Je mi velkou ctí přivítat v tomto vánočním rozhovoru a současně vyzpovídat jednoho z předních žánrových překladatelů z angličtiny a současně také zakladatele a majitele nakladatelství Medusa, ve kterém vydává a propaguje ženskou weird fiction stránku hororového žánru. Záludné otázky jsem si připravil pro Romana Tilcera.
Začneme rovnou zhurta. Před nedávnem jsi vydal ve svém nakladatelství třetí titul, a to s názvem Rezavé panny. Kniha je atmosférická pecka, a mě by zajímalo, jak se cítíš takhle při tom, kdy díky tobě v Meduse vyšla už třetí kniha. Připadáš si jako sporťák, co dal svůj prví hattrick, anebo spíš jako temný prorok zprostředkovávající nesvaté slovo weird fiction?
Sám pro sebe jsem si to pojmenoval „nakladatelská maturita“, protože jsem poprvé nevydával novelu, ale román. Už kvůli rozsahu s tím bylo víc práce a byla to zatím moje nejnákladnější kniha. Taky jsem poprvé angažoval domácí ilustrátorku, což bylo skvělé rozhodnutí, ale čistě z praktického hlediska je to přece jen o něco složitější než převzít hotové ilustrace. Navíc jsem Rezavé panny překládal v náročném období, kdy jsem se po vyhoření mořil s jiným vysněným, ale rozsáhlým a náročným překladem, a mohl jsem jim denně věnovat třeba jen půl hodiny. Jsem hrozně rád, že se je konečně podařilo dostat mezi čtenáře, protože ti si je podle dosavadních ohlasů velmi užívají. A o to tu nakonec jde.
A ano, je to fajn pocit, dávat hlas autorkám, jejichž slova by k nám jinak dost možná nedoputovala. Pozornost si rozhodně zaslouží, takže mě tahle práce temného proroka naplňuje určitým smyslem.
Co tě oslovilo k překladu a vydání právě Rezavých panen? Podle jakých kritérií vybíráš knihy k vydání?
Baví mě hlavně takové knihy, kde není žádné slovo navíc. Oceňuju, když autor ví, co chce říct, a má pod kontrolou, jak to dělá. Gwendolyn Kiste je přesně taková, nezdržuje se nepodstatnostmi, všechno má v jejích příbězích pevně dané místo a plně slouží svému účelu. Je to jako dokonalá symfonie. Rezavé panny mě úplně dostaly, strhlo mě jak jejich tempo a atmosféra, tak výrazná vypravěčka. A taky z toho románu sálá, jak je jiný – nabízí nové perspektivy, čerstvý pohled na žánr.
Vzato kolem a kolem, vydávám knihy, které mě zasáhnou tak, že vlastně nemám na vybranou. Nejtěžší je vymyslet, v jakém pořadí se do nich pustit.
Spolu se třetím titulem svého nakladatelství Medusa jsi vytvořil novou Edici 333. Mohl bys přiblížit co přesně znamená, co má vystihovat a spojovat v ní vydaných knižních titulech? Pokud tedy nejde jen o matematickou polovinu čísla 666, anebo o začátek staré známé logopedické říkanky.
Chtěl jsem naznačit, že Medusa přistupuje k hororu – coby žánru spojovanému se zlem – trochu jinak, než čtenáři asi čekají. Taky mám rád aliteraci, jazykolamy, souměrné věci a minimalismus. První medusí edice se jmenuje jednoduše „M“. Za tím písmenem se taky skrývají určité významy, ale na povrch možná vyplavou, teprve až přibudou další knihy.
Čím to, že tě tolik oslovuje subžánr weird fiction, navíc od ženských autorek? Cítíš, že s tebou rezonuje to, jak rozdílně píší ženy oproti mužům?
Zajímá mě tematika obětí. Ženy jsou jimi naneštěstí častěji než muži. Chtěl jsem jim dát příležitost vyprávět své příběhy. Když někdo prožije něco strašného, ale dokáže to literárně zpracovat, můžou takové texty dodat sílu těm, kdo jsou v podobné situaci. Chci tímhle sdílením poskytovat lidem útěchu, naději. „Dá se to dát,“ jak se zpívá v jedné písničce.
