Básník

 

Nenávidím tohle město. Před válkou to prý bylo nejkrásnější město Evropy, zbyl z něj leda název – Praha. Samé ruiny, hnus a špína. Místo, kde všechno je možný, kde vás každej druhej bodne nožem do zad. Místo, kam se přesně hodí ten můj zjizvenej šerednej ksicht.

Zapadnul jsem do prvního baru na okraji města. Barák měl tři a půl stěny a aspoň půlku střechy. Prostě luxusní podnik. Házel do sebe jednoho panáka vodky za druhým a říkal si, že bych se měl krotit, prachy jsem skoro neměl. Proto jsem byl taky v Praze. V pustině o práci člověk nezakopne. Vedle mě se posadil takovej divnej týpek v bílém obleku. Nějak jsem vytušil, že to byl dobroser. Měl to napsaný na čele. A co horšího, abstinent. Barman si ho nevšímal a on tam seděl a koukal.

„Hele mladej, takhle ti asi nenaleje.“ Nedalo mi to, abych se neozval.

„To nevadí, stejně nepiju.“

„Tak co tady děláš?“

Na to jen pokrčil rameny. Byl vážně divnej. Ale asi ho v baru znali a tolerovali. Nějak jsme se zakecali, ani nevím proč. Nebyl ženská s macatýma stehnama, přesto jsem se o něj zajímal. Že prý se živí všelijak, třeba píše básničky. Chápete, básničky? Koho v téhle díře, v téhle době můžou zajímat básničky? A přece se najde kretén, který je píše. Ale proč ne, je v tom vlastně kus odvahy, psát básničky, jít proti proudu, celej svět vám může být ukradenej. Docela jsme se ožrali, teda já se ožral, on nepil.

Vzpomněl jsem si na něj, když jsem se ráno probudil v čisté posteli v hostelu naproti baru. Chvíli jsem si myslel, že se stal zázrak a už už jsem chtěl svou špinavou duši zasvětit Bohu, nebo ďáblu (Je to jedna sebranka), než jsem si všiml nápisu na zdi pokoje:

 

Vojáci rázně pochodují městem

A Bůh nás zkouší morovým testem.

Lidský život ve válce snadno zhasne

A hvězdy na nebi jsou o to víc krásné.

 

A mě se chtělo dodat: Moje hlava jen žasne, kdo se dnes sere s básněmi? Není mi jasné.

Teprve díky těm veršům jsem si vzpomněl, že mě jako miminko uložil můj básník.

 

Procházel jsem ulicemi rozbombardované Prahy. Na zemi se válely kusy zdiva, bezdomovci a odpadky. Válka skončila už před pěti lety, ale moc se toho od té doby nezměnilo. Město byly jedny velké sutiny plné prachu a zoufalství. Co mě to vůbec napadlo hledat tady práci? Nostalgie? V žaludku mi kručelo a hlava mě bolela z kocoviny. Ale přece jsem měl štěstí. Jedno usoplené děcko mi podalo leták, který zval na otevřené zápasy v boxu. To bylo něco pro mě. V boxu jsem byl třída.

Táhlo mi už na čtyřicet, ale pořád jsem se uměl ohánět pěstmi. Boxovat jsem se učil ještě před válkou jako děcko. Dnešní mladí nemají techniku. Nemá je kdo trénovat, mí vrstevníci většinou zařvali během války. Miluju zápasy, při nich zapomenu na všechno, na ten hnusný svět venku i ten hnus, co se skrývá ve mě.

V sále byla parádní účast. Masa lidí stojících, sedících křikem vítala mého soupeře. Byli fakt rozjetí, cítili krev. Jeden z těch zmrdů na mě plivnul. Bylo mi to jedno, to k zápasu patří. Byl jsem pro ně cizí a musel si je teprve získat. Vlezl jsem do ringu.

„V pravém rohu, devadesát pět kilogramů vážící, s hlavou tvrdší než kámen a pěstmi jako kladiva, stojí nikdo jiný než náš šampion Rrruuudyyy!“ Holky pištěly a kdejaký blbeček si mohl vyřvat hlasivky.

„V levém rohu se nám dnes představí jeho vyzyvatel, muší váha s ksichtem Freddyho Kruegera, tulák Hank! Prosím potlesk pro odvážného vyžlouna.“ Z davu se ozvalo bučení. Moderátor byl pěkný kokot.

