Čtenářská povídka: Petr Kubát – Prázdnota

Prázdnota

„A kde je?“ zeptala se Rebecca poté, co uložila kytaru do futrálu.

„Nevím. Měla tu být,“ odpověděl Taku, prohlížející si Rebeccu smutným pohledem. Unaveně si povzdechla. Kdy se její život přeměnil v neustále hledání Pat? Připadalo jí, že nedělá nic jiného, než že tráví prázdné dny čekáním na Takeshitu a ještě prázdnější noci pátráním po ní.

Podívala se na Taka, patnáctiletého prostituta s barevnými vlasy načesanými nahoru s koženým obojkem kolem krku a károvanými kalhotami, nezdravě vyhublého a s kruhy pod očima. „Máš dneska kde spát? Víš, že můj gauč je ti k dispozici.“

Mladík se šibalsky usmál: „Díky, Becco, ale to že jsme ve stejný kapele neznamená, že mi musíš dělat mámu.“

„Jasně…připomeň mi, kde že si to strávil poslední měsíc?“

„Hele, za to já nemůžu! Prostě jsem měl málo kšeftů.“

„Myslíš málo paniček, který si tě vydržují?“

Taku si pohrdavě odfrkl a přehodil baskytaru přes drobné kostnaté rameno.

„Jdeme teda za tou Pat nebo ne?“ zeptal se uraženě.

„No jo furt, vždyť už valím.“

„První zastávka: Hell.“

 

„Hele, ještě ti nebylo osmnáct!“ vyhrkla Rebecca, když si Taku objednal na baru saké. Odpovědí jí byl pobavený smích.

„Jasně, jako by to někdy vadilo.“ Baskytarista zakroutil hlavou a kopl do sebe panáka, načež si objednal dalšího. Plešatá barmanka to celé sledovala se zjevným pobavením.

„Čau, Denise. Je tady Pat?“

„Bohužel. Dneska jsem ji ještě neviděla.“

„A Charlie?“

„Taky ne.“ Rebecca si unaveně objednala pivo. „Zkus Haven.“ Denise před ní položila orosenou sklenici a odběhla věnovat se dalším zákazníkům.

„Proč to takhle vždycky skončí?“ obrátila se Becca k mladíkovi a sundala si koženou bundu.

„Protože má strach ze závazku. A je to děsnej magor.“ Smutně se zasmála.

„Nejsi nějak moc chytrý na svůj věk?“

Taku pokrčil rameny.

Doufala, že jí uvidí v publiku, protože to několikrát slíbila. Pokaždé říkala, jak moc se na její koncert těší a pokaždé nedorazila. Následovala probděná noc stopování a vymetání jednoho večírku za druhým, aby ji nakonec našla na mol u někoho v bytě či připojenou do kyberprostoru, dehydratovanou, sjetou a na pokraji bezvědomí nebo spánku. I když u Pat to bylo téměř to samé. Vždyť je to jenom maso. V hlavě jí zněl drzý, lehce chraplavý hlas.

„Čemu se usmíváš?“

Překvapeně zamrkala a zatřásla hlavou, aby se vrátila do reality.

„Ale ničemu…čas navštívit Haven.“

„Okay.“

Když procházeli špinavou, odpadky zaházenou ulicí a uhýbali úklidovému stroji, jehož nepříjemný klakson trhal uši, modlila se Rebecca za konec téhle prázdné, ploché noci. Taku kouřil jednu ze svých odporných borůvkových cigaret a vydechoval obláčky smradlavého modrého kouře, chtělo se jí z toho pachu zvracet.

V noční záři neonů a ve svém vytahaném děravém triku působil jako smrtka. Smrtka s černě nalíčenýma očima a piercingy v ústech a v uších.

Jakmile vešli do Haven, udeřilo na ně tvrdé depresivní techno, které v člověku zanechávalo tu správnou sebevražednou náladu.

„Myslím, že jsme tu správně,“ zamumlala Becca.