Svou roli zřejmě sehrála i skutečnost, že žánr hororu nebo weird fiction byl vůči ženám svého času docela nepřátelský. Ony se ale prosadily a ukazují třeba, že oblíbenou kosmickou hrůzu (jak se nazývá děs, který vyvolává například H. P. Lovecraft a ostatní spříznění spisovatelé) lze i se všemi důležitými atributy bez obtíží přesadit z kyklopského měřítka širého vesmíru do mikrokosmu mezilidských vztahů – a přitom vás ovane úplně stejný chlad.
Je to samozřejmě zkratka, zobecnění, zjednodušující pohled. V knihách, kterým se chci věnovat, je toho mnohem víc. Jen mě prostě baví jiné věci než brutální sérioví vrazi nebo černobíle vykreslená monstra.
Dokázal by sis představit, že bys přeložil a vydal knihu mužského autora? Vůbec neřeším žádné genderové dělení. Berme, že autor je muž a autorka žena.
Spíš než gender autorek (zde použito jako generické femininum, ha) mě zajímají určitá témata a jejich uchopení. V budoucnu určitě vydám i nějaké mužské autory. A když už jsi o to zavadil, ke slovu se snad dostane i nebinární spisovatelstvo! Ačkoli jsem ale fanda rozmanitosti, rozhodujícím kritériem je pro mě vždycky kvalita samotného textu.
Máš v plánu do budoucna vydat i něco od českých autorů či autorek, případně máš sám literární ambice, že bys vydal i něco autorsky svého?
Vydávání českých autorů se vlastně nebráním, ale vůbec nestíhám číst rukopisy, které mi posílají. Zareagovat jsem zvládl jenom na prvních pár a pak už to začalo být nad moje síly. V tuto chvíli jsem tedy domácí spisovatele odsunul na vedlejší kolej s tím, že se jim budu věnovat, až se mi na to uvolní potřebná kapacita. Zatím mám co dělat, abych si plnil svá vlastní nakladatelská přání. Že něco taky napíšu, nevylučuju, ale hned tak to nebude.
Teď pro změnu zatneme do osobní roviny. Jak by ses dokázal charakterizovat? Co bys o sobě dokázal povědět těm, kteří tě neznají? Vyjmenuj své silné i slabé stránky.
Pankáč v utajení, bezbožník, učitel rodinné výchovy. Chci dělat, co mě baví, a umím být paličatý – a tak vydržím dlouho sedět u překládání. Někdy to vede až k tomu, že zanedbávám ostatní povinnosti. (On za tím není jen zápal pro knihy, ale i skutečnost, že překlady nejsou kdovíjak honorované a člověk toho musí přeložit hodně, aby se vůbec nějak uživil.) Jsem hrozný introvert, ale po letech na židli před počítačem jsem se naučil užít si i společnost živých lidí, když na to přijde.
Tvůj vztah k hororu je jak vidno více než vřelý. Mohl by ses pochlubit nějakým svým osobním žebříčkem v literárním i filmovém okruhu? Sám vím, jak je to těžké, dělat nějaké žebříčky, přesto vždy je to podnětné pro inspiraci ostatním.
V mém případě to asi kdovíjak podnětné nebude. Na filmy se v podstatě nedívám, můžu zmínit jenom totální klasiku jako Vetřelce, Mouchu, Hellraisera… Miluju takové ty staré speciální efekty, jaké se používaly před nástupem CGI. Rád se vracím k Buffy a Angelovi. Abych zmínil aspoň něco, co snad nezná každý, bavila mě Elvíra: Vládkyně temnot.
Co se týče knih, kromě obligátního H. P. Lovecrafta oceňuju hororové povídky R. E. Howarda (Krok ze tmy, Zpátky do temnoty, Černý kámen), jen člověk musí přivírat oči před rasismem, který těmhle autorům před nějakými sto lety připadal normální. Absolutní špička je za mě Ladislav Fuks (Variace pro temnou strunu, Spalovač mrtvol, Příběh kriminálního rady…). Ve Fuksově případě nejde mluvit o čistých hororech, spíš o psychologických prózách s hororovými znaky, ale já mám tyhle těžko zařaditelné věci moc rád. A miluju Shirley Jacksonovou – hlavně sbírku Loterie a jiné povídky, ale u téhle spisovatelky nemůžete sáhnout vedle. Ze současných autorů musím vyzdvihnout Thomase Ligottiho. Kupte si u Carcosy jeho Písně mrtvého snivce, ať se dočkáme dalších knih, a třeba nakonec dojde i na sbírku esejů o filozofickém pesimismu The Conspiracy Against the Human Race. Tu bych zařadil do povinné četby.
