Petr Kubát už se na našich stránkách nedávno objevil. A pokud máte rádi akční cyberpunk a líbila sem vám i dvoudílná Síťařka, pak přijměte pozvání na další divoké rande s Pat a Charliem. Sex, drogy a rock´n ´roll, to je oč tu běží!
Pat Takeshita, hackerka, pracující pro Yakuzu stále váhá, zda jít se svým parťákem Charliem na koncert známého rockerboye Harukiho. Nejde jí totiž o hudbu, ale o slečnu, jenž Harukiho doprovází. Jak to celé dopadne? To je ve hvězdách. U Pat si totiž člověk nemůže být jistý vůbec ničím.
Oranžáda
„Říkám ti, pojď tam se mnou. Bude prdel.“
„Když já ti nevím.“
„Co máš sakra za problém holka?“
Už několik dní se Charlie snažil přesvědčit Pat, aby se s ním vydala na koncert Harukiho. Ona však pořád z nějakého důvodu odmítala. „Zatraceně holka…Haruki Baka! Živoucí tokijská legenda! Nejslavnější undergroundovej rockerboy Japonska!“
„Já vím, kdo to je.“
Seděli v malém zaplivaném baru na okraji Shinjuku a na stole před nimi tančila nahá holografická dívka. Kromě nich tam ještě posedávalo pár pochybných individuí, kteří však vypadali, že každou chvíli upadnou do kómatu.
Pat si usrkla teplého piva a dál loupala z láhve etiketu.
„Takže?“ šťouchl do ní Charlie.
„Ehm…řekni mi teda jedno…bude tam ta jeho holka?“
„Chanel? Asi jo. Chodí s ním na většinu koncertů.“ Charliemu probleskl očima záblesk pochopení, načež se hlasitě rozesmál, čímž na moment probudil z letargie několik existencí, jež ho nevybíravě okřikli.
„Vidíš, přesně proto jsem nechtěla nic říkat,“ vyhrkla Pat a bouchla pěstí do stolu.
„Ále…tak máš zálusk na jeho roštěnku no, to je toho. Ostatně nejseš jediná…jede po ní půlka Tokia.“ Charlie se napil a chvíli ji pozoroval. „Takže do to toho jdeš?“
„Co mi zbejvá…jinak se tě nezbavím,“ ušklíbla se a přátelsky do něj strčila.
Když za ní Charlie druhý den přišel, seděla Pat v rozložitém koženém křesle (připomínající zubařské), připojená do kyberprostoru. Přes oči měla holografické brýle, ze kterých vedlo nespočet kabelů, táhnoucích se do nekonečného elektronického vybavení, jímž byla komůrka zastavěna. Pár kabelů, připojených do vstupu na zátylku ji zajišťovalo přímé propojení s mozkem a nervovou a smyslovou soustavou. Vizuální pokrytí zajišťovaly brýle a oční implantáty-speciální model, podporující dokonalou synchronizaci s kyberprostorem a umožňující provádět plně funkční hackování bez podpory počítače.
Charlie pohlédl na hodinky a opustil modrým neonem osvětlenou zvukotěsnou komoru. Z lednice vytáhl lahváče a sedl si před obrazovku zabudovanou ve zdi. Nemělo by to trvat dlouho, pomyslel si, sledujíce nejnovější zprávy ze světa. Zrovna běžela reportáž ze střední Afriky, kde Sovětský svaz spolu s Čínou právě dokončily vybudování nového vesmírného centra, kde se dle jejich slov, budou angažovat největší vědecké mozky, aby pokračovaly v posilování neochvějné pozice východního bloku. Společnými silami tak prý dále budou bojovat proti zločinecké severní Americe, Evropě, Austrálii a Japonsku.
Charlie se jen uchechtl a přepnul na hudební kanál.
Pat se spěšně vrátila do základního rozhraní a pohlédla na velký, křídově bílý, ženský obličej, jež se před ní okamžitě zobrazil. Ze zelených očí se táhly desítky pulzujících vláken vedoucích do hlubin kyberprostoru. Tmavě zelené rty k ní promluvily strojovým hlasem: „Co si přejete má paní?“ Pat se ušklíbla. Naprogramování Gladys tak, aby ji oslovovala má paní, považovala za své oblíbené číslo (i když se jednalo o naprosto triviální úkon). Pokaždé, když ji Gladys takto oslovila, cítila zvláštní uspokojení.