Už z dálky zahlédla skupinku hackerů, vychrtlých sjetých pankáčů, kteří si mysleli že sežrali všechnu moudrost světa, protože se dokázali pohybovat v kyberprostoru. Je pravda, že někteří z nich v tom vynikali a popravdě v dnešním světě to byla velká výhoda. Na druhou stranu spoustu z nich tvořili hloupá pologramotná děcka, která se vzhlížela v podobných ztroskotancích jako byla Pat. Drogy, sex a rock´n´roll bylo to jediné co znali a člověk je za to vlastně nemohl vinit vzhledem k prostředí ve kterém vyrůstali. Na druhou stranu k čertu s tím. K čemu je takový život, když ve třiceti zařvu na infarkt nebo mi někdo usmaží mozek na Síti. Sama se raději věnovala jen hudbě a blbnutí v kyberprostoru nechávala jiným. Nemohla však popřít, že takový život měl své nezpochybnitelné kouzlo. Ostatně jinak by tu teď nebyla a nepokoušela se najít jednu ze nejtalentovanějších síťařek (s velkými sklony k sebepoškozování).

„Přes ty zasraný lasery vidím hovno, Becco.“

„Zkusíme bar.“ Protlačili se skrz dav a kývli na barmana. „Pat Takeshita,“ křikla Rebecca, aby přehlušila dunivou hudbu.

„Sorry, neviděl jsem ji.“

Do hajzlu s tím, pomyslela si. Už mám právo na to být naštvaná. Rozhlédla se po parketu plném ztroskotanců, myslících si že jsou někdo. Její pohled spočinul na mladé dívce, kterou odnášeli dva chlápci se zvrhlými pohledy, jeden z nich už se jí pokoušel rozepnout poklopec. Dívka byla totálně na šrot.

Rozhlížela se ze strany na stranu, po Pat však ani památky, jen další a další páry smutných očí, dočasně rozjařenými drogami. V záplavě rozšířených zorniček, přičemž žádné z nich nepatřily Takeshitě, nalezla pouze rozčarování a úzkost.

„Mizíme odtud,“ obrátila se k mladíkovi.

„Souhlasím. Mám z toho koule až v žaludku.“ Rebecca se lehce zasmála.

 

„Já ti nevím, Taku.“

„Prosím tě, jako kdyby někdy vynechala jednu z jeho kaleb,“ opáčil baskytarista sebejistě.

Mířili do jedné z vyšších bytovek, ve kterých už byl nájem mimo jejich možnosti. Pat však znala všemožná individua, včetně kápů Yakuzy.

Přešli párou přikrytou ulici a vběhli do cílové budovy. Otevřeli se před nimi prosklené dveře, načež po černé lesklé podlaze zamířili k výtahům.

„Pamatuješ si jaký je to patro?“ obrátil se k Rebecce Taku. Ta se jen pobaveně ušklíbla.

„To nejde zapomenout.“

Zmáčkla skoro nejvyšší číslo, takže trvalo celkem dlouho, než dorazili do cíle. Nepříjemné cinknutí oznamovalo příjezd. Dveře se otevřeli a jim se naskytl pohled na prostorný byt zařízený v moderním neo stylu.

Ještě, než stačili udělat krok, zastoupil jim cestu svalovec s blonďatými vlasy ulízanými dozadu, v černém obleku a s očními implantáty, kterými je ihned oskenoval.

„Co tady chcete?“ utrhl se na ně. Oči mu přestaly červeně svítit, takže sken skončil.

„Hledáme Pat Takeshitu.“ Rebecca neměla náladu se s nikým handrkovat.

„Becco?“ Odněkud zpoza nepříjemného dveřníka se ozval známý hlas. „Co děláš, pusť je. Copak neznáš tuhle nechvalně proslulou rockergirl?“

„Promiňte šéfe, myslel jsem…“

„Tak nemysli.“

„Díky, Yamato.“

Dveřník uhnul a je přivítal kápo Yakuzy v perfektně padnoucím tmavě šedém lesklém obleku s černou košilí.

„Hádám, že hledáte Pat.“ Mluvil přes rameno, zatímco je vedl skrz byt k velkému mahagonovému baru.

„Správně,“ povzdechl si Taku. Yamato se otočil a přiblížil k němu obličej, aby je ostatní neslyšeli.

