Některých věcí se člověk těžko zbavuje. Třeba vlastní minulosti, která se za Izajášem Coleridgem táhne jako temný stín čekající na svoji šanci. A samozřejmě se vynoří v ten nejméně vhodný okamžik, aby soukromé očko pěkně profackovala a nakopala do zadku!
Laird Barron je autor, který dokáže čtenáře překvapit. V našich krajích si získal solidní renomé díky hororům vydaným v Gnómu!, a Jakub Němeček se nebál v dílech tohoto autora sáhnout i do trochu jiné žánrové škatulky. Knihy s Izajášem Coleridgem jsou noirovými brakovkami – temnými, pochmurnými, surovými, krvavými a především dokonale atmosférickými. Pokud jste četli knihu Krev je můj chleba, na kterou Černá hora navazuje, pak přesně víte, o čem je řeč.
Skvěle, prostě skvěle!
Možná není fér prozradit konečný verdikt v podstatě na počátku recenze, ale vzhledem k tomu, že po celou dobu budete číst co je na knize skvělého, vás nebudeme napínat. Černá hora je netradiční noirová detektivka v moderních kulisách, která má vše, co od žánrové knihy očekáváte, a ještě mnohem více.
Za prvé: Kniha je produktem malého nakladatelství Gnóm. Tím říkáme, že Jakub Němeček coby duše, srdce a plíce celého vydavatelství si může své příběhy vybírat sám podle toho, kde vidí díru na trhu a ke komu-čemu má vztah. A že je Barron Němečkova srdcovka pochopíte hned po prvních stranách. Překlad je prostě dokonalý a celou knihu v podstatě „udělal“. Němeček je slovní ekvilibrista (což ostatně dokázal i v dalších knihách – namátkou bych jmenoval Americkou modlitební příručku nebo autorskou sbírku povídek Na lovu kvizonů) s úžasným citem pro jazyk a v kombinaci s Barronovým stylem je čirá radost ponořit se do zákoutí textu.
Další podařenou věcí je hlavní postava Izajáše Coleridge. O minulosti, kterou neúprosně táhne za sebou, už řeč byla. Izajáš byl členem Outfitu, tedy chcete-li mafie. Obrovský, svaly nabušený maor je v podstatě předzvěstí problémů – kde se objeví, atmosféra houstne. Jenže právě tuhle minulost chce hlavní hrdina umlčet, takže se snaží o přízemní věci jako nezabíjet a najít si místo, kde bude milován a očekáván. Kromě toho je Izajáš i vzdělaný, čímž image tupé mlátičky (záměrně) dost trpí a Barronovi se otevírají možnosti propašovat do děje spoustu popkulturních odkazů, narážek, ale i pouček. Coleridge je zábavný, protože čtenář může sledovat jeho myšlenkové pochody, kdy odhaduje soupeře, hodnotí situaci, a občas usoudí, že už to není jako zamlada, že hůř regeneruje nebo si na některé věci zkrátka netroufne…
A když už jsme se podívali na zoubek hlavnímu hrdinovi, musíme pochválit i ty vedlejší. Barron prostě postavy umí napsat tak, aby byly zábavné a zároveň působivé. A ačkoliv každá správná noirová detektivka má svoji femme fatale, tady potkáte jednu z těch nejlepších, se kterými jste zatím měli tu čest. I celá škála dalších postav a figurek má své kouzlo a dokonale pasují k popisovanému prostředí podsvětí.
A tady narážíme na to, že starého psa novým kouskům nenaučíš. I když se Izajáš vážně snaží, pro mnohé je pořád mafián, a tak se k němu ostatní i chovají, což je dost často problém. Tenhle byznys je totiž o službičkách a laskavostech, ale také o dluzích, na které se nezapomíná, a o reputaci, kterou lze odpárat jenom mačetou společně s vaší hlavou.
Víc než noir
Postavy máme, pojďme se podívat na děj a kulisy.
I když si na počátku chvilku počkáme, je hlavním motivem pátrání po člověku, který nepříjemně připomíná Izajášovi jeho mafiánskou minulost. Měl být dávno mrtvý, přesto se stále objevují mrtvoly s typickým rukopisem tohoto masového vraha. Obávaný Kroatán, jak se mu přezdívalo, dokázal doslova zmasakrovat obrovskou přesilu připravených a všehoschopných chlapů, a nic nenasvědčuje tomu, že ani po „smrti“ bude méně nebezpečný.
Už jen tohle téma je samo o sobě pochmurné. Izajáš musí čelit mnoha věcem ze své minulosti, strach začíná být doslova hmatatelný a stop není zrovna přehršel. Zkrátka, v podstatě klasická noirová detektivka v obleku moderního střihu, která je skvěle odvyprávěná a nechybí jí ten správný gangsterský „feeling“. K tomu přidejme vedlejší zápletky ,které jsou naopak v protipunktu k té hlavní živé a lehké.
My se tu sice pořád oháníme noirem, ale s přibývajícími stránkami a houstnoucí atmosférou se děj překlápí k regulérnímu hororu, ke kterému má Barron proklatě blízko. Mrazení v zádech, některé důkazy, ze kterých budete mít husí kůži a nakonec i některé lokace a události jsou zastřené mlhou a netušíte, co vlastně hlavní hrdina vidí DOOPRAVDY.
Zmínit se musíme i o stylu, kterým je Černá hora napsaná (a který je podtržen vymazleným překladem Jakuba Němečka). Kniha je dost konverzační, nečekejte žádné akční orgie. Ale rozhodně se nebudete nudit, i když se Barron občas umí „rozněžnit“ v poeticky popisných pasážích, aby pak vytáhl nějakou odlehčující hlášku (ne nutně drsňáckou). Pomalejší tempo navíc pomáhá vyznění celé knihy – překotný úprk by zabránil čtenáři vychutnat si některé scény a rozmělnil onu všudypřítomnou dusivou tíži. A v celkovém pojetí to všechno dokonale sedí a pasuje – atmosféra, smutek a strach postav, kulminující napětí. I když příběh obsahuje velkou porci klišé, Barron ukazuje, že i klišé se dá napsat tak, aby si z toho čtenář sedl na zadek.
Černá hora je zkrátka lahůdka. Pokud vám nevadí pomalejší norirovky, dostanete silného hlavního hrdinu plného protikladů a především skvěle napsaný případ. A ano, i na konci zmíníme skvělý překlad, čistě proto, že si to zaslouží. Tahle kniha je svého druhu originál a určitě by neměla uniknout vaší pozornosti!
Laird Barron: Černá hora
Vydal: Gnóm!, 2022
Překlad: Jakub Němeček
Obálka: Tomáš Kučerovský
Počet stran: 336
Cena: 329 Kč