Čuměl jsem na tu horu svalů. Nádech, výdech. „No nic Hanku, to dáš.“ Nádech, výdech. Přestal jsem vnímat křik a hluk kolem sebe. Ozval se gong a já vystřelil jako had. Zasypal jsem toho obra sprškou rychlých úderů. Nebyl překvapený, jak bych si přál a kryl si předpisově hlavu. Sem tam dostal úder a žebra, ale ani to s ním nehlo. Tohle neměl být snadný zápas. Provedl jsem pár podobných výpadů, ale bez velkého úspěchu. Rudy vycítil, že mi ubývají síly a zaútočil. Neměl naštěstí dostatečnou rychlost. Vykryl jsem jeho údery a pak provedl protiútok. Ten zmetek to čekal, jen přizvedl levé rameno, takže se moje levačka po něm neškodně sklouzla a naopak on mi zasadil ránu pravačkou. BANG! Přímo na ciferník. V hlavě mi explodovala supernova. Padl jsem na zad a chvíli se sbíral. Rozhodčí už mě odpočítával, ale odstrčil jsem ho a zvednul se na nohy. Tak to ne hošánku, tak snadno mě nedáš. Oči mi žhnuly jako dva uhlíky. Uvnitř mě se ukrývalo zvíře a dralo se ven. Tvářil jsem se rozhozeně a lákal Rudyho do pasti. Ten vůl se chytil. Myslel si, že sotva stojím a začal útočit svými pomalými, ale tvrdými údery. Ustupoval jsem a čekal. Jeden úder jsem vykryl s hranými obtížemi a při druhém konečně opustil svůj předpisový kryt. Zaútočil jsem s veškerou zběsilostí. Pekelně rychlé staccato se sneslo na obrovu hlavu. Moje údery modelovaly jeho obličej do nových tvarů a barev. Rudy podklesl v nohou a instinktivně zadržel pád na zem rukou. Přiskočil jsem k němu a poslední ránou ho knockoutoval na zem. Překvapený dav na chvíli ztichl, aby hned propukl v jásot. Získal jsem si je. David porazil Goliáše.

Vyplatili mi slušnej balík peněz, tak jsem se zachoval zodpovědně a šel hnedka na bar. Pár diváků mi koupilo pití, to bylo fajn. Horší bylo poslouchat jejich jalový kecy a otázky.

„Kámo, super zápas. Jak dlouho boxuješ?“

„Dlouho.“

„Už tě někdo porazil?“

„Jo, můj táta mi dal nakládačku, když mi bylo sedm. V deseti jsem mu to vrátil.“

„He-he-he. Nekecej.“

„Nekecám. Pak mě za to sejmula matka. Na tu jsem nikdy neměl.“

„He-he-he. To je dobrý. Dáš si ještě panáka?“

„Jo.“ Trpěl jsem to jeho „He-he-he.“ ještě aspoň hodinu.

Pak jsem se přichomejtl k jedné z ženských sedících na stoličkách na baru. Bylo mi jasné, že je to kurva a nemýlil jsem se. „Nazdar kotě. Máš ráda box?“

„Ani ne.“

„A co kdybych ti zarecitoval básničku?“

„To bys byl první.“ Zasmála se skřípavým vychlastaným hlasem. Koupil jsem ji drink, domluvil cenu a šli jsme k ní.

 

Bušil jsem do tý děvky co to šlo. Ale nebylo to ono. Měla kosti snad všude. Každou chvíli jsem se píchnul o její loket, koleno, žebro, i prdel. Neměla na sobě skoro žádné maso, no hrůza. Ale kdo v tý době měl, sám jsem byl kost a kůže. Šukal jsem jí zezadu a její sedací kosti bolestivě narážely na můj předek. Bolelo to víc než zápas s Rudym. Představoval jsem si všechny tlustý holky, co jsem v životě jen zahlídl, abych se vůbec udělal.

„Za tohle bych ti měl dát tak přes držku a ne celý kilo.“ Neodpustil jsem si. „Žereš něco jinýho než salát?“

„Jdi do prdele. Se podívej na sebe.“

„Zadek máš jak vyfouklou pneumatiku. A ty tvoje prázdný kozy jsou to nejsmutnější, co jsem kdy viděl.“

„Hovado!“ Zkusila mě praštit. Dal jsem ji facku, až si sedla na postel.