„Hele, kdybys měl zájem, je tady pár slečen, který by o tvoje služby měly velký zájem. Řekni si cenu, jakou chceš, peníze nejsou problém.“ Mezitím co mladíkovi předhazoval místní paničky nenápadně natočil hlavu k hloučku žen ve středním věku, stojících v přítmí kolem kulatého stolku a popíjejících šampaňské. Na stole se rýsovaly řádky nějakého stimulantu, z nichž jedna před chvíli zmizela v nose jedné z dam.

„To snad nemyslíš vážně?“ roztáhla Rebecca ruce. Yamato nasadil otrávený výraz.

„Co je? Když už jste tady proč bych se nezeptal. Ostatně tobě do toho nic není.“

Rebecca odevzdaně zakroutila hlavou.

Taku si rozpačitě odkašlal a pohledem tikal mezi parťačkou a Yamatem. „Hele, teď fakt nemůžu, kámo, ale dej jim moje číslo. Řekni, že můžou volat kdykoli.“

„To je můj kluk,“ ušklíbl se Yamato a spiklenecky na chlapce mrkl. Rebecca už je radši nevnímala a pohledem pátrala po Pat.

Kápo Yakuzy přešel k hloučku, prohodil s nimi pár slov a odešel.

„Mimochodem, Pat tady byla, ale už vypadla. Zkus zavolat tomu Charliemu.“

„Jasně, díky.“ Becca odvrátila pohled. „Jako bych to už nezkoušela, ty chytráku,“ zamumlala pro sebe.

Jedna z paniček, vysoká štíhlá blondýna s rovnými vlasy a zlatými náramky v krátkých červených koktejlkách, se hladovým pohledem podívala na baskytaristu a pomalu k němu přešla. Něco mu zašeptala do ucha a šlachovitou rukou jemně stiskla rozkrok. Taku se ušklíbl a neznatelně přikývl.

„Ach jo, dej mi radši něčeho napít,“ mávla rukou Rebecca, načež sáhla po láhvi Jaguára a mocně si přihnula.

Jak tak stála před velkou prosklenou stěnou a pozorovala město, hlavou se jí honily myšlenky na všechno možné a nedokázala vypnout.

„Na co myslíš?“ Taku se vedle ní objevil s vlastní láhví v ruce.

„Už si skončil se sháněním “kšeftů”?“ Neodpověděl, jen si několikrát lokl.

Mlčky zírali na směs modrých zelených, růžových světel, mísících se ve změti reklam, panelů, holografů a veřejného osvětlení. To vše prostoupené občasnými oblaky páry, proudy vznášedel a neustálým hlukovým smogem.

Rebecca ustala pohledem na pomalu proplouvající vzducholodi s reklamou na spodní prádlo. Během posledních let se do módy vrátily vychrtlé modelky s heroinovými tvářemi, což vedlo mladé dívky po celé zemi k honbě za stejným vzhledem pomocí stimulantů nebo rovnou nového heroinu. Společnost to však klasicky měla u prdele, naopak se tento vzhled všude mohutně podporoval. Pokud jste byli tlustí, byli jste odpad. Prostě a jednoduše. Reklamu na obřím displeji ještě doplňovalo hlášení o tom, jak s touhle novou kolekcí hodíte odporný tuk za hlavu a budete opět krásní, opět štíhlí.

Jak mohli lidé, tak hluboko klesnout? Jak mohli být tak hloupí, odporní a zlí?

Zavřela oči a počkala, než vzducholoď zmizí z dohledu. Ucítila jak jí Taku položil hlavu na rameno. Když je otevřela, vzducholoď byla pryč.

„Co tady děláme, Taku?“

Zahlédla chlápka, jemuž modře problikávalo oko, jak vychází z vedlejšího pokoje a v závěsu jde několik mladých žen a svalovců. Tihle chlápci prodávali porno těm ubožákům tam dole a ukazovali jim způsob života, o kterém mají snít. Dělej tohle a támhleto a žij jako my. Všechno to byl jeden velký klam, nikdo nežil tak jako na těch nahrávkách. Nejdůležitější však bylo je krmit pravidelnými přísuny tohohle “snu” a udržovat tok peněz. Nemusí téct, stačí když kape? V tomhle případě to byla hotová povodeň. Yakuza byla svými videi dobře známá po celém Japonsku. Točili porno všeho druhu, vlastně nazývali pornem i obyčejné věci. Food porno, chromové porno s nejnovějšími implantáty, sexuální porno, vizuální porno, virtuální porno. Zkrátka šílenost.

