Naše tour de Bizarropolis pokračuje. Dnešní cesty redakci a Kristinu Haidingerovou zavály až před podivný mlýn, ve kterém bydlí muž s velmi zvláštními brýlemi. A tak jsme Petra Stančíka rovnou vyzpovídali!
Jaký je váš vztah k bizarru? A proč jste se rozhodl přispět do první české antologie?
Můj vztah k bizarru je veskrze kladný, tudíž záporný. Já jsem bizarro četl už v době, kdy se to tak ještě ani nejmenovalo, protože ten žánr je starý jako literatura sama: Epos o Gilgamešovi je bizarro, Gargantua a Pantagruel je bizarro, Zpěvy Maldororovy jsou bizarro… Na tom jsem vyrůstal od dětství. Nebo to řeknu jinak: hlavní proud současné literatury se mi jeví k ukousání nudný a unylý, to nechci číst a už vůbec ne psát. Myslím, že v první české antologii bizarra jsem prostě nemohl chybět!
Můžete krátce přiblížit, o čem je vaše povídka v Bizarropolis?
Snad o tom, že realita je jen ošoupaná divadelní kulisa, posmrtné masky si žijí vlastním životem, nejlepší rdousidlo je z rozvinuté drážky gramofonové desky a nejlepší cigarilla jsou balená do křídel tropického motýla Morpho peleides. Anebo taky ne. Řekl bych, že každý čtenář si to čte po svém. Já totiž věřím, že literatura je společné dílo toho, kdo to napsal, a toho, kdo to čte nebo poslouchá.
Vaše jméno je spojeno s originálními literárními nápady. Máte pocit, že jste konečně našel literání „krabičku“, do které vaše díla dokonale pasují?
Žádná taková literární „krabička“ nebo „šuplík“, abych se do něj nechal zavřít, není a nebude. Pravda je, že mám svůj styl, ale snažím se pokaždé psát trochu jinak. Nejtrapnější plagiátorství je opisovat sám od sebe.
Chtěl byste mít také brýle, které umožní nahlédnout do jiné reality?
Já už je mám, i když je nosím hlavně ve snu. Jak nás učí moderní náboženství – fyzika – hmotný svět je jen přelud, bludiště postavené z pavučinek zahuštěných energií. Každý strom nebo galaxie se tváří hrozně originálně, ale přitom je to nuda, protože se ve všem do zblbnutí opakují stále stejné fraktální vzory. Takže není nad to, vyrazit si občas na astrální pláně nebo do světů s neeukleidovskou geometrií. Prostě výlety za hranice všedních mozků.
Svět ovládaný stroji – jak moc je podle vás tahle situace blízko či daleko?
My sami jsme stroje. Replikátory programované dvojitou šroubovicí DNA a vycizelované milardami roků evoluce. Ale tuším, že právě teď od nás štafetu přebírají modernější modely na principu elektroniky a kvantové mechaniky, protože v kyberprostoru evoluce probíhá mnohem rychleji a laciněji. Takže se z nás postupně stanou pouhé buňky kosmického člověka Adama Kadmona. Jen doufám, že v něm budu neuronem, nikoliv enterocytem.
Co dalšího si pro čtenáře chystáte?
Právě teď se střídavě nořím do výšin a vzlétám do hlubin při práci na svém novém románu Zasvěcení temnotou, název snad hovoří za vše. Vedle toho mám rozepsaných pár dalších textů – třeba monografii o dějinách zrcadel nebo průvodce po Praze magické, alchymistické, esoterické a okultní. Navíc bych rád už letos dopsal libreto své první opery Chlebíčková aféra.