„Informuj Yamata, že kšeft je hotovej a napiš mi až dorazej peníze na účet.“
„Samozřejmě má paní. Ještě něco?“
„Ne, díky. Toť vše.“
Obličej Gladys zmizel a vše potemnělo. Sundala si brýle a odpojila kabely ze zátylku. Po dlouhém nehybném sezení měla naprosto ztuhlé tělo.
„Nazdar holka,“ pozdravil ji Charlie mávnutím, aniž by otočil hlavu.
„Čágo.“
„Zase kšeft pro Yakuzu?“
„Jop. Hele v kolik to dneska začíná?“ Pat přešla k posteli a sebrala svoji oblíbenou punkovou bundu s nýty. Z kapsy vytáhla pytlíček se stříbrným práškem. „Trocha Ledu?“ zamávala na Charlieho pytlíkem.
„To určitě…dej to svinstvo ode mě.“
„Jaký svinstvo? Tohle je kvalitní zboží.“
„Nechci dopadnout jak ty holka.“
„No dovol. Musím přece to svoje maso nějak nakopnout.“
„Se na sebe podívej. Už se zase klepeš jak ratlík.“
Pat už ho však nevnímala a zkušeným tahem vyšňupala ze stolku lajnu stříbrného prášku, načež se bolestně chytla za nos a do očí ji hrkly slzy. Ztuhlé tělo okamžitě zaplavila vlna energie a svaly spěšně povolily. Mysl se rozjasnila a po zádech přejelo příjemné mravenčení. Přepadla ji chuť na sex.
„Každopádně abych odpověděl na tvoji otázku, tak Haruki začíná o půlnoci. Má tam ještě nějaký předskokany.“
„Někdo zajímavej?“
„Ani ne…klasický pouliční pankáči a nějakej neotechnař.“
„Dáš si panáka?“ zeptala se a přešla k lednici, z které vytáhla flašku tequilly.
„Že váháš holka.“
Po prvním drinku do sebe kopli asi ještě šest dalších a vyrazili do ulic Shinjuku.
Venku to příšerně páchlo. Moč se tu mísila s výfukovými plyny, smradem z kanálů a odérem z místních putyk. Pat si raději zapálila cigaretu.
Do očí jím svítily neony ozářené reklamní nápisy a panely, mísící se s všudypřítomnými holografickými poutači. Nad hlavami se otáčely modře vyobrazené zbraně a nejnovější vznášedla, přičemž kolem nich prolétla reklama na super výkonný implantát penisu, jehož délku si může majitel upravit dle libosti.
Stovky vznášedel proudících po obloze, vytvářely nepříjemnou hučící kulisu, doplňovanou nekonečným halekáním lidí na ulici a křikem opilých a zfetovaných lidí z místních barů a klubů.
Pat si oddychla, když z přecpané hlavní třídy odbočili do jedné méně rušné, určené jen pro pěší. Několika postranními uličkami to vzali na stanici metra, kde spěšně vlezli pod zem. Ve vestibulu to vypadalo jako ve squatu. Všude po zemi se váleli bezdomovci, mezi nimiž a jejich stany kličkovali lidé spěchající na metro.
„Víš vůbec co je ta Chanel zač?“ zeptal se Charlie, poté co překročili spícího starce, několik injekčních stříkaček a konečně zastavili, aby počkali na další metro.
„Myslíš to, že patří k Pusinkám?“ Pat cvrnkla nedopalek na neonový nápis zákaz kouření a vytáhla další cigaretu. „S těma jsem přece jedna ruka.“
„To vím taky, ale proč po ní tak paseš? S tím, jak vypadáš můžeš mít každou druhou roštěnku v Shinjuku.“ Charlie vytáhnul placatku a mocně si přihnul, zatímco sledoval přibližující se pomalovaný vlak.
„Viděl si ten její zadek?“ opáčila Pat a nastoupila do vagónu. Charlie si jen povzdechl.
„Jestli na nás kvůli ní poštveš Harukiho, tak mě pěkně nasereš.“
„Pche…děláš, jak kdybyste byli nejlepší kámoši.
„Co není, může bejt.“
Kráčeli po průmyslové čtvrti Tokia, obklopeni rozlehlými továrními areály, z nichž se k nebi tyčily vysoké komíny, produkující hustá oblaka kouře, a nekonečné spletence a spirály trubek, bezpečnostních schodišť, tanků a nádrží. Oblohu brázdily téměř výhradně neohrabaná nákladní vznášedla a po silnici se vlekl jeden kamion za druhým. Vzduch zde byl cítit sírou a těžkým znečištěním.
