Druhá část rozhovoru se spisovateli Theodorou Stonewall a Nathanielem Wonderfulem vám ukáže, že se věnují i mnoha dalším zajímavým koníčkům. A také, že mají svérázné názory i blízko ke zbraním. A na závěr dostanete i nějaké ty rady do života.
9Vy ovšem nejste jen spisovatelé, ale máte i spoustu dalších zálib. Co třeba vy a cestování?
Thea: Já jsem procestovala půlku světa. Byla jsem v Rusku, Číně, Mongolsku, Nepálu, Indii, Pákistánu, Laosu a Vietnamu. Evropu mám procestovanou takřka celou, nebyla jsem pouze v Norsku, zato jsem žila 12 let v Anglii a 2 roky v Itálii. A jako dítě jsem prožila 4 krásné roky v Severní Africe.
Nathan: Moje cestovatelské zkušenosti by na knihu nevydaly, leč i já mám zkušenosti se životem v zahraničí, a to v Japonsku, kam bych se v budoucnu opět rád podíval.
Je v Čechách něco, co vám ve světě chybí?
Thea: Já mám tak toulavé boty, že mně nechybí z Čech prakticky nic.
Nathan: Popravdě nejvíc věcí jsem postrádal, když jsme žili v Česku. Neuvěřitelně mi tam chyběla věhlasná japonská uctivost a celkově lidská vstřícnost, byť třeba jen v podobě úsměvu prodavačky v obchodě. Nejedno zaměstnání, jež jsem v minulosti a na území České republiky vykonával, zahrnovalo každodenní kontakt se zákazníky, takže je mi známa i odvrácená strana práce za pultem v supermarketu.
Na druhou stranu, když jako prodavač z vlastní inciativy poskládáte do tašky nákup staré paní o berlích a ona se vám tam rozpláče, že tohle pro ni ještě nikdo nikdy neudělal, uvědomíte si, že je v tom českém státě něco špatně. A ještě víc vás to zasáhne, když se rozhodnete účastnit hlouposti jako je otaku akce Free Hugs (obejmutí zdarma) a v kostýmu po svolení dotyčného, obejmete starého pána v baretu a on se rozvzlyká, že poslední, kdo takhle objal, byla před osmi lety jeho dnes již zesnulá manželka.
Proto jsem daleko šťastnější v Kostarice, kde to taky není ve všem dokonalé – ve městech a na plážích jsou kapsáři, turistům se prodává s přirážkou a ti sem často jezdí jen za „nevšedními“ zážitky jako jsou prostitutky a fet. Ale… mentalita místních lidí, je oproti té české naprosto odlišná. Doteď mám stále před očima scénu z místní banky, kam přišel chromý žebrák o berlích a kalíškem vyžebraných mincí v pokroucené ruce. Přišel si je totiž uložit na účet. Hlídač mu podržel dveře, slušně ho pozdravil a klienti banky čekající dlouhou frontu s očíslovanými lístky, se hned začali zvedat ze židlí, aby mu nabídly svou židli a pustili ho před sebe. Nikdo se toho člověka neštítil, nikdo se mu nepoškleboval, nikdo otráveně nevzdychal ani neremcal, že předbíhá. Když si ten muž sedal, upadl mu kalíšek a všude po podlaze se rozkutáleli drobné. A opět mu všichni šli pomoct, shýbali se a lezli po čtyřech, aniž by někoho napadlo, začít si peníze strkat do vlastní kapsy nebo je „nenápadně“ schovávat pod podrážkou boty. A přesně proto mi Česko nijak zvlášť nechybí.
V knize Na hraně temnoty byl text doplněný působivými fotografiemi Nathaniela Wonderfula. Jak moc „profi“ se focení věnujete? A můžeme třeba někde vidět i víc vašich fotografií?
Nathan: Fotografování se od střední školy, kdy jsem vyhrál několik krajských soutěží a následně z tohoto oboru i maturoval, věnuji jen velmi sporadicky, protože na rozdíl od psaní to pro mě nepředstavuje žádnou zvláštní výzvu. Ono totiž fotografování je sice krásné, ale od určitého stupně se stává vcelku monotónní činností, a upřímně mi daleko větší radost přináší kráčet bez fotoaparátu v ruce nádhernou kostarickou zelení než třeba ve Photoshopu skrze navýšení kontrastu přibarvovat šedivou evropskou trávu, či na zakázku uměle zeštíhlovat slečny a ubírat jim tak z jejich přirozené krásy.
Kromě toho všeho si sem tam napíšete i nějakou recenzi. Jak si vybíráte knihy, které za recenzi stojí? Máte třeba i nějaké oblíbené autory?
Thea: Ano, mám oblíbené autory. Knihy ke čtení vzhledem k momentální časové náročnosti volím velmi opatrně. Jsem stará konzerva a tím pádem se držím osvědčených jmen jako např. Wilbour Smith, Walter Scott, David Gemmell, Gerard Durell a jiní.
