Co se vám vybaví, když si přečtete tato jména pohromadě: Renčín, Doseděl, Dvořák, Šochová, Veselá, Haideingerová? A k tomu si představíte rozostřenou postavu kráčející v noci tajemnou uličkou starého města? Ano, správně. Řeč bude o hororu, jak je prezentován v antologii České temno.
Začnu stejně jako posledně – všichni budou jásat a tleskat – a já zase nic. Ne, že by povídky do sborníku České temno zařazené nebyly dobré, spíš naopak. Ne, že by knížka celkově nepůsobila bezvadným dojmem. Poklona editorce Kristině Haidingerové! Jenže. Jenže to jaksi nejsou horory. Tedy všechno ne. A proč ne? Protože horor má být primárně zaměřený na vyvolávání pocitů hrůzy, strachu a napětí u čtenáře. Počítá při tom s jeho ontologickým strachem z neznáma, který je vyvolán vpádem iracionálna do jeho každodennosti a odklonem od „normálna“. Děj se nezřídka odehrává na opuštěných místech (ruiny, starý zámek, hřbitov, osamělý/vyhořelý dům apod.) a chování nic netušících obětí je často iracionální (prohlídka sklepa v noční košili, návštěva zakázaných míst, noční procházka lesem aj.) Správnou hororovou atmosféru vyvolává výskyt něčeho tajemného (tajný kult, jiná rasa, magie) a pro vyprávění je typické znejasňování příčin, náznaky, které střídají šokující scény, dějové zvraty a nezřídka celý ohňostroj marnosti završuje monstrózní finále. Proč se tady o tom tak rozepisuju? Abyste si mohli udělat lepší obrázek, jak se autorům a autorkám Českého temna daří rysy žánru naplňovat. Koho tato diskuse nezajímá a pouze čeká na informaci, zda se u knihy bude či nebude bavit, nechť prosím skočí na konec tohoto textu.
Horor s civilní tváří
Je samozřejmě pochopitelné, že žánr, jehož kořeny spočívají někde v gotickém románu, už ušel velký kus cesty. Takže nelze čekat, že bude někdo napodobovat Frankensteina, Drákulu nebo Ushery, ačkoliv zrovna motiv opuštěného domu, do kterého není radno vstupovat za bílého dne, natož po setmění, neztrácí na oblibě (viz třeba série Strašidelné domy nakladatelství Fobos). A když už jsme u toho, tak Drákula se dočkal prequelu z pera Stokerova pravnuka a spisovatelky jsou i nadále „královnami hrůzy“. Nejvíce žánrem otřásl S. King, když do hororu zatáhl psychologické propracování postav, a na rozdíl od svých předchůdců děj zasadil do běžného prostředí. V módě už nejsou děsivé bytosti, všichni ti upíři, démoni, vlkodlaci a monstra z vesmíru, teď narazíme spíš na vyšinuté jedince (šílený lékař, psychopat, ukřivděný vědec, sériový vrah apod.), jejichž řádění a nezdařeným experimentům jsou vystaveni nejrůznější hrdinové všeho věku, a to i dětského.
Obvykle se tak do role obětí pasují osoby bez agresivních sklonů, zatížené traumaty, výčitkami svědomí či dluhy, co se pokouší v dobré víře změnit svůj osud, až na to, že si zvolí krok špatným směrem. A jak se říká, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly, tak tady to platí na sto procent. Naši hrdinové jsou pak svědky i účastníky děsivých úmrtí, nejrůznějších degenerací, mutací, explozí, nákazy, brodí se mrtvými údy, nebo se chopí zbraně a hájí holé životy (většinou marně). Autoři se nebojí detailně popisovat násilí, smrti, stopy rozkladu, hniloby, projevy nemoci, znetvoření aj. Nikde samozřejmě není předepsané, že to či ono tam být musí. Dá se to dělat třeba jako Laird Barron, jeden z nejvýraznějších autorů současného hororu, jehož sbírka Okultace se řadí mezi základní díla temné fantastiky 21. století – plíživou atmosférou se stupňováním napětí a schopností dát jen pomocí náznaků dost signálů, aby zbytek dotvořila čtenářská fantazie.
A jak je na tom České temno? Pojďme se na povídky podívat blíže. Máme jich tu celkem 16 od ostřílených autorů a autorek s minimálně časopiseckou zkušeností. Obecně se k hororu a jeho vývoji vyjadřuje stručná předmluva. Ačkoliv cílem antologie je zaujmout, strhnout či vyděsit, má se tak dít bez popisů explicitního násilí a gore prvků. Zvládli to přispěvatelé i bez těchto žánrových lákadel? Máme tu hodně duchařských povídek, ve kterých dochází ke kontaktu světa živých a mimosvěta zatracených duší, ať už se s nimi hrdina potkává na Nuselském mostě (Renčín: Skokani), nebo omylem nastoupí do staré bejbinky z dětství (Šochová: Autobus). Některé povídky jsou dost rozsáhlé, důraz je v nich kladen hlavně na příběh, případně vykreslení reálií a postav, aby byly věrohodné, přesto se však odehrávají v těch správných kulisách. Příkladem budiž povídka, resp. novela, jíž do antologie přispěl kronikář Argonantus z 12. století, která nás zavede do kobek a tajných hradních chodeb, abychom vyřešili záhadu prokletého rodu a dali šanci jednomu zamilovanému páru (Revenant rappoltštejnský). Příběh téměř detektivní vykazuje silnou uměřenost a klade důraz na racionální uvažování.
Úsilí o větší střízlivost je patrné i jinde. Pokud někdo musí na noční procházku lesem, mívá obvykle pro strach uděláno, nebo se sám stává iniciátorem iracionálna (Haidingerová: Synek), a vstoupí-li některá z postav na „zakázané“ místo, respektive na místo se strašidelnou pověstí, obvykle nedostane včas varování a v naivitě či zoufalství se někam nastěhuje a až pak zjistí, do jakého průšvihu se namočila. Taková představa sadu pokrytého černou plísní a stejně postižené chodící mumie dají člověku celkem zabrat, jen ty zmatky s krabičkou, zazděným výklenkem a naznačenou závěrečnou apokalypsou si je lepší odmyslet, i když právě na tom je patrná snaha zasadit příběh do nějakého logického rámce (Boček: Přístěnek). Obecně ve všech povídkách chybí nečekané zvraty a monstrózní finále, kdy (nejlépe) nikdo nepřežije a děsivé potvory řádí jak pominuté. I taková zombie apokalypsa končí jen vřelým objetím, z nějž samozřejmě není cesty ven (Pech: Zuby).
Rádi se ocitáme tam, kde nemáme
Nejlépe se klasického hororové schéma daří držet těm kratším příběhům, a v případech, kdy se postavy chovají trochu nelogicky a díky tomu se dostanou v nesprávný čas na nesprávné místo (Kocáb: Zatracenej), tudíž mohou být vystaveni zlu, případně se totálně zvrtne rodinný výlet, takže idylické místo v krásné přírodě se najednou promění v pravé peklo (Vojtíšek: Zahrada). Někdy dětské oči vidí, co není reálné, a místo toho pracuje fantazie, která snadno vyčaruje bubáka v kukuřičném poli, ovšem najdou se i výjimky, kdy má hrozba reálný základ (Bočková: Netvor). Horší to bylo v případě dvojice mládežníků, kteří si za bouře našli dočasné útočiště v kostele, tam už jsem se začala opravdu trochu bát, byť jsem hladové Monice tu svačinku přála (Pospíchal: Hlad). Po pravdě, tuhle povídku, inspirovanou zážitky z ničivých povodní, považuji za jeden z vrcholů antologie, jen ten chlapec kvůli jednomu zmoknutí zemřel nějak rychle, kdo by to u jinak zdravého středoškoláka čekal? Protože nemocný (nebo jinak zdravotně hendikepovaný) člověk se asi do řad dobrovolníků, pomáhajících při povodních, nepřihlásí, ne? Jenže to by se pak neocitl promočený na kost v chladném stínu zapomenutého hřbitovního kostelíčku. A do hřbitovní kaple se v antologii vydáme znovu, tentokrát mezi blázny a úchyly, vezmeme to přes skládku do brlohu bezdomovců, než falzifikátor Karel konečně pochopí, že na některých knihách se vydělat nedá (Veselá: Člověk v kůži vázaný).
Prostě jde o to se vhodně hororově „ocitnout“, jak se to podařilo třeba šestnáctileté Elišce v jedné nejmenované vísce přesně na Štědrý den, a i zde svou úlohu sehrál velký hlad (Pech: Zuby). Ani o něco starší Hanka neměla moc štěstí, když na výletě s partou trampů narazila ve skalách na strašidelného esesáka a ztratila se ve spleti chodeb s bezednými jezírky a shnilou výdřevou, jež hrozí každou chvílí závalem (Dvořák: Hagen). Zabloudit se prostě nevyplácí, a vstupovat bez pozvání do podivného domu se sochou Kerbera na průčelí už vůbec ne, člověk totiž neví, co ho uvnitř čeká, zda postel s baldachýnem, nebo doupě masového vraha (Čechalová: Počítání rukou). I zdánlivě neškodná tradice jako průvod maškar se může snadno zvrhnout v hrůzný sen – nebo skutečnost? Simona, která čerstvě prodělala potrat, se provinila proti starému rituálu, a musí za to zaplatit – chlebíčky a vodka ale stačit nebudou (Lenny Ka: Ti, co neumírají).
Děsivé příběhy se mohou odehrát kdekoliv v naší krásné české kotlině. Krásná Sabrina popíjí v hospodě v jakémsi zapadákově a hází do sebe panáky, jako by to byla voda, ale na žádnou zajímavou postavu mladé alkoholičky se netěšte, ona tak jen zahání řev svého inkuba, aby se aspoň trochu vyspala. To ji trápí asi víc než vynucený sex s dávno padlým francouzským vojákem, protože si to klidně rozdá s jiným chlapem, kterého letmo zná (tentokrát živým), a samozřejmě následuje další řev, tentokrát obohacený o žárlivé tóniny. Detaily z obcování s oživlou mrtvolou se nedozvíme žádné, jsou překryté opakujícími se komentáři na adresu dívčiných vnad – však on si to ten nadržený hrdina musí nakonec odpracovat a postěhovat pár hrobů (Doseděl: Batalión). A zatímco jedna dvojice má štěstí, druhá svému prokletí neuteče a nepomůžou ani prosby, ani pěsti profesionálního boxera (Haverská: Semper imperfectus).
Kolik hororových prvků máš, tolikrát jsi hororem
A pokud máte dojem, že je těch ženských hrdinek nějak moc, tak si ještě přisadím, jelikož se editorka Kristina Haidingerová v antologii představuje také jako autorka. A pro mě byla její povídka velkým překvapením. Kam se poděla ona dark fantasy, plná démonických bytostí vraždících pro naplnění svých zvrácených pudů? Kdepak, máme tu téměř historickou povídku, jejíž zápletka se odvíjí od znásilnění mladičké dívky Alžběty skupinou severských plenitelů, avšak to je asi nejsilnější scéna, pokud jde o hororové účinky, jinak se přesouváme spíš na pole přírodní magie. Sice se kolem hlavní hrdinky potuluje velké děsivé zvíře (tuším vlk), které jako deus ex machina vyřeší některé slepé konflikty, ale neděsivější stejně zůstane bezmoc a beznaděj, které dívka propadá, ať už kvůli marnému boji se zabedněnými vesničany nebo vlastnímu bratrovi, jenž ji taktéž zneuctí – dokonce dvakrát, jednou společně s válečníky, podruhé jako ženich dcery hospodářky, u které je Alžběta ve službě. Ta jako dokonale traumatizovaná a zakřiknutá dívka drží pořád jazyk za zuby, protože je to v jádru „hodné děvče“ a nechce nikomu ublížit, ale celý potenciál příběhu díky tomu vyprchává trochu do ztracena. Ovšem celkový styl, jakým je to napsané, svědčí o velkém autorském posunu, kterým si Kristina Haidingerová prošla, a rozhodně to není špatným směrem.
O poslední povídce jsem se rozepsala víc, než se sluší, takže je čas na závěrečné zhodnocení Českého temna. Hororové rekvizity tu rozhodně máme – děsivé bytosti, děsivé biologické mutace, děsivá místa, děsivé tajemno – taktéž postavy, které si prostě koledují – ale nevím proč, děsivé to není. Tak místy to zašimrá, a pak následují odstavce, během nichž to přejde. Tak buď je někde chyba v samotném zadání, nebo jsem já tak naprosto vyšinutá osoba (horory cíleně vůbec nevyhledávám), která se nudí u tzv. thrillerů. Nutno uznat, že on je horor v literární formě prostě hodně těžká disciplína. Proti filmovému podání je děj dost pomalý, hororové prvky jsou rozptýlené a nepůsobí tak silně, jak by asi chtěly. Udržet děsivou atmosféru, nebo ji dokonce gradovat, je pak velké umění. Přesto se povídky v Českém temnu snaží tento hendikep překonat, a daří se jim to většinou dobře. V mnohém se obracejí k tradici klasických hororů, zároveň dokáží integrovat i nové prvky a suverénně dokazují, že horor co do pestrosti motivů i postav se ještě zdaleka nevyčerpal.
Tím se dostávám zpátky na začátek – paradoxně se mi České temno jako kniha líbí moc, ale vnímám ji spíše jako sbírku duchařských a fantastických povídek s hororovými prvky. Označit cokoliv za pravověrný horor jenom proto, že se ho v českých luzích a hájích moc nedostává, a těch, kdo to opravdu umí, je hrstka, mně osobně nepřipadá jako nezbytné. Vidím jako prospěšné, že takový sborník vyšel a může motivovat další autory a autorky, aby se hororu nebáli a zkusili ho také. Nebo si uvědomili, že k tomuto žánru třeba podvědomě inklinují a rozhodli se tuto tendenci prohloubit a rozvíjet. To platí i pro většinu přispěvatelů do Českého temna, tohle psaní jim určitě jde a co jim nelze upřít, je schopnost vylíčit pochmurnou náladu či nějakou scénu plnou hnusu docela poetickým způsobem, kultivovaně a obratně.
Jestli váháte, zda si knihu přečíst, nebo nedejbože pořídit za chechtáky (v libovolném pořadí J), záleží, jak moc se dokážete stejně jako já při četbě dobře bavit, aniž by vás celou dobu obcházela hrůza a cítili jste nepřetržitě po těle husí kůži. Nakolik fandíte českým autorům a autorkám a nakolik máte rádi antologie. Sbírka povídek má výhodu v tom, že ji můžete číst po jednotlivých kouscích a střídat autory i styl, a pokud se stane, že zrovna jeden autor zabředne do pro vás nudné nebo nesrozumitelné bažiny, můžete nalistovat někoho jiného. U románu takovou možnost máte také, můžete prostě přelistovat o kus dál, ale k tomu nesete mnohem větší riziko, že začátek knihy je stejně blbý jako konec i prostředek. To ale neplatí pro České temno. Úhledná a bohatě ilustrovaná kniha v sympatickém nemamutím formátu je spíš ozdobou knihovny věrného fantazáka. A třeba se jednou stane tato kniha vývojovým mezníkem, od kterého už nebudeme muset do anotací umisťovat defenzivní formulace a neustále čtenáře přesvědčovat, že i u nás umíme psát horor, prostě se o tom přesvědčí sami.
Procentuální hodnocení: 70%
Haidingerová Kristýna (ed.): České temno
Vydal: Golden Dog, 2021
Obálka: Jiří Dvorský
Počet stran: 408 stran
Cena: 349 Kč