Dokázal by ses podělit o nějaký svůj nejděsivější okamžik v životě, případně o nějaké strachy a fobie, které tě provázejí životem?
V dětství jsem si vypěstoval fobii ze včel, vos a sršňů, ale z té mě vyléčilo, když jsem jednou v rámci hry na skautském táboře spadl na zem k vosímu hnízdu a vosy mi zalezly do vlasů a bodly mě tak třicetkrát do hlavy. Dostavila se kupodivu jakási euforie a já pochopil, že se není čeho bát.
Jednou jsem taky na hřbitově při prohlížení zajímavého náhrobku dostal pocit, že se mnou chce někdo mluvit, ale tak naléhavě a neodbytně, že to bylo nepříjemné a musel jsem se vytratit. A to se považuju za člověka docela odolného vůči pověrám a podobně.
Jsou nějaká místa, kupříkladu šibeniční vrchy, případně zvířena jako na měsíc vyjící smečka vlků, co tě přitahují a způsobují ve tvém nitru neřízené výbuchy emocí?
Nejblíž k tomu mají hory – když fučí a po kopcích se valí mlha. K řízenějším výbuchům emocí mi stačí procházka po lese nebo nočním městem. Obecně noc je fajn. A vítr.
Vzpomněl by sis na nějakou skutečně absurdní situaci, která tě potkala?
Přemýšlel jsem o tom dlouho, ale tohle nechci svěřovat internetu. Možná až se uvidíme osobně!
Jelikož se v rozhovoru plížíme k pomyslnému konci, podělil by ses o své vize a plány, které chystáš k vydání v Meduse i ve své překladatelské práci, a to nejen pro následující rok?
Chystám jednu kratší a tuze silnou novelu, ale zatím nechci prozradit, o co půjde – čekám ještě na předmluvu a doslov, které by mi k ní měly napsat dvě výrazné osobnosti žánru. Bude lepší, když to pak vybalím najednou.
Určitě se ale můžete těšit na debutovou sbírku Livie Llewellynové Engines of Desire: Tales of Love & Other Horrors. Máme tedy teprve před podpisem smlouvy, ale všechno už je v podstatě domluvené. A pokud vás zajímá, jestli někdy bude pokračovat příběh Alex z Té, co jde první, Livie říkala, že by se k ní chtěla vrátit v dalších dvou novelách. Nejdřív ovšem potřebuje dokončit rozepsané projekty, což může trvat i několik let.
V horizontu pár let taky hodlám vydat sbírku Anyi Martinové Sleeping With the Monster. A mělo by dojít i na další knihu Gwendolyn Kisteové.
Co se týče mé práce pro jiné nakladatele, většinu letošního roku jsem překládal pro Mystery Press fantasy legendu Elrika z Melniboné od velmistra žánru Michaela Moorcocka. Omnibusové vydání obsahující první tři romány a sbírku povídek by mělo vyjít v první půli příštího roku. Počíhejte si na to, je to ta nejvýznamnější věc, na které jsem kdy dělal.
A poslední otázka bude ryze vánoční, když už máme tento čas. Jaký nejlepší film, knížku a písničku se sváteční tematikou máš rád? Případně to můžeš rozšířit ještě na období konce roku a Silvestr.
Nejlepší vánoční film: Batman se vrací.
Kniha mě úplně nenapadá (možná Levá ruka tmy Ursuly K. Le Guinové – tam si člověk užije spoustu sněhu a ledu), ale povídku vím jistě: „Slavnost“ H. P. Lovecrafta (vyšla ve sbírce V horách šílenství / Zjevení Cthulhu).
Písnička: koleda „It’s the Most Horrible Time of the Year“ od H. P. Lovecraft Historical Society. A ještě bonus: „I Just Saved the World“ ze soundtracku hry Thief: The Dark Project.
Děkuji Romanu Tilcerovi za vyčerpávající a rozhodně ne stručné odpovědi a pevně mu přeji a současně tomu věřím, že se jemu, jeho rodině i nakladatelství Medusa, bude dařit i nadále v míře nemalé a neustále vzrůstající.
Děkuji ti, Gorgone Medůzoviči, a přeji tobě i všem čtenářům Fantasy Planet příjemné a hojné prožití vánočních svátků ve vřelém kruhu rodiny a objetí (možná i obětí) hororových hrůz i knih a do Nového roku upřímně všeho nejlepšího zrovna tak…
Foto: Háta Kreisinger Komňacká