Nathan: Neuvědomuji si, že bych nějak rozlišoval mezi tím, zda kniha, kterou jsem právě dočetl „stojí“ nebo „nestojí“ za zrecenzování. V podstatě se dá totiž říct, že kromě knih, na něž uveřejňujeme recenze na našem blogu, momentálně ani nic jiného nečtu. Literaturu jsem měl hodně rád v dětství, ale jako dospělý jsem na ni postupem času zanevřel, a ke čtení jsem se vrátil až poté, co jsem poznal Theu, ale ani tak z toho nejsem odvázaný tolik jako dřív. Čtení za účelem recenze tudíž vnímám především jako studium nebo ještě lépe literární výzkum, který mi mj. pomáhá ve „spisovatelské alchymii“ čili zjednodušeně vlastní tvorbě. Takže recenzuji to, co zrovna vylovím z krabice pod postelí, kde teď v době výstavby domu, máme část naší obsáhlé knižní sbírky, nebo co opakovaně vídám na profilech knižních nadšenců jako „naprosto pecku“ apod. Sám čtení nijak výrazně neprožívám, ve smyslu, že bych se vciťoval do postav a žil společně s nimi jejich životy. Mám rád svůj život a zaměňovat ho s příhodami smyšlených postav se poněkud neslučuje s mým vnímáním světa. Knihy jsou pro mě jen pouhou „potravou“ pro mozek a uměleckého ducha, a psaní recenzí procvičováním vyjadřovacích schopností, stejně jako průběžnou relaxací od vlastní tvorby.
K oblíbeným autorům – nejraději C. G. Junga, který byl však víc vědec než spisovatel. Z českých luhů a hájů na mě nejvíce zapůsobila díla Ladislava Fukse a ze zahraničních autorů bych vypíchl asi Tanith Lee, H. P. Lovecrafta, Oscara Wilda, Anne Rice a manžele Barb & J. C. Hendee.
Nechcete si třeba časem napsat i nějakou recenzi pro Fantasy Planet?
Thea: Co se recenze týče, za sebe mohu s klidem říct, že ano, ale… Musím předem varovat, že vládnu jazykem ostrým a nevybíravým.
Nathan: Pro mě za mě, klidně. Otázkou je spíš, jak moc korektní takový recenzent musí být, protože jak už řekla Thea, servítky si opravdu nebereme.
A ještě jedna věc mě na vašem webu https://laughingbeasts.blogspot.com zaujala. Jak člověk přijde ke koníčku jako je výroba vlastních nožů?
Thea: Manuální zručnost ve výrobě různých věcí se u mě projevovala už v ranném věku. Za svůj první skutečný počin mohu považovat sestrojení FUNKČNÍHO plamenometu z dědečkova zahradního postřikovače. Tehdy mi bylo necelých 7 let. Podařilo se mi s mým výrobkem úspěšně zapálit kůlnu, což se ovšem nesetkalo s tak nadšenou reakcí, jakou jsem prožívala já. Za svůj život jsem vyrobila přes tisíc nožů, a řekla bych, že mnohé z nich slouží svým majitelům dodnes.
Nathan: Já jsem měl k chladným zbraním a kůži kladný vztah již na základní škole, ale teprve na střední se mi skrze skupinu historického šermu naskytla možnost vzít do ruky první meč. Zhruba od té chvíle jsem se průběžně zaobíral myšlenkou vlastní výroby chladné zbraně, byť třeba jen nože či dýky, ale dokud jsem se neseznámil s Theou nebyl na to ani ne tak čas, jako spíš prostor a veškeré nutné propriety.
Celý život se rád učím novým věcem a nejsnazší je pro mě vidět, „jak se to naživo dělá“, než postupovat podle sestříhaného videa, ve kterém vám spoustu věcí zamlčí a na zvídavé dotazy – Proč? a Jak? vám do komentáře nikdo neodepíše.
Zdá se, že si užíváte života naplno. Máte nějaké životní krédo, kterým se řídíte?
Thea: Celoživotním mottem je: Není velkých problémů, pouze malých kladiv. Jako mladá jsem milovala moudro: Říkej si i tohle přejde a opravdu přitom vydrž. Až do hořkého konce. Postupem let jsem začala razit heslo: Carpe diem. A v erbu našeho rodu je: Per aspera ad astra. (Strmé jsou cesty ke hvězdám).
Nathan: Gentleman je člověk, který nikdy neradí city druhého neúmyslně – Oscar Wilde. Japonský idiom – 虎穴に入らずんば虎子を得ず。 (Koketsu ni irazunba koji wo ezu) – Pokud nevstoupíš do jeskyně tygra, nechytíš jeho mládě. A na závěr ještě dvě od C. G. Junga – Myšlení je náročné, proto většina lidí pouze soudí a Poznání vlastní temnoty je nejlepším způsobem, jak se vypořádat s temnotou druhých lidí.
Děkujeme za rozhovor!
Fotografie: Archív Nathaniela Wonderfula a Theodory Stonewall