„Do hajzlu,“ vyrušil ji Taku.

„Co je?“

„Neotáčej se.“ Samozřejmě, že teď se otočit musela. Proč nebyl zticha. U baru stála potetovaná dívka s červeným kohoutem na hlavě v bílém tílku, kožených kalhotách a punkových botách s příliš tlustou podrážkou. „Myslíš že spolu…?“

Rebecca naprázdno polkla. „Určitě ne. To by mi neudělala.“ Obě se střetly pohledem, načež dívka ležérně pohodila hlavou a dělala jako by ji neviděla. Rebecca s úlevou vydechla.

„Nechodila náhodou předtím s nějakým týpkem? Víš ještě než s Pat…“

„Prý si ráda nechává otevřené dveře všem možnostem.“

Becca se zadívala zpět na město, jehož barvy se nyní zvláštním způsobem mísily do složitých obrazců a spletenců, u kterých ze začátku nedokázala určit co vlastně znamenají. Halucinogeny v Jaguáru zřejmě začínaly působit.

„Nesnáším Čínu.“

„A kdo ne,“ opáčil Taku s hlavou stále položenou na jejím rameni. „Počkej, cože?“ Rebecca mu zamávala láhví před nosem. V očích mu zablesklo pochopení. „Zase vidíš draky?“

„Bohužel.“

Nechápala proč, ale pokaždé když se napila Jaguára, zmítal se jí před očima obrovský čínský drak, složený z okolního prostředí. Nyní měl podobu zelenomodrých, růžových mrakodrapů a problikával holografickými reklamami. Místo očí měl dva Kandži znaky a mohutné fousy tvořil vláček ze vznášedel. Celý ho obklopovala pára.

„Čas znova zavolat Charliemu.“

Mezi přítomnými zahlédla ještě několik hackerů, kteří mohli být zhruba na stejné úrovni jako Pat, tihle však patřili přímo k Yakuze. Jeden z nich seděl v rohu místnosti, neustále připojený k Síti, další dva řešili nějaké složitosti kyberprostoru a posledního naposledy viděla odcházet s černovlasou ženou do vedlejšího pokoje.

„Haló? Rebecco?“ ozval se unavený hlas.

„Nazdar, Charlie. Co děláš?“

„Hele, zrovna jsem dorazil domů, co ty?“

„Jsme u Yamata, máme po koncíku. Není s tebou náhodou Pat?“ zeptala se nedočkavě.

„Není, ale měla by dovalit každou chvíli, proto jsem přišel domů. Byli jsme tak domluvený, že se sejdeme u mě.“ Rebecca mlčela, kousajíce si spodní ret. „Nech mě hádat,“ povzdechl si Charlie, „slíbila, že přijde na koncík a místo toho se někde zrušila a ty ji teď naháníš po městě jak kočka koťata.“

„Nemám co dodat.“

„Ach jo, já se z ní zblázním. Dovalte, udělám vám kafe.“

„Díky moc, Charlie.“

„Pohoda a pozdravuj ode mě toho tvýho basáka.“

„Basák tě taky zdraví!“ křikl Taku Rebecce do ucha.

Charlie se zařehtal. „Tak jo, zatím se mějte. Čekám vás.“

Vypadli od Yamata a zavolali taxík. Netrvalo dlouho a dorazila malá otlučená kulatá věc s majáčkem na střeše. Vlezli dovnitř, kde to nepříjemně páchlo, usadili se na potrhané špinavé sedačky a nadiktovali adresu. Věc se s pištěním a klepáním dala do pohybu.

Ulice byly přikryté smogem, takže vypadaly jako schované v mlze. Na předním skle Becca viděla usazující se prach a okolní budovy působily jako pod oparem, který mlhavě protrhávala pouliční světla.