Místo koncertu poznali už z dálky, jelikož se odtamtud nesla šíleně hlasitá hudba a tmu protrhávaly světla reflektorů. Navíc se k němu sjíždělo neobvyklé množství aut a motorek, jejichž řidiči o sobě dávali vědět otravným troubením.
„Řezníkova stará?“ přečetla Pat název klubu a povytáhla obočí. „To jako vážně?“
„Co se ti na tom nezdá?“
„Ale nic.“
Jak už název napovídal, klub se nacházel v prostorách bývalých jatek. Jednalo se o velkou budovu z červených cihel s dlouhým komínem, obehnanou spoustou trubek a ventilačních šachet. Přímo nad ní se navíc nacházely koleje, po kterých když přejel vlak, celá stavba se otřásla v základech.
Prosmýkli se mezi řvoucím davem a po nákladové rampě vešli dovnitř. Červený neonový nápis nad vchodem Pat na chvíli oslnil, aby se jí následně naskytl pohled na jednu z nejšílenějších akcí, jaké kdy viděla. Naproti nim stál na malém nízkém pódiu DJ s helmou astronauta a mixoval neskutečně tvrdé techno. Obě jeho paže tvořily implantáty, stejně tak nohy. Zbytek těla, tedy vychrtlé torzo, měl kompletně potetované symboly Yakuzy. Na pultu po jeho boku stála snad třílitrová láhev saké, skoro celá prázdná.
Na parketu to bylo naprosté panoptikum. Vyšlehaní pestrobarevní pankáči, chromem posedlí magoři, členové gangů, snad i nějací bezdomovci, a to vše prošpikováno řadami dealerů a pravých milovníků tokijského undergroundu.
Pat už se chtěla vydat k baru na pravé straně, když si ale všimla, že se tam strhla rvačka, zamířila radši k jinému.
Museli se prodrat masou těl, než se konečně dostali k barmanovi s modrým čírem a červenýma laserovýma očima.
„Co to bude prcinko?“ mrkl na Pat.
„Jak si mi to kurva řek?!“
„No tak holka, uklidni se.“ Charlie ji chytl akorát včas, než se na barmana vrhla.
„Třikrát Měsíční svit,“ přerušil je příjemný ženský hlas.
„Samozřejmě Chanel.“ Barman sklapl a jako poslušný psík se dal ihned do nalévání. Pat se konečně uklidnila a pohlédla na slečnu, stojící před ní. Štíhlá dívka s širšími rameny a světlými vlasy vyfoukanými nahoru (strany měla vyholené), se na ní vesele usmívala. Na sobě měla černé síťované punčochy, stříbrné blikající boty, džínové kraťásky a krátký top. Oči jí lemovalo silné líčení a pusa zářila bílou rtěnkou. Na krku visel kožený obojek s nýty, přičemž ruce zdobily pankáčské náramky. Na rameni Pat zahlédla tetování Pusinek.
„Jsem Chanel,“ nabídla ji dívka ruku. Pat s vyvalenýma očima stiskla dlaň.
„Těší mě,“ vyhrkla nervózně.
Charlie to vše pozoroval se značným pobavením.
„Koukám, že seš docela temperamentní. To se mi líbí.“
„Díky…“
„Takže? Na co si připijeme?“
„Na dnešní noc a na tohle setkaní!“ zahučel bývalý boxer.
„To se mi líbí.“ Všichni si ťukli a obratem do sebe vyprázdnili obsah skleniček.
„Nevadí, když si kamarádku na chvíli půjčím?“ obrátila se Chanel k Charliemu. Ten jen zavrtěl hlavou a spiklenecky na Pat mrkl.
Dívka chytla Takeshitu za ruku a táhla ji někam skrz dav. Celý parket se otřásal pod tlukotem techno hudby tak hlasité, že se Pat chvílemi bála o své bubínky.
Když si konečně prorazily cestu skrz nepříčetný dav, vešly do zákulisí, chabě osvětleného zelenomodrým neonem. Byla to tmavá zaplivaná místnost, s ulepenou podlahou (bůh ví od čeho) a se starým potrhaným gaučem. Na jedné straně zaskládaná hudební aparaturou a pár židlemi. Jakmile za sebou zavřely dveře, hudba se malinko ztišila.