V tu chvíli se otevřely dveře, stál v nich chlápek s brokovnicí a netvářil se moc mile. Byl to její pasák. No tak jsem si nechal dát ránu pěstí do břicha, zaplatil mu dvojnásobek a nechal se vyhodit na ulici.

 

Zapadl jsem do nejbližšího baru a objednal si vodku. Vedle mě se objevil básník – ten dobroser z předchozího dne, co mě uložil ke spánku láskyplněji než moje matka a oba otcové dohromady.

„Dík za včerejšek.“

„Nemáš zač.“ Usmál se na půl úst. „Špatný den?“ Ukázal na můj monokl od Rudyho.

„Ale vůbec ne. Naopak.“

„To je dobře.“

Zase jsme kecali ani nevím o čem. Já do sebe lil panáky a on čuměl svýma svatoušskovýma očima, která vše vidí, ale nikoho neodsuzují. Byli jsme v nejlepším, když se ke mě přitočil chlápek v dlouhém černém kabátě.

„Guten tag, já viděl váš zápas.“ Ozval se německý přízvuk.

„A co má bejt? Nevidíš, že mám společnost?“

Chlap se mi podíval přes rameno a pak klidně pokračoval. „Jmenuji se Hans Scharf. Já sháním chlapa jako ste vy.“

„Sorry nejsi můj typ. Máš moc malej zadek, potřebuju pěknej kulatej zadek, jinak mi nehoupne.“

„Was? Vy děláte si srandu.“ Usmál se nejistě. „Já potřebuji ozbrojený doprovod pro karavana do Brna. Mám pár svých lidí, ale hodila by se mi posila. Cesta bude trvat počítám sedm, osm dní zusammen. Nabízím čtyřicet korun na den. “

„Šedesát.“

„To je moc, nemohu nabídnout víc jak padesát. Ještě musím sehnat průvodce.“

„Osmdesát a budu ti dělat i průvodce.“

„Vy znáte dobře cestu do Brna?“

„Jasně. Byl jsem tam už několikrát.“ Trochu jsem lhal. Nikdy jsem v Brně nebyl, ale jak těžké může být se tam dostat? Půjde se podél dřívější dálnice. Na co průvodce?

„Hmm…“

„Ber, nebo nech bejt. Viděl jsi mě včera při zápase, ne? A s bouchačkou to umím ještě líp. Mám se předvíst? Vystřelím sklenici támhletomu týpkovi z ruky.“ Ukázal jsem na druhou stranu baru.

„Nein! Není potřeba.“ Leknul se Němec. „Gut. Dobře. Vyrážíme pozítří.“ Plácli jsme si a já ho přestal vnímat. Otočil jsem se zpátky k básníkovi, ale už tam nebyl. Objednal jsem si dalšího panáka. Den se vážně vydařil. Doprovod karavany za osmdesát na den, to byla paráda. Vzal bych i třicet.

 

O dva dny později jsme vyrazili na cestu. Byla to podivná obchodní karavana. Čtyři strážci, Hans a já. Neměli jsme sebou moc zboží. Jen dva plně naložené mezky a kočár tažený koňmi. „S tímhle jsem nepočítal.“ Ukázal jsem na povoz. „Koho to vezeme?“

„Kdo je uvnitř, vás nemusí zajímat. Co se týče cesty, průvodce s vaší zkušeností si s tím poradí, ne?“ Odsekl mi Hans. A já jen zamručel. Nějak mu narostl hřebínek, germánovi. Dva dny zpátky mě div neprosil na kolenou.

Cestovat s kočárem nebylo tak snadné, jak by se zdálo. Silnice jsou neudržované a rozbité. „Naložený mezek ještě nějak projde, ale povoz… No co, aspoň bude víc peněz.“ Pomyslel jsem si.

 

Celý den jsme se trmáceli pustinou. Nikde ani živáčka, přesto jsem měl pocit, že nás někdo sleduje. Ale to mohla být jen paranoia. Dorazili jsme na okraj soutěsky. Neměl jsem tušení, jak dlouho by trvalo ji objíždět. „Budeme muset jít skr.“ Oznámil jsem Hansovi.

