V dopoledních deštivých hodinách dne 22. října léta páně 2022 se Prahou trousili horroroví fanoušci, aby nalezli trochu tepla v klubu Kotelna lokalizovaného ve Strašnicích. Nečekala je však pekelná výheň ani osmahlý Freddy Krueger, nýbrž přátelské prostředí již 7. ročníku HorrorConu. Čemu letošní sešlost příznivců temného žánru čelila tentokrát?
Hned u vstupu návštěvníci stanuli tváří v tvář záplavě literatury, což mě jako zapáleného čtenáře velmi potěšilo. Tím víc, že součástí programů byla řada knižních křestů, doprovázených moderovanou debatou s autory. Nejprve se nám představila Ludmila Svozilová se svým hororovým románem Zemři, Kaine: Svatyně; o nesporných kvalitách této knihy svědčí už jen to, že na e-shopu odpovědného nakladatelství Golden Dog je kniha aktuálně vyprodaná a najdete ji pouze v distribuci. Ze stáje stejného nakladatelství pochází i další křtěný kus, hororový příběh Jiřího Sivoka s (pro mě) pozitivním názvem Líp už bylo – tento postapokalyptický příběh spadá do edice Zrnka temnoty a slupnete ho na posezení jako malinu. (Zlé jazyky však tvrdí, že je třeba mít silný žaludek.) Nakladatelství Carcosa oproti tomu popustilo uzdu šílenství a tento rok zaštítilo tradici antologií Horrorconu ve svazku Bizarropolis, v němž najdete povídky ranku bizarro od českých tvůrců a jako třešničku i krátký bonus Carltona Melicka III. Mezi dalšími literárními událostmi mohli zájemci absolvovat křest drabble sbírky Sto skořápek od Pavla Skořepy (vydalo nakladatelství Canc), vyhlášení povedeného ročníku hororové soutěže o Krvavý brk a pozdrav autorek z nakladatelství Medusa ze zámoří, na jehož konci se diváci dočkali i překvapení (pokud sledujete plány nakladatelství, zůstáváte v obraze).
Na zahraniční stopu nelze navázat nijak jinak než středobodem celého programu, totiž besedou, na níž zavítal do našich krajin finský hororový autor Marko Hautala. Musím říct, že tohle se povedlo na jedničku; Marko mi celkově přišel jako obrovský srdcař a sympaťák – pokud vaše srdce bije pro horor, jeho knihy byste neměli minout (česky zatím vyšla Bába motyka, Šeptající dívka a Architekt temna). Stejně tak musím velmi pochválit skvělé publikum, překladatele i tazatelku. A abych nezapomněl – náš zahraniční host souhlasil, že bude porotcovat soutěž o nejlepší kostým či masku. Těch se sice letos mnoho neukázalo (chodím vždy přestrojený sám za sebe, což sice mnoho lidí z nějakého důvodu nechápe, ale na výtvory cosplayerů se vždy těším!), ale i tak se pár povedených kostýmů sešlo. V hlubinách doprovodného programu se příchozí mohli ponořit do řady zajímavých přednášek nabitých informacemi a inspirací, jako například Stvůry z jihu Španělska od Lucie Lukačovičové. Mezi dalšími si střihli neméně poutavé povídání O (ne)smrtelnosti brouka (správně, šlo o „hmyzí horor“) dvojice Kristina Haidingerová a Honza Vojtíšek. Poměrně velkou část večerního dění pokrylo uskupení Infernalismus, kde návštěvníky se svou básnickou i prozaickou tvorbou seznámila řada více či méně známých tvůrců. Zamrzelo, že program v tomto bodě nebyl rozčleněn kapánek přehledněji, aby měl příchozí možnost se odpojit od vášnivé diskuze v baru a zajít si poslechnout konkrétní Infernalisty. Z dalších navštíveníhodných částí programu se vyplatilo zajít na povídání o děsivých Kikimorách (které si logicky vzal na starost KikimoraTeam), v nočních hodinách pak na vizuálně i hudebně zajímavý koncert Hieros Gamos a cirkusovou show Inside Out.
Když už jsme u vizuálních projevů hororového žánru, návštěvníci se mohli pokochat vernisáží mnohdy až psychedelických obrazů Anny Chlapcové a Jakuba N. Ruska. Pro ty, kteří mají raději, když se obraz pohybuje, zde čekalo promítání krátkometrážního filmu Odraz (tradičně spojený s následnou besedou s tvůrci). A tím se rozhodně nekončilo, protože i později se naskytla příležitost shlédnout některé skryté poklady české hororové kinematografie. Ovšem co se týče filmu, zdál se letošní ročník poněkud slabší a nezachránilo to ani půlnoční kino pro dospělé pod značkou HorrorPorn (dokonce ani v pozdější repríze). Možná bych více ocenil výběr hororových kraťasů, kterých je v obstojné kvalitě tolik, že je lze tvořit každý ročník de novo; podle mého skromného názoru by tato varianta byla jako třešnička na závěr mnohem atraktivnější.
Zamrzela nešťastná absence některých hostů, kteří se naneštěstí z různých (nedobrovolných) důvodů nemohli dostavit. Zejména v počátečních hodinách se tak mimo křesty knih a jedné přednášky mnoho nedělo a z mého pohledu tak zanikala tendence aktivně navštívit co nejvíce bodů programu. Zaměřím-li se na prostory konání akce, z dosavadních míst (Dark Velvet, Cross Club) měl klub Kotelna z vizuálního hlediska nejméně hororovou atmosféru. Na druhou stranu se podařilo vyřešit řadu kritizovaných problémů – návštěvníkům nebyla zima (mohu-li soudit), program se nebil s diskuzí u prodejních stánků (ať už u vstupu či v patře) a navíc přibyla možnost si odložit nadbytečný oděv do šatny. Na letošním HorrorConu tradičně převládala pohodová, uvolněná atmosféra, kde měl každý možnost přátelsky pokecat se svými oblíbenými autory, kamarády či kolegy. A to je, myslím si, ze všeho nejdůležitější.
Závěrem bych rád poděkoval všem organizátorům, hostům i návštěvníkům. Enormně jsem si to letos užil. Myslím, že jsem nebyl jediný. Řekl bych, že se uvidíme na dalším ročníku našeho oblíbeného hororového setkání, není-liž pravda? I když číst velká písmena v tomto odstavci je v důsledku taky slušný horor…
Text: Ondřej Kocáb
Foto: Jiří Šeda, Tiina Hautala
