál Naposlech. Jak jsi se k poslechu a recenzování audioknih dostal a co práce recenzenta audioknih obnáší?
Dostal jsem se k tomu náhodou, nějak jsem začal stagnovat jako recenzent tištěných knih a Lukáš – v té době jsme spolu pracovali – do mě pořád hučel, ať zkusím recenzovat audioknihy. Dlouho jsem se tomu bránil, že to přece neumím a nevyznám se v tom, ale jednoho dne jsem to prostě zkusil. Kupodivu mi to asi šlo, ale taky mě to začalo bavit, bylo to něco nového, jiný přístup k tomu, jak vnímat příběh a jak hodnotit jeho podání. A to je to hlavní, co to obnáší – alespoň tak, jak to vnímám já, jiní recenzenti to mají různě – primární je tam naučit se kriticky vnímat interpretaci díla, ne jen jeho autorskou stránku.
Ačkoli audioknižní trh v posledních letech zažívá nebývalý boom, stále se vedou diskuse, o tom zda je kniha slyšená míň než kniha čtená. Jak se k této otázce stavíš ty?
Dřív jsem knihy moc neposlouchal, ale zase jsem nikdy neříkal, že poslechnutá kniha se nepočítá. Pořád mám raději čtení, kde má člověk širší možnosti vlastní interpretace, než když se spoléhá na tu, jakou předkládá režie a herecké obsazení. Na druhou stranu, i svým studentům říkám, že spousta z knih, o kterých mluvím, existuje v audio verzi a pokud se jim zrovna nechce číst, ať si je poslechnou – není na tom nic špatného. Taky jsou pro mě audioknihy dobrá pedagogická pomůcka, pokud jsem zrovna v technicky vybavené aule, pouštím během přednášek ukázky knih, o kterých mluvím. Aspoň si párkrát vydechnu a studenti slyší chvilku jiný hlas, než je ten můj.
Čokoláda pro Wehrmacht nese podtitul dieselpunkový román, dieselpunku se věnuješ i ve své poslední monografii. Mohl bys pár větami shrnout co je to dieselpunk a doporučit dva, tři knižní zástupce tohoto subžánru?
Tomu, co je dieselpunk se věnuju několik desítek stran, ale zároveň jsem se na základě nějakého bádání pokusil stanovit stručnou definici. Ta zní takto: „Dieselpunk je alternativně historický retrofuturistický žánr literární fantastiky, příbuzný kyberpunku a steampunku. Kombinuje divokou jazzovou éru s tóny přítomného nebo hrozícího válečného konfliktu. Příběhy se odehrávají zpravidla v první polovině dvacátého století.“ Zároveň ho dál dělím na různé poddruhy (aviatický, noirový, válečný), jiný je fantasy a sci-fi dieselpunk. Jistá specifika má jeho česká obdoba, jinak vypadá angloamerický, absolutně jiná je situace třeba v Polsku… ale to bych zabíhal už do příliš mnoha detailů, koho to zajímá podrobně, kapitola v Budovat ráj – bourat peklo je poměrně obsáhlá :). Na začátek bych možná doporučil antologie, já mám osobně rád The Mammoth Book of Dieselpunk sestavenou editorem Seanem Wallacem. Obsahuje množství skvělých (a pochopitelně i slabších) textů, mezi svoje oblíbence řadím povídku Don Quixote americké spisovatelky Carrie Vaughn – takový nenápadný komorní text o dvojici vojáků během španělské občanské války, kteří si svépomocí postaví chodící tank. Z českých zástupců sem řadím třeba Stančíkova Péráka nebo Kotoučovu sérii započatou románem Nad Českými zeměmi slunce nezapadá.
Chystáš v letošním roce pro čtenáře fantastiky nějakou novinku? V kuloárech si kočky šeptají, že možná ano.
Kočky šeptají zcela správně – během dubna vyjde v Laseru můj zatím nejobjemnější román Rochus, ve kterém se konečně naplno potkává můj dlouhodobý zájem o fantastiku i nežánrovou literaturu, hodně se do něj promítlo moje nadšení pro cestování a posedlost detaily, které jsou pro různá místa jedinečné. Je to v podstatě magický thriller, ale patrná je i inspirace postmodernou, kterou miluju. Hele, víš co? Já o svých beletristických knihách zas tak dobře mluvit neumím, tady máš oficiální anotaci: Měli jste na dovolené pocit, že vás někdo sleduje? Možná jste právě unikli jednomu z nás… Nenápadný muž letí z Budapešti do Pekingu přidat se k firmě stojící mimo zákony. Mladá žena dostává nečekanou nabídku poté, co na jihu Itálie spáchá zločin. K tomu se kolem dějí opravdu zvláštní věci: Lidem narůstají křídla i ploutve, sny vstupují do reality a ani kočky nejsou, čím se zdají být. Strhující román o „profesionálních turistech“ v sobě mísí městskou fantasy, magický realismus, bedekr i akční thriller. Kde tě letos čtenáři Fantasy Planet můžou potkat, chytáš se na nějaký con či knižní festival?
Cony v tuhle chvíli ještě naplánované nemám, ale rozhodně se na mnohých vyskytnu. Kde ale budu na sto procent, to je Svět knihy v Praze. Ve čtvrtek 23. 5. na stánku Luxoru ve čtyři odpoledne budeme mít besedu o fantastice, mimo jiné se skvělou Terezou Matouškovou, já v rámci té besedy budu křtít právě román Rochus. A pak v sobotu 25. 5. křtíme s nebezpečně velkou hordou autorek a autorů antologii Smečka, kterou pro nakladatelství Golden dog připravil Jiří Sivok a kam jsem přispěl společnou povídkou s Lukášem Vavrečkou.
Díky za tvůj čas a přeji ti nejen nadšené studenty, ale také čtenáře.
Díky tobě i celému Fantasy Planet a v neposlední řadě všem, kdo měli trpělivost přečíst to moje vykecávání celé!