„Není jiná možnost? Je to dobré místo pro nastražení pasti.“

„Není tak dlouhá, jak se zdá.“ Lhal jsem. Vůbec jsem netušil, jak je dlouhá. „Objížďka nám přidá aspoň den cesty navíc. Ale rozhodni se chlapče jak chceš.“

„Scheisse. Už takhle máme zpoždění. Hanku, vy jste schopen mi zaručit, že nic se nestane?“

Jak jsem se mu měl jako zaručit? Samozřejmě se může stát cokoliv. „Klid. Nic se nestane.“ A přidal jsem hned další lež. (Jak já umím krásně lhát.) „Mám tu nejrychlejší pistoli v okolí.“ Poklepal jsem svou CZ 75 a doufal, že ještě moc nezrezla. Ani nevím, kdy jsem z ní naposledy vystřelil. „Navíc máme sebou ještě tyhle ostrý hochy.“ Ukázal jsem na čtveřici strážců, kterým jsem ani za mák nevěřil. Hans neměl zrovna čuch na lidi. To jsem věděl, protože si vybral mě za průvodce. Nicméně ho to uklidnilo a mohli jsme se vydat na cestu.

Soutěska byla úzká, kočár by se v ní nemohl otočit bez vypřáhnutí koní. Jednoho ostrého hocha jsem poslal asi dvacet metrů napřed. Dva šli po stranách kočáru a poslední uzavíral průvod. Sám jsem si pak vylezl na kozlík vedle Hanse. Vypůjčil jsem si jeho pušku, obhlížel okolí a tvářil se náležitě drsně. Teda aspoň do chvíle, než se ozvala rána a strážci vepředu uletěl z hlavy klobouk spolu s kusem lebky. Po stranách soutěsky se začaly ozývat výstřely. Hans práskl do koní a kočár se rozjel nebezpečnou rychlostí. Kola nadskakovala na kamenité cestě a já ani nemusel zkoušet mířit, jen jsem se držel a doufal, že v tom kalupu nesletím pod kola. Ostří hoši pálily nad sebe a snažili se krýt za mezky, kteří vyděšeně klusali za vozem. Ale nebylo jim to nic platné zahlédl jsem, jak se dva z nich válí na zemi v prachu.

Hans najel do veliké díry a utrhl kolo. Náraz mě vymrštil dopředu a já se zastavil o zadek hnědáka před sebou a svezl se na zem. Koně řehtali, vzpínali se a vířili prach. Hans seskočil z kozlíku, (Nějak se tomu parchantovi podařilo nespadnout) sebral svou pušku a začal ostřelovat bandity. Musím uznat, že měl slušnou mušku, sejmul dva chlapy a zbytek se rozutekl pryč.

„To nebylo špatný na skopčáka.“ Pochválil jsem ho. „Sakra, nikdo další z našich nepřežil?“

„Hanku, trefili mě. Teď je to jen na tobě. Musíš… do Brna. Věřím ti.“ Divně chrčel.

„Zvedni se a neser.“

„Jsi správný chlap. Vím to.“ Usmál se a pak zdechnul. Prohledal jsem mu kapsy, měl docela pěkné hodinky.

Všude kolem byl klid. Prach se usadil a po banditech už nebylo ani vidu, ani slechu. Jeden z mezků byl naživu. Přemýšlel jsem, že bych mohl na něj naložit co nejvíce cenného nákladu a vrátit se do Prahy. Nicméně jsem se ještě musel podívat, kdo že to cestoval v kočáře a pro jistotu ho odprásknout. Otevřel jsem dveře, na podlaze ležela ta nejtlustší ženská, kterou jsem kdy viděl. Měla roztržené čelo, ale žila, byla jen v bezvědomí. Slyšel jsem, jak dýchá, nebo spíš chrochtá. Prasnice jedna. Když jsem viděl ty její monstr kýty, nemohl jsem si pomoct. Rozepnul jsem si kalhoty, abych ji mohl opíchat. Opíchat a pak zastřelit. Stáhl jsem jí kalhotky o velikosti malého stanu a roztáhl její obří stehna. Stálo mě to hromadu sil, každá její noha vážila snad padesát kilo. Chtěl jsem mezi ně zasunout, ale spíš jsem bojoval s tukem. Jak jsem s ní cloumal, tak se probudila, vyvalila na mě svoje prasečí očka a jedinou ránou svou ohromnou paží mě shodila na zem. V hlavě mi hučelo jak v úlu. Než jsem se stihl zvednout, překulila se na bok a pak na mě hupsla. Zapraskaly mi kosti v těle, jak mě zalehla. Erekce mě dávno přešla, teď jsem bojoval o holý život a prohrával jsem. Pod tou horou sádla jsem se nebyl schopen hýbat ani nadechnout. Ruce jsem měl pod jejími objemnými prsy a za Boha je nemohl vytáhnout. Chytla mě pod krkem a začala se mnou cloumat jako s hadrovým panákem. Viděl jsem kolem sebe všechny svatý. Když už jsem se loučil se životem, tak se nad námi mihl stín. Dva statní chlapi přiskočili k té slonici a pokusili se ji odtáhnout, marně. Jednoho srazila máchnutím pracky a druhého, který se ji snažil uchopit kolem pasu nadhodila zadkem jak kobyla až vyletěl do vzduchu. Pak ji někdo vzal obuškem po hlavě a její snad dvě stě kilové tělo s žuchnutím dopadlo zpátky na mě.