„Posaď se,“ ukázala Chanel na nevalně vyhlížející gauč. Pat uposlechla a sledovala dívku, jak se přehrabuje v kabelce. „Víš, že už jsem o tobě slyšela? Holky vyprávěly.“
„Pusinky?“
„Jop. Mají tě dost rádi.“
„Já je taky. Sakra, vždyť jsem u nich strávila skoro celý dospívání. Byly pro mě jak rodina.“
„A už nejsou?“
„Pořád u mě mají zvláštní místo, ale rozhodla jsem se vydat vlastní cestou.“
„Odvážný…a sexy,“ mrkla na ní Chanel. „Škoda, že jsem v té době u gangu nebyla. Kdo ví, třeba bychom teď byly spolu.“
Pat naprázdno polkla.
„A odkud vůbec seš?“
„Narodila jsem se v Kanadě, vyrůstala na Aljašce a pak se přestěhovala do Tokia.“
„Jak se to stalo?“
„To je na dlouho,“ mávla rukou dívka. „Co ty?“
„Odkojená Shinjuku. Za celej život jsem nevytáhla paty z Japonska.“
„Aha. Myslela jsem…“
„Táta byl běloch a máma Japonka, ale vyrůstala jsem v Tokiu.“
„Sama?“
„Jop.“
„Jak to?“
„To by bylo na dlouho,“ zavrtěla hlavou Pat.
„Chápu. Odkud byl táta?“
„Jižní Afrika, ale většinu života strávil cestováním po světě.“
„Hezký.“
„Když myslíš. Já Tokio miluju.“ Pat se strnule zahleděla do země.
„Kde to sakra…tady.“ Chanel vytáhla pytlík, jehož obsah zářil stříbrnou barvou. „Dáš si Led?“
„Že váháš.“ Takeshita se nervózně zavrtěla. Nevěděla, co má dívka za lubem, ale moc se jí líbilo, kam to směřuje. Na druhou stranu se však bála, co by se stalo, kdyby se objevil Haruki a našel je v tom nejlepším. Konec konců, po Ledu na to vždycky měla strašnou chuť.
Chanel si na zápěstí nasypala tlustou čáru a kývla na Pat. Ta poslušně sklonila hlavu a celou lajnu na jeden zátah vysála. Totéž po ní zopakovala Chanel.
„Ty vole, to je síla. Možná jsem to trochu přepískla.“ Pat se tak zamotala hlava, že sotva došla k pohovce. Díky zvyšujícímu se brnění v nohách téměř nemohla chodit. Cítila, jak jí padají víčka. V další moment hleděla do pomněnkově modrých očí a cítila na krku dívčina vlhká ústa. Ruka světlovlásky ji jemně stáhla otrhané šedé džíny a zajela mezi nohy. Vzrušeně vzdychla. Nechala se zatlačit do pohovky a chytla Chanel za vlasy, když do ní vnikl její jazyk. Za roztouženého chvění dívku pevně sevřela do náručí a ústy jí přejížděla po celém těle. Naprosto ztratila pojem o realitě a přenesla se celým vědomím do jiné dimenze, kde existovaly jen ona, Chanel a jejich polonahá zpocená těla.
„Seš dobrá. Jako fakt hódně dobrá.“ Chanel se na ní znovu usmála a rukou přejela po tváři. „Totálně si mě odrovnala.“
„Ehm…díky.“ Pat cítila, že se začíná červenat a čím víc se to snažila potlačit, tím horší to bylo. Do hajzlu, teď vypadám jak nějaká naivní školačka, pomyslela si.
Než však stačila sama sobě vynadat, vtrhl dovnitř na mol opilý (nejspíše i sjetý) Haruki Baka. Rozrazil dveře a šlehl po nich znechuceným pohledem.
„Co se to tady kurva děje?“ zaburácel rozevlátým přízvukem, jako by mu dělalo potíže mluvit. Jeho hlas byl chraplavý podobně jako její, avšak bez té neomalené drzosti, jež byla pro Pat typická. Zároveň zněl dost hluboce.
Haruki k ní přešel vrávoravým krokem a vrazil ji takovou ránu, že sebou okamžitě švihla o zem a zůstala ležet.
„To si snad děláš prdel? Okamžitě odsud vypadni!“ zařvala na něj, nečekaně přísně, Chanel. Haruki se jen ušklíbl.