Najeli na výmol, takže nepříjemně poskočili a Taku se hlavou praštil o nízký strop. „Do prdele! Krám zasranej.“

Becca si bolestně mnula zadek.

Za necelou hodinu dorazili do zastarale vyhlížející čtvrti hrající všemi barvami, plné úzkých uliček a na sebe poskládaných domů propojených chatrně vyhlížejícími mosty. Autům zde byl vjezd zakázán, takže museli pokračovat po svých.

Míjeli nespočet krámků s jídlem a alkoholem ze kterých se nesli halasné pokřiky s všemožnými vůněmi a pachy, jež doplňovaly občasné obláčky páry, linoucí se ze syčících plotýnek. Ulice tu byli plné smějících se opilců, přičemž Rebeccu překvapil počet starých lidí brázdících asfalt okupovaný všelijakými cetkami. Nad hlavou viděla mraky a mraky svítících papírových luceren a lampionů.

Vešli do jedné z temnějších postranních širších ulic, nad hlavami jim vysely kabely a odněkud pořád kapala voda, vytvářející na nerovné podlaze protkané dráty vedoucími pod plastovými kryty, široké kaluže. Po stranách měli řadu identických kovových dveří bez oken a ulice byla osvětlena jedním nepříjemně přepáleným světlemodrým, nazelenalým neonem.

Zastavili před vroubkovanými dveřmi a zazvonili. Displej na zdi se rozsvítil a objevil se obličej Charlieho.

„Nazdar, pojďte dál.“

Plecháče se s rachotem otevřeli a jim se naskytl pohled na vcelku prostorný byt s malým obdélníkovým oknem. Na holé podlaze stál velký kožený gauč a u zdi zaparkovaná motorka, supersport. Zbytek vybavení tvořila postel zapuštěná do zdi, stůl se zbraněmi a několik posilovacích strojů a činek, ze stropu vysel boxovací pytel. Zdi byly polepeny starými plakáty s nahými ženskými či kultovními bijáky, doplněné o pár motorek a závodních aut.

„Posilovals?“ zeptala se Rebecca, když viděla Charlieho pouze v šedivém propoceném nátělníku bez jeho typické letecké bundy.

„Snažil jsem se. Před spaním se musím nějak vybít, jinak neusnu.“ Zatímco s nimi mluvil naléval si panáka bourbonu. „Člověk se pak líp potí,“ dodal na vysvětlenou, když si všiml jejich tázavého pohledu. Rebecca a Taku si sedli na hnědý gauč a Charlie jim z prastaré opotřebované konvice nalil dva hrnky s logem nejvyšší boxerské soutěže. Byt naplnila vůně levné kávy.

„Díky.“ Baskytarista převzal kouřící nápoj a lehce svraštil nos.

„Takže,“ začal bývalý boxer, jehož mohutné svalnaté tělo se lesklo potem, „jakej byl koncík? Mimochodem, sorry že jsem nedovalil.“

„V pohodě.“ Rebecca do horké kávy urputně foukala. „Vím, že jsi měl kšeft.“

„Byl to nářez,“ usmíval se Taku. „Sedm tisíc řvoucích magorů. Málem jsem tam přišel o panictví.“ Charlie se hluboce rozesmál.

„Tak ten byl dobrej.“

„Řekněme, že se zas chvíli nemusíme strachovat o střechu nad hlavou.“ Poté co Rebecca větu dořekla, opatrně z hrnku usrkla, aby otestovala teplotu.

„A co ty, Taku? Pořád bydlíš tady s Beccou?“

„Pche…prosím tě…Já s ní nebydlím, jen ji mám moc rád na to, abych ji nechal samotnou. Vždyť si to vezmi, věk na ženění a přítelkyně nikde.“ Rebecca po něm střelila podrážděným pohledem, zatímco Charlie se málem polil.

„Je fakt, že Pat asi neocení tvoje schopnosti vaření a pečení.“

„Díky, jen si ze mě utahujte, ono vás to přejde.“

„Okay, okay, už končíme. Sama dobře víš, že Pat je z tebe celá pryč.“

„Jojo, vypadá na to…“

„Hele, stačí když vytáhneš kytaru a máš ji.“

Taku s Charliem si neustále vyměňovali pobavené pohledy.

„Jestli vás to zajímá, vtipálkové, dostala jsem dneska tolik nabídek se žádostí o ruku, že už se v tom ztrácím!“ řekla Rebecca s nosem nahoru.

„Hele, to já taky!“

„Jasně, takže odteď je šlapání bráno jako žádost o ruku?“ Baskytarista si pohrdavě odfrkl.

„Dostala tě, kámo,“ zasmál se Charlie.

Z konverzace je vytrhl otravný bzučák. Charlie přešel ke dveřím a zadíval se na displej, na kterém se značil obraz nějakého Osmana v turbanu. Muž lámanou japonštinou křičel něco o nezaplaceném účtu a hystericky u toho máchal rukama.

„Zasraný drožkáři,“ zamručel Charlie a otevřel plecháče. Mužík stojící před ním byl asi o dvě hlavy menší a jakmile se ocitl před zpocenou horou svalů zplihl, nervózně ukazujíce na své auto. Ve staré německé limuzíně z osmdesátých let minulého století ležela na zadních sedadlech Pat, očividně v jakémsi stavu alkoholového či drogového kómatu.

Charlie něco zaklel a vrazil Osmanovi do ruky bankovky, načež kývl na Rebeccu. Jakmile Becca Pat zahlédla, projela jí zároveň bolest i úleva.

„Přísahám bohu, že až se vzbudí přetáhnu ten její kostnatej zadek řemenem,“ nadával Charlie, zatímco si ji přehazoval přes rameno. „Tohle už je potřetí za sebou.“

Poté co ji uložili na gauč, sebrala Rebecca ze země deku a jemně s ní Pat přikryla, hledíce přitom do zavřených modře namalovaných víček a propadlých bledých tváří. Prsty se dotkla stříbrného visacího zámku, jež měla Takeshita kolem krku, položený na vychrtlé hrudi. Nepravidelně dýchala. Připadalo jí, jako by uplynula věčnost od doby, kdy za ní Pat přišla s vlastním zámkem, který se nyní houpal kolem jejího krku. Byly na něm vyryté iniciály P.T, zatímco na druhém iniciály Rebeccy, tak aby každý hned poznal komu, každá z nich patří. Zároveň ani jedna z nich nemohla zámek odemknout, protože klíče měla ta druhá.

Rebecca si jí celou ještě jednou prohlédla, přišlo jí, že oblečení na ní nějak moc visí.

„Nech ji spát,“ zašeptal Taku a položil jí ruku na rameno.

„Jestli chcete, můžu vám nafouknout matračky ať se nemusíte vláčet až domů.“ Charlie už do sebe za tu dobu obrátil další bourbon, nalévajíce si nového panáka.

„Co ty na to, Taku?“

„Za mě dobrý.“

„Okay, budeme ti vděčný, Charlie.“

„Prosím tě, to nestojí za řeč.“

Charlie ze skříně zabudované ve zdi vytáhl srolovanou matračku, hodil ji na zem vedle gauče a zmáčkl čudlík. Matrace se během několika vteřin nafoukla.

„Takže dobrou noc?“ pozvedl Taku tázavě obočí.

„Dobrou,“ zamručel Charlie a otočil se k nim zády. Baskytarista pokrčil rameny a lehl si vedle Rebeccy. Ta upřeně sledovala spící Pat a mozek jí pracoval na plné obrátky.

Konečně od Takeshity odtrhla oči a zadívala se do stropu. Klasika; život je nejistý, jakmile ti někdo nabídne místo na spaní, ber, dokud můžeš.

Taku ležící vedle do deseti minut usnul, což poznala podle pravidelného oddychování, vycházejícího z jeho malých úst. Zdali spí i Charlie nedokázala odhadnout, žádné chrápání neslyšela a ve výhledu na něj jí bránil gauč s polomrtvou Pat.

Trvalo snad další hodinu, než dokázala uklidnit myšlenky a dýcháním zklidnit rozbušené srdce. Nakonec se jí ale přece jen (hlavně díky vyčerpání) podařilo usnout.

Když se o pár hodin později probudila, Takeshita byla už pryč.