Hrdinové knih Carltona Mellicka III. jsou podivíni žijící na okraji společnosti. V Domě na tekutých píscích je jimi sourozenecký pár žijící s chůvou v obrovském domě. Už tím se odlišuje od jiných jeho knih. A pak také u něj až nezvyklou délkou a pozitivním vyzněním.
Žánrů a směrů ve fantastice máme mnoho – Dark fantasy, Sword and magic, steampunk a já nevím co ještě. K těm novějším a u nás méně známým patří bizarro fiction. Na stránkách nakladatelství Carcosa, které se už nějaký ten pátek snaží o popularizaci tohoto žánru, najdete krásné shrnutí toho, co bizzaro fiction obnáší. „Bizarro je chytrá past na literární kritiky, neboť se nebojí zkřížit různé žánry, a překroutit je k obrazu svému. Určitou absurdností postav a příběhové linie to začíná, ale rozhodně nekončí.“ Já ještě dodám, že využívá nejen prvky absurdity, ale také satiry a grotesky, spolu s pop -surrealismem a základními žánrovými fikcemi, aby vytvořil podvratná, podivná a zábavná díla. Bývá přirovnáván k sekci obskurních filmů ve videopůjčovně. Zároveň je to žánr, který se snaží být nejen zvláštní, ale také fascinující, provokující k zamyšlení a především zábavný na čtení. Podle Rose O’Keefe z nakladatelství Eraserhead Press: „V zásadě platí, že pokud si čtenář či publikum užívá knihu nebo film především kvůli jeho podivnosti, pak je to Bizarro. Podivnost nemusí být jedinou přitažlivou kvalitou díla, ale je tou hlavní.“ Mezi autory, kteří se identifikovali nebo byli identifikováni jako Bizarro, patří Lloyd Kaufman, Michael Moorcock a v neposlední řadě také Carlton Mellick III. Právě on se stal prvním z těchto autorů, které nakladatelství Carcosa zahrnula do svých edičních plánů. Mellickova práce by se dala popsat jako kombinace nesmyslného sci-fi/hororu a postmoderního literárního umění. Jeho romány a novely zkoumají surrealistické verze společnosti v současnosti či v budoucnosti a běžně se zaměřují na sociální absurdity a satiru.Mellick III. má (alespoň podle Wikipedie) na svém kontě deset románů a čtyřicet sedm novel. U nás z nich zatím vyšlo pět: Strašidelná vagina, Zbouchnul jsem Satanovu dceru, Plyšákokalypsa, Lidožrouti z Lízátkova a Dům na tekutých píscích. Ten se od předchozích čtyř odlišuje, a to nejen formátem, neboť nejde o novelu, ale o román. Odlišuje se však i tím, že jeho hrdiny nejsou dospělí podivíni a zkrachovanci, kteří jsou z nějakého důvodu na okraji společnosti, ale děti. My dva a chůva
Sourozenci Polly a Klíštěk tráví svůj život v plně automatizovaném domě, který jim poskytuje všechno, co potřebují k životu. Všechno kromě rodičovské lásky. Polly a Klíštěk samozřejmě mají rodiče, dokonce vědí, že tatínek s maminkou žijí ve stejném domě jako oni, ba co víc – obě děti vědí, že si pro ně rodiče jednou přijdou. A tak navštěvují školu, tráví volné chvíle hraním v herně a sourozeneckými hádkami, a čekají, až jim chůva oznámí: „Táta s mámou si pro vás přišli.“ Jenže poklidný život pod křídly chůvy se změní v noční můru ve chvíli, kdy je stará žena stižena podivnými výpadky paměti. A když začne vypadávat elektřina a kolabovat doteď vzorně fungující technika, rozhodnou se děti opustit vyhrazený prostor a vstoupit do útrob domu. A to navzdory všem chůviným varováním před příšerami, které se skrývají v temnotách obrovského komplexu. Jedině tak totiž mohou získat odpovědi na palčivé otázky, které je trápí. Proč si pro nás táta s mámou ještě nepřišli? Jak velký je dům ve kterém žijeme? A žijí v něm i jiné děti? Cesta za odpověďmi však bude plná nebezpečí a překážek.
Dům na tekutých píscích je nádherné a děsivé dobrodružství, v němž autor se vší svou šílenou imaginací smíchal dětské strachy a traumata, sourozeneckou rivalitu i první lásky s bojem o přežití a strachem z neznáma. Může se zdát, že příběh o dospívání a ztrátě dětské naivity nemůže splňovat parametry žánru bizzaro. Ale opak je pravdou. Už jen titulní dům, v němž oba sourozenci žijí, je svéráznou karikaturou našeho světa. A jejich dobrodružství se svou potrhlostí vyrovná Alenčiným eskapádám ve světě za zrcadlem. Jen je díky příšerám, které Mellick svým hrdinům postavil do cesty, mnohem děsivější. A ne vždy jsou to příšery, kdo jim nejvíc zkomplikuje život, mnohdy jsou to oni sami. Což je neméně děsivé. Navíc kniha připomíná počítačovou adventuru, v níž postupně odkrýváte jedno tajemství za druhým, a netušíte, co vás čeká za nejbližším rohem. Tedy v případě domu na tekutých píscích v nejbližší místnosti. Stejně jako třeba Fincherovy filmy Hra a Klub rváčů fungují překvapení a zvraty v téhle knize jen při prvním čtení. A to její jediná slabina.
Mellicik v úvodu své knihy říká „Tento příběh nosím v hlavě od dětství. Patří k nejosobnějším příběhům, jaké jsem kdy napsal.“ A já vám garantuji, že mu to po přečtení Domu na tekutých píscích budete věřit stejně jako já. Přestože je to jeho nejvíce emocionální a normálním čtenářům nejvíce přístupná kniha, neztrácí nic z děsivosti a podivnosti, kterými jsou jeho příběhy pověstné. Pro každého, kdo je Mellickem III. nepolíbený a chtěl by vstoupit do vod jeho imaginace, je Dům na tekutých píscích ideální vstupní branou. A jeho fanoušci budou překvapeni, když jim ukáže autorovu lidštější a citlivější tvář.
Hodnocení: 93%
Carlton Mellick III: Dům na tekutých píscích
Vydala: Carcosa, 2021 v edici Club Bizzare
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Ed Mironiuk
Počet stran: 288
Cena: 319 Kč