Když jsem se po chvíli probudil, stáli nade mnou dva ohyzdní chlapi. Jejich IQ mohlo dohromady dát i trojmístné číslo. Oba žvýkali žvýkací tabák a ka6dou chvíli si odplivli. „To je v prdeli. Malej Ocas je mrtvej a šéf taky. *pliv*“

„Chudák starej Fil. *pliv*“

„Co s tímhle? *pliv* Na co čekáme, ho podříznem, ne? *pliv*“

„Dave s ním chce mluvil. *pliv*“ Prsknul mi do obličeje tabákovou slinu a já zamrkal.

„Hej Dave, už se probudil.“ Křiknul jeden z nich.

Objevil se nade mnou třetí. Sám o sobě by mohl být hňupem století, ale vedle těch dvou tupounů se jevil jako učiněný lumen. „Co jsi zač?“

„Jestli rychle neřeknu něco hodně chytrýho, tak mě oddělají.“ Napadlo mě. „Jsem s váma chlapi. Přivedl jsem je do pasti.“

„Že se nám o tobě nikdo nezmínil… Kdo tě najal?“

„Jmenoval se Fil. Myslím. Měl jsem se nechat najmout jako průvodce a dotáhnout je do soutěsky. Nejsem žádnej zabiják, koukněte se na mě.“

„Asi nekecá, viděl jsi jeho pistoli Dave? Ten z ní dlouho nestřílel.“

„Tak vidíte. Nekecám.“

„No dobře, půjdeš s náma.“ Rozhodnul Dave a mě spadl kámen ze srdce.

 

Aby se vyhnuli nepříjemnostem, svázali slonici a dali ji šátek přes oči. Posadili ji na připravenou kárku a zapřáhli mezka. Ta tlustice by sama nikam nedošla. Seděla na kárce, pofňukávala a čelo se jí barvilo do modra. Doufal jsem, že budu mít možnost zdrhnout, než dorazíme do tábora banditů, ale mýlil jsem se. Nebyli tak hloupí, jak jsem doufal a dobře mě hlídali. Během pár hodin, to už se setmělo, jsme přišli do stanového městečka. Podle počtu stanů jsem odhadoval velikost gangu tak na padesát lidí. No co, Fil, který mě „najal“ je po smrti, třeba se z toho zase vykecám. Předstoupili jsme před náčelníka „kmene“. Chlap jak hora, samý sval, v nosní přepážce vraženou kost, dlouhé černé vlasy a u pasu meč (Proč?). No prostě výstavní kokot. Hlas měl silný a zvučný. „Kde mám nevěstu?“

Cože, nevěstu? Do té chvíle jsem myslel, že se jedná o únos kvůli výkupnému. Začal jsem se potit. Dave přivedl fňukající slonici.

„Jsi překrásná.“ Zubil se náčelník a ta hrošice s šerednou modřinou na čele se normálně začala červenat.

„Kdo jsi a proč jsi mě unesl? Jsem lady Nowak a takové zacházení si vyprošuji.“ Musela ukázat, že má hrdost.

„Jsem náčelník Mocný Pes. Tohle jsou moje štěňata.“ Ukázal s úsměvem na lidi okolo, kteří začali ze srandy štěkat a výt, než je zarazil pohybem ruky. „Velice se ti omlouvám za únos holubičko moje. Jinak to nešlo. Miluju tě a musíš být mou ženou.“

„Tak proč se mě jeden z tvých čoklů pokusil znásilnit?“ Koukal jsem do země a snažil se vypadat nenápadně.

