Když v roce 2018 vyšla Krev pro rusalku, zdálo se, že je její autorka Kristýna Sněgoňová zjevením. Jen ti nejfousatější znalci domácí fantastiky věděli, že její prvotina je v podstatě rozšířením povídky Zadostiučinění, kterou tato nadaná povídkářka napsala již dříve. Faustovsky laděnou noir detektivku tehdy ovládl Dominik Stolbenko. Démony zmítaný vyšetřovatel, který měl za úkol potírat kriminalitu víl, ale ošklivě se zapletl s jednou z nich, si srdce čtenářů nezískal. Zato svět, v němž bývalé spojenkyně lidí nyní stojí na okraji společnosti, nadchl čtenáře natolik, že se Krev pro rusalku dočkala nejen druhého, upraveného vydání, ale také pokračování s názvem Krev pro divoženku, v němž se autorka do světa Pospolitosti vrací.
„Bylo mi jasné, že Centrála není a nikdy nebude jednotná, politicky ani názorově. V rámci i té sebemenší služebny byli rutinéři, u kterých nezáleželo na tom, jestli jsou u policie, nebo na podatelně úřadu práce, protože nedělat nic dokázali kdekoliv; idealisti, co dlouho, alespoň malou částí možná navždy, věřili, že, se dá dosáhnout balancu mezi lidmi a vílami; profesionálové, kteří to, co dělali, dělali tak dobře jenom proto, že víly nikdy nebrali jako bytosti, které by si zasloužily rovnoprávnost; i sadisti, pro které byla myšlenka, že Vraňák garantuje vílám i práva, tak absurdní, že ji brali jen jako úlitbu situaci po druhé světové válce a sami se chovali tak, jako by víly žádná práva neměly.“ (str. 321)
Prosinec 1986 – Pospolitost – Ostravsko
Hlavní hrdinkou druhého románu ze světa víl je Eliška Blažková, mladá policistka, která slouží na malém oddělení kdesi ve Slezsku. Žít ve světě, kde vás chce sežrat kdekterá meluzína, divoženka či rusalka, je těžké, a být policistkou s hlavou plnou ideálů v organizaci plné cyniků a úplatkářů není také žádná sranda. Sněgoňová ví, že se nedá vstoupit dvakrát do stejné řeky, a proto svůj druhý román ze světa rusalek pojala úplně jinak než bychom nejspíš čekali. Eliška není na rozdíl od Stolbenka semletá životem a vnáší tak do krutostí a beznadějí prodchnutého světa sympatické světlo naděje. Stejně jako v Krvi pro rusalku, která se odehrávala v Brně, i zde autorka hezky pracuje s dobovými reáliemi i zvláštnostmi slezského regionu. Velkou předností knihy je také to, že na pozadí příběhu dává čtenáři možnost ještě lépe nahlédnout pod pokličku života v Pospolitosti. A že ten pohled připomíná rozkuchaný hrudník divoženky ležící na řezníkově stole, to jaksi patří k věci. Takřka špionážní zápletka je napínavá a plná zvratů až do samotného konce. Ten nejenže hezky propojuje Divoženku s Rusalkou, ale dává také velkou naději, že se autorka do světa rusalek vrátí.
Ve finále kniha působí mnohem přístupněji než Krev pro rusalku, ačkoliv si s ní co do ponurosti nezadá. A přesto, že nejde o detektivku (i když by se to mohlo zpočátku zdát), kniha se čte jedním dechem a je na ní vidět že mladá, nadějná autorka od doby, kdy s dravostí vplula do vod fantastiky, řemeslně vyzrála. Jsem zvědav, co si pro nás Kristýna Sněgoňová připraví příště.
Kristýna Sněgoňová: Krev pro divoženku
Vydala: Epocha, 2023
Obálka: Žaneta Kortusová, Lukáš Tuma
Počet stran: 496
Cena: 439 Kč
