Čtenářská povídka: Petr Kubát – Síťařka I. část

Síťařka – I. část

Autor: Petr Kubát

Když Pat vylezla z Toypexu, musela si aspoň zapálit cigaretu, aby potlačila třes rukou, což byl důsledek vynechání panáka po probuzení. Jakmile však nasála do plic nikotin, lehce se uklidnila.

Toypex byl bordel s loutkami, což byly vlastně prostitutky (v Tokiu se jim takhle říkalo, možná i jinde na světě, tím si ale Pat nebyla jistá), které měly nervové a paměťové implantáty, umožňující jim celé číslo zapomenout. Pat však do Toypexu chodila jen za jednou loutkou, a to za Lizzie, krásnou dlouhovlasou zrzkou s velkými ňadry, zelenýma očima, lehce širšími boky a větším zadkem. Lizzie už jí brala jako svoji stálou zákaznici a nikdy si po jejich dovádění paměť nemazala.

Toypex se nacházel na západě Shinjuku, v jedné z menších špinavých uliček. Auta sem nemohla a ulice na kterou Pat vyšla byla zaházena odpadky všeho druhu, od lahví a vajglů až po kalhotky a injekční stříkačky. Taky sem nelétaly téměř žádná vznášedla. Na obloze jich sice pár plulo, ale nebylo to nic v porovnání s jinými částmi města.

Byla asi půlnoc a noční obloha byla prošpikovaná neony, halasnými reklamními poutači a hlukem z místních barů a klubů. Pat vzhlédla k mrakodrapům, jež hrály všemi barvami a vydala se do Hellu, baru nedaleko odsud, kde se scházeli všichni významní hackeři Tokia.

Hluk nesoucí se městem byl otřesný, už několik dní nemohla pořádně spát a přesto, že normálně randál nevnímala (ostatně se tu narodila a žila celý život), nyní ji to neskutečně štvalo. Ale co ji vlastně neštvalo.

Prošla kolem jednoho z mnoha klubů, nacházejících se v Shinjuku, odkud se nesla hlasitá techno hudba. Nad vchodem utápějícím se v neonové záři svítil nápis Haven a před klubem postávalo snad padesát lidí, většina z nich byli místní pankáči a členové gangů. Všichni měli šílené účesy hrající možnými i nemožnými barvami, a ještě šílenější oblečení. Někteří nebyli oblečení téměř vůbec a dávali na odiv svá chromem vylepšená těla.

„Hej Pat!“ ozvalo se z vřískající tlupy lidí. Pat se se svěšenými rameny a shrbenými zády otočila. Ještě pořád se celá třásla.

„Ty teda vypadáš zlato…máš absťák?“ uchechtla se běloška, která k ní rychle přiklusala. Na sobě měla černou sportovní podprsenku, kožený obojek, kožené náramky s nýty, kožené vysoké boty, síťované punčochy a červenou mini sukni (slovo mini bylo pro krátkost sukně značně nevystihující). Bílou rtěnku doplňovaly silně namalované oči s modrými stíny. Dívka měla hranatý podlouhlý obličej a nepatrně odstáté uši, byla velmi štíhlá. Dlouhé vlasy měla po stranách vyholené a zvednuté nahoru. Jako by je někdo kouzlem pozvedl do vzduchu, kde nějakým zázrakem poslušně držely (asi lak na vlasy).

„To si piš, že mám…“ zadrnkala Pat zuby.

„Zase si byla v Toypexu viď?“

„A i kdyby tak co? To ty ses rozešla se mnou Chanel.“ Pat už se chystala k odchodu, když ji Chanel chytla za rameno.

„Tak přece počkej. Něco pro tebe mám.“ Ze zlatého psaníčka vytáhla malý sáček se stříbřitým práškem a zamávala jím Pat před nosem. „Trocha Ledu pro slečnu.“ Pat zbystřila a chvíli sáček nehnutě pozorovala.

„Ok, sem s tím,“ ušklíbla se nakonec a nedočkavě sledovala Chanel, jak si na hřbet ruky opatrně sype obsah pytlíku.

Led byla stimulační droga, kombinující to nejlepší ze syntetické i přírodní oblasti. Něco jako kdyby člověk smíchal ten nejkvalitnější kokain s nejkvalitnějším pervitinem (nebo jiným amfetaminem), vyladil to, odstranil veškeré přísady a nečistoty a potom ještě párkrát vydestiloval. Díky tomuto postupu měl výsledný produkt stříbrnou barvu. Samozřejmě, jak už to tak bývá, Led se na ulici řezal a míchal se všemi možnými svinstvy, jelikož byl sám o sobě dost drahý.

„Není to doufám nějaká ta vaše míchanice?“ zeptala se Pat, sledujíce Chanel, jak rychle nasála nosem první lajnu a už připravovala druhou.

„Jasně, že ne. Za koho mě máš?“ Pat protočila panenkami a sklonila se ke stříbrem posypané ruce. Jedním rychlým zkušeným tahem zlikvidovala čáru a oči se jí zaplavily slzami. Bolestivě se chytla za nos.

„Ty jo, to je síla.“

„Vidíš. Říkala jsem ti to,“ usmála se Chanel. „Už musím běžet, tak se měj a dávej na sebe pozor zlato.“ Políbila Pat na tvář a spěšně odběhla mezi řvoucí dav, kde okamžitě zmizela za hradbou těl.

Účinek Ledu se dostavil okamžitě. Třas přestal a vystřídalo ho příjemné brnění v zádech a v rozkroku. Mysl se rozjasnila, únava zmizela a svět najednou vypadal jako jedna velká barevná, nádherná pohádka. Znovu dostala obrovskou chuť na sex. Lačně přejela po zadku nejbližší dívky, klidně pokuřující před klubem a s úsměvem na tváři vyrazila k Hellu.

 

Prošla pod dálničním přejezdem, kde se to hemžilo bezdomovci, feťáky a dalšími individui a zabočila na hlavní třídu, která byla zaplavená lidmi. Byla tu doslova hlava na hlavě. Ledem posílenému tělu to však vůbec nevadilo a s hbitostí sobě vlastní proklouzávala kolem korporátních kravaťáků, sjetých teenagerů a všech těch ostatních ztracených existencí, jež nonstop brázdili ulicemi Shinjuku.

I když byla půlnoc, vypadalo to tu jako ve špičce v pravé poledne. Mrakodrapy sápající se k nebi vydávaly ze svých reklamních poutačů tolik světla, že člověk vlastně nepoznal, jestli je den či noc. Celá ulice blikala jako kýčovitý přeplácaný, vánoční stromeček a odevšad se ozývalo řvaní pištících anime holek