„Kdo to byl? Řekni mi lásko moje a já to prase narazím prdelí na kůl!“ Řval náčelník.

Lady svým tučným prstem ukázala na mě. Najednou se kolem mě vytvořil prázdný prostor. „Chtěl bych podotknout, že se jednalo pouze o pokus…“ Začal jsem svou obhajobu. „A přiznejme si, kdo z nás by odolal pudům přírody v přítomnosti takové krásky…“

„Spoutejte tu svini. Zítra ráno chcípneš.“

 

V noci jsem toho moc nenaspal, strávil jsem ji připoutaný ke kůlu na malém návrší. Myslel jsem na rodiče, které jsem ztratil jako kluk, na válku, na všechny ženský, který jsem opíchal, na všechny ženský, které mi daly košem. (Těch byla většina.) Taky jsem myslel na dceru, která běhá, kdo ví kde, bude už dospělá. Viděl jsem ji naposledy, když jí bylo pět. Snad nenarazila na takovýho hajzla, jako jsem já. Viděl jsem všechno to krásné, co mě potkalo a už nikdy nepotká. Viděl jsem všechny ty hrůzy, co se mi vryly do tváře. Ty mě možná čekají znovu v pekle. Vzpomněl jsem si na všechny svoje boxerské zápasy a na všechny promarněné a prochlastané dny. Chtěl jsem brečet, ale nešlo to. Brečel jsem naposledy jako kluk. Pomalu začalo svítat, vypadalo to na krásný nový den. Škoda, že mě čeká napíchnutí na kůl, upálení, nebo nějaká jiná hnusná smrt.

„Zdravím. Jak to jde dnes?“ Na vedlejším kůlu byl připoutaný Básník. Tentokrát neměl elegantní bílý oblek, ale byl jako já vysvlečen do půli těla. Jeho tvář byla vrásčitější a zjizvenější než jindy.

„Krásný den na umírání.“ Zašklebil jsem se.

„Na umírání není žádný den dost krásný. Těší mě, že tě má přítomnost nepřekvapuje.“

„Drž už hubu! Za chvíli je stejně po tobě.“ Okřikl mě strážný a nebyly to plané řeči. Během chvíle se kolem návrší, kde jsem visel, začal shromažďovat celý tábor. Dav vytvořil vpředu místo, kam nakráčel náčelník se svou vyvolenou. Ženská se nesla jako královna. Nosánek navrch a při každém jejím krůčku zaduněla zem. Náčelník si neodpustil nějakou tu obviňující řeč, prskal, plival, šermoval mečem. Dva z banditů šli ke mě, aby vykonali rozkaz a v tu chvíli jsme se na sebe s básníkem podívali. Začal recitovat nějaké verše a já se k němu přidal. Dvojhlasně z nás padaly slabiky, slova, věty. Můj hlas postupně sílil, zavřel jsem oči a nechal se unášet proudem slov. Z návrší se krajem rozléhal chvalozpěv na krásu nového rána, na lásku, omluvná slova pro Lady Nowak a Mocného Psa. Myšlenky a slova ze mě tryskaly jako hovna po klystýru. Skončil jsem řeč a otevřel oči. Všichni bandité do jednoho slzeli a brečeli, taková krása, dojemnost a upřímnost byla v těch slovech. Celý život slýchali jen příkazy a nadávky a jejich vyprahlá srdce lačně pila každou slabiku. Slonice troubila do kapesníku jako pravá dáma. Mocný pes už nebyl schopen zopakovat svůj předchozí rozkaz a bandité by jej stejně nedokázali vykonat. Podíval jsem se směrem k básníkovi, ale už tam nebyl. Místo něj jsem viděl vycházet slunce, které mě příjemně hřálo na tváři.

Odvázali mě a pustili na svobodu. Náčelník mě na rozloučení kopnul do zadku, až jsem udělal kotrmelec. Po tváři mu tekly slzy jako hrachy. Chtěl mi ještě pohrozit rukou, ale bezvládně mu klesla podél těla. Slunce pomalu stoupalo po obloze a já se vracel zpátky do Prahy. V kapse jsem měl stále Hansovy hodinky. Někde je střelím, něco vyboxuju. Všivák Hank zase jednou přežil a bude žít další mizerný den, dokud neudělá chybu, ze které se nevykecá.