Mirzova vize: …a pak skončil čas

Píše se 21. červen roku 2034 a svět jak ho známe skončil. Zhroutill totiž čas, lidé se propadli hluboko do minulosti a nezbývá než aby se opět učili žít bez technických vymožeností. A tak, kdesi v hlubokých druhohorách mezi hordami dinosaurů, se zbytky moderních lidí snaží přežít a zjistit co že se to vlastně stalo a jak z toho ven.

Představte si ten šok. V jednu chvíli vystupujete z auta, mobil u ucha, a v okamžiku jste najednou kdesi… jinde. Netušíte kde, ale nad hlavou vám krouží létající ještěři a jen se štěstím se vám podaří dostat se do úkrytu. Tak přesně takhle začíná román Josefa Pecinovského Mirzova vize.

Zpátky do pravěku

Tahle kniha má výborný nápad. Člověk z moderní doby je uvržen do druhohor a nucen znovu objevovat věci, nad kterými by se v daleké budoucnosti usmál a mávnul rukou. Hledá potravu, touží po ohni a naráží na svoji civilizační zhýčkanost. A také se snaží vyspekulovat jak se proboha ocitl na takovéhle místě a jestli se s tím nedá náhodou něco udělat.

Pecinovský nikam nespěchá, vyprávění nemá žádné závratné tempo (ba naopak), nechává hlavního hrdinu Martina vše objevovat krůček po krůčku. Kromě základních životních potřeb ho sem tam nechá objevit nějakou záhadnou stopu odkazující na fakt, že zřejmě nebyl jediným člověkem, který se propadl do minulosti. Jenže ve světě plném ostrých zubů a nebezpečí není moc prostoru pro přemýšlení, Martinovy myšlenky se totiž upírají k mnohem základnějším a primitivnějším cílům.

Nenechte se odradit počátkem celé knihy. Pokud nemáte s autorem již zkušenosti z jeho předchozích děl, může být dost složité se začíst. Styl vyprávění nechytne na první dobrou, ale coby čtenář se s Pecinovského odosobněným, lehce encyklopedicky působícím projevem nejspíš budete muset chvíli sžívat. Vytrvalost se však vyplatí – i přes pomalé tempo nakonec zjistíte, že si Martinovu pravěkou misi užíváte a navíc i že se vyprávění místy mění na moderní a mnohem stravitelnější text.

Prokletá budoucnost

Jenže pravěk je jen jednou z částí celého příběhu. Je tu ještě osud Diega, muže z budoucnosti, který zhroucení času přežije a díky… řekněme souhře okolností, abychom neprozradili moc, dokáže žít i nadále v přímé časové linii za hranicí zhroucení. Jenže také ne navždy, takže se jeho osud propojí s tím Martinovým. V tomto úseku děje je odhaleno mnoho z toho, co se doopravdy událo, ale opona je stále jen poodkrytá a ty největší záhady stále čekají na rozluštění. Navíc je směrování příběhu i motivace hlavního hrdiny zcela odlišné a vytváří zajímavý kontrast k předchozímu dění.

Mirzova vize je velice komplexním příběhem, ve kterém dostane prostor postapo i hard sci-fi. Pecinovský nabízí několik zajímavých tezí a konceptů, které dodají dění šťávu a spekulující čtenář je nejspíš neodhadne, i když se tu a tam pravdě přiblíží. Promyšlenost a provázanost celého příběhu určitě potěší, ačkoliv se rozhodně nejedná o lehké, odpočinkové čtivo. Nečekejte žádnou velkou akci a už vůbec ne ježdění na dinosaurech (obálka je sice krásná, ale v tomhle ohledu pár čtenářů kniha zklame). Čekejte spíše deník přeživších, byť každého ve zcela jiné situaci, kteří se dostali do situace, ze které není cesty ven, ale i přesto se pokusí udělat to nejlepší, co v nich je.

A možná přijde i ten, jehož jméno zazní v názvu knihy.

Josef Pecinovský: Mirzova vize