„Další kundička zlato? Nepřipadáš si už trapně?“
„Cože? TY mi budeš říkat něco o kundičkách?! Podívej se na sebe, jak vypadáš. Kolik jich už dneska bylo? Tři, pět?“
„Ale zlato…“
„Nešahej na mě! Cítím je z tebe až sem.“ Haruki zvedl omluvně ruce a o pár kroků ustoupil. Sotva se držel na nohou.
„Došli mi drogy zlato…“
„Typický. A myslíš, že JÁ ti něco dám? Ses asi zbláznil ne? Po tomhle divadlu? Seber se a vypadni!“
Pat je pozorovala ze země, zatímco se jí oči zalily slzami. Bolest v čelisti se stupňovala. Nemohla s ní vůbec pohnout.
„Tak promiň…,“ zamumlal Haruki a obrátil pohled k Pat. „A tobě se taky omlouvám, kotě.“ Následně pod spalujícím pohledem Chanel vyklopýtal z místnosti.
„Seš v pořádku zlato?“ klekla si k ní světlovláska a ustaraně pohlédla na její rozbitou čelist. „Neboj, zaplatím ti novou.“
Když se vrátili zpátky, čekal už Charlie u baru, jak mu Pat napsala.
„Zatraceně, seš v pohodě holka?“ vytřeštil na ní oči.
„Bylo mi i líp. Mio z Pusinek mi to opíchala, abych mohla aspoň mluvit a tolik to nebolelo, ale až tady skončíme, musím k technikovi.“
„Ach jo…já ti to říkal…“
„No jo furt. Můžeme si teď užít koncík?“
„Jasně. Haruki by měl začít každou chvíli.“
„Idiot.“ Charlie se jen zachechtal.
Nástupu Harukiho předcházel ohlušující řev publika a zběsilé vyvolávání jeho jména a kapely Shinobi. Na pódium létaly láhve, plivance a několikrát Pat dokonce zahlédla botu.
Samotný Haruki, jenž vlítl na plac vypadal úplně jinak než ten ze zákulisí. Jeho předchozí vratká chůze byla ta tam a vystřídalo ji pevné, sebevědomé držení těla. Dokonce předvedl několik akrobatických kousků s kytarou. Asi nakonec ty drogy někde splašil, pomyslela si Pat.
Teprve teď si ho mohla pořádně prohlédnout. Černé divoké vlasy mu sahaly po ramena, přičemž oči měl schované za zrcadlovkami. Ostře řezané rysy doplňovaly vysokou šlachovitou postavu. Tvář měl perfektně oholenou.
Oblečen byl v ošoupané černé kožené bundě, vínových kožených kalhotách a kožených botách. Na stehně měl pouzdro s pistolí a kalhoty mu držel opasek s náboji. Pravačku od zápěstí po prsty tvořil implantát, čehož si Pat všimla až teď.
Jakmile vběhl na pódium, dav naprosto zešílel. Lidi se téměř začali rvát, skákali po sobě a pokoušeli se za ním vydrápat, zatímco se je několik goril ze všech sil snažilo usměrňovat.
Co mu Pat upřít nemohla, byl jeho um a perfekcionismus s jakým na stupínku začal neskutečnou show. Jeho počáteční kytarové sólo rozechvělo snad i mrtvé. Když se pak přidali ostatní členové kapely, musela Pat přiznat, že to je fakt ten nejlepší punk, rock nebo jakákoliv jiná hudba, kterou kdy slyšela. Jakmile zařval do mikrofonu a jeho zpěv se nesl klubem, přistihla se, že jen hloupě civí a užívá si tu jízdu.
Kromě něj zářili i zbylí dva členové Shinobi. Na base potetovaný blonďák v bílém tílku a na bicím pohublá dívka tmavé pleti, řezající to hlava nehlava. Dredy na hlavě stažené do culíku a v uších kruhy.
„Vidíš to holka? Vidíš to? Takhle vypadají legendy,“ zářil Charlie, naprosto ponořen do Harukiho skupiny. Jeho drsná kytara prořezávala stěny klubu a vynášela všechny návštěvníky do jiného vesmíru. Do vesmíru, kde mizely všechny denní trable, utrpení a problémy. Do vesmíru, v němž existoval pouze tento jedinečný okamžik.
„Wow, to byla jízda!“ zaradoval se Charlie, když projížděli po dálnici s výhledem na ozářené mrakodrapy. Holografické reklamy táhnoucí se z metropole snad až někam do vesmíru, osvětlovaly loudající se vznášedla a noční šum protrhával motor jejich prostorného pick-upu. Vůz patřil Chanel, která nyní vezla Pat k technikovi.
„A to jeho poslední číslo…“ pokračoval Charlie.
„Myslíš, jak vytáhnul bouchačku a vyprázdnil do stropu celej zásobník?“ uchechtla se Pat.
„Neříkej mi, že se ti to nelíbilo?“
„Ušlo to.“
„Jaký to je s Harukim chodit?“ obrátil se Charlie k Chanel.
„Věř mi…to nechceš vědět.“
„Copak ti jako dostatečný vysvětlení nestačí moje držka?“
„Je přece umělec. Ty bejvaj divoký.“ Chanel si jen pohrdavě odfrkla.
„Je to egoista a sociopat. A sobec.“
Obrovská přední maska pick-upu požírala jeden kilometr za druhým, až se dostali do obydlených čtvrtí. Tma pomalu ustoupila oslepujícím neonům, reklamním poutačům a světelnému smogu města, které nikdy nespí.
„Slyšel jsem, že na posledním koncertě rozbil fanouškovi kytaru o hlavu. Je to pravda?“
„Bohužel ano.“
„Co ten chlápek udělal?“
„Zařval na něj, že jeho hudba stojí za hovno a že je to debil, který se tahá s kurvou z Pusinek.“
„Ty vole. Jak to dopadlo?“
„Haruki tomu chlápkovi způsobil otřes mozku a ukousnul mu kus ucha. Pak se porval s ochrankou, která ho zmlátila a vyhodila. Zbytek koncertu odehrál na parkovišti s obličejem od krve, dokud tam nepřijeli policajti a nerozehnali to.“
„Sakra, tomu říkám odvaz.“
Ačkoliv se to Pat příčilo, Haruki se jí začínal líbit. Zároveň na něj ale byla děsně naštvaná za to, jak ji zřídil. Určitě mu to vrátí, hned jak se naskytne příležitost.
„Kde chceš vyhodit?“ zeptala se Chanel Charlieho.
„U metra stačí. Díky.“
Dívka zaparkovala svůj obrovský pick-up na odpadky zaházeném chodníku a počkala, než bývalý boxer vyleze.
„Ještě jednou díky a měj se Chanel. A tobě holka držím palce, ať ti tu hubu dají do kupy. Zejtra zavolám.
„Jasně, díky Charlie.“
Mocná V8 zaburácela a auto se dalo znovu do pohybu.
„K jakýmu technikovi vlastně jedem?“ zeptala se Pat. Injekce přestávaly působit a bolest začínala být nesnesitelná.
„Ryker Kicinski.“
„Počkej…TEN Kicinski? Ten bejvalej korporát, co dělal pro Arisu ve výzkumným?“
„Přesně ten.“
„Ten ale stojí majlant. To si nemůžu dovolit,“ vyhrkla Pat, načež zkřivila obličej bolestí.
„Nemusíš se bát. Účet je na mě.“
„Ale, to přece…“
„Hele, nebýt mé maličkosti, tvoje čelist by byla krásná a nepoškozená jako předtím.“
„Tím bych si nebyla tak jistá.“
Ryker Kicinski měl svoji ordinaci v Yoyogi, v jedné tišší uličce. Pat s Chanel prošly kolem pomalovaných zdí, přičemž nad hlavami jim visely pavučiny kabelů, spojující jednotlivé budovy. Ulička se hemžila staříky na kole a malými dětmi. Po stranách stály automaty na jídlo a pití, a baráky měly na zdech látkové, papírové i neonové poutače. Z několika balkónů zahlédla Pat páry zvědavých očí.
Došly k plechovým dveřím, nad kterými zářil růžovým neonem nápis Technik. Chanel zazvonila na zvonek, načež se na displeji objevil Rykerův obličej. Pat překvapeně zamrkala. Nemohla si pomoc, ale vypadal jako její oblíbený herec Harrison Ford za mlada.
„Chanel?“
„Potřebuju službičku Rykere.“
„Jasně, pojďte dál.“ Mluvil se silným new yorským přízvukem.
Vešly do špičkově vybavené ordinace. Vše se blýskalo jako nové a podlaha byla tak čistá, že by se z ní snad dalo jíst. Místnost byla tmavá, osvětlená studenými diodami. Jednu stěnu tvořila skleněná vitrína, za níž byly nejnovější implantáty prvotřídní kvality (alespoň to tak vypadalo). Na druhé měl technik desítky nástrojů, plánů a všelijakých technických hračiček. V ordinaci bylo rovněž obrovské, pohodlně vypadající křeslo a lůžko. Oboje v obležení operačních a elektronických nástrojů.
Od stolu k nim vstal mladý Harrison Ford, tedy Ryker Kicinski a nabídl Pat pravici.
„Ryker Kicisnki. My se ještě neznáme.“ Měl na sobě bílou košili s vyhrnutými rukávy a tmavé kalhoty. Pat si na něm nevšimla žádných implantátů, což ji připadalo zvláštní.
„Pat Takeshita.“
„Těší mě. Takže, co to bude?“ obrátil se k Chanel.
„Tady Pat potřebuje novou čelist, jak sám vidíš.“
„Hmm…koukám. Co se stalo?“ Ukázal ji, aby se posadila do křesla a sám přešel ke stolu.
„Haruki zase šílel. Prostě klasika.“
„To si dovedu představit. A odnesla si to ty?“ Pat přikývla.
Chvíli se věnoval svému tabletu a zamyšleně si prohlížel čelistní implantáty. „Nějaký priority nebo to necháš na mě?“
„Co tam máš nejlepšího?“ zeptala se Chanel.
Pat vykulila oči.
„No, nejlepší je chrom od Arisu. Do toho, když tě někdo praští, rozmašíruje si ruku na sračku. Pak tady mám čelist od Cosmicu, to je víceméně to samý, akorát, že ti budou slabě svítit oddělovací linky. Jelikož je Cosmic navržený na lety do vesmíru, zvládne v pohodě i to nejvyšší přetížení. Arisu je jednodušší na výměnu, Cosmic ti každý neudělá, ale zase vydrží dýl. U obou samozřejmě nebude poznat, že nějaký implantát máš, akorát jak už jsem říkal, u Cosmicu budou vidět linky. Cenově to koštuje zhruba nastejno.“
Chanel chvíli usilovně přemýšlela, načež se obrátila k Pat: „Já jsem pro Cosmic… S těmi linkami budeš vypadat hustě. Co ty na to?“
Pat souhlasně přikývla.
„Paráda. Tak se do toho dáme.“ Ryker přešel ke křeslu a do jedné z injekčních stříkaček napustil zelenou tekutinu. „Teď to trochu štípne.“ Poté co do ní zapíchl jehlu, ji začal přepadat spánek, víčka těžkla a bolest ustupovala. „Sladký sny.“
„Tak co, jak se cítíš?“
„Suprově. Mám pocit, že bych mohla kousat železo.“ Chanel se zasmála.
Seděly u Pat v bytě a pokuřovaly, zatímco si Takeshita nemohla vynachválit svůj nový kousek chromu. Z úzkého obdélníkového okna viděly na obrovskou zpravodajskou a reklamní kostku uprostřed jejího megalomanského bytového komplexu. Zrovna na ní běžela reklama na zdravotní pojištění, které vás bude stát pouhých sedmdesát procent průměrné měsíční mzdy. Když však začnete pracovat pro Meraki corp., dostanete ho zcela zdarma.
„Ještě jednou díky Chanel.“
„To nestojí za řeč,“ mávla rukou dívka. „Je to moje chyba.“
„Každá mince má dvě strany. Neházej to jenom na sebe. Mohla jsem přece odmítnout. Věděla jsem, že chodíš s Harukim.“
„Slovo chodit má u nás dvou dost jiný význam, než je běžné.“
„Všimla jsem si…“
Chanel se hořce usmála.
„Proč spolu teda pořád jste?“
„To je složitý.“
„Mně to říct můžeš.“
„Promiň, ale nechce se mi o tom mluvit.“
Pat se chystala něco namítnout, Chanel ji však umlčela polibkem a rukou zajela pod tričko. Spěšně z ní strhala oblečení a zvedla do náruče. Pat jí obtočila nohy kolem pasu a nechala se narazit na stěnu, kde vzrušeně vydechla. Za divokého líbání se vrhly na postel, kde se opět přenesly do jiné dimenze. Do dimenze bez složitých vztahů a nebezpečných, málo placených kšeftíků. Do dimenze, kde realita mizela a splývala se světem tužeb a tělesných chtíčů. Do dimenze snů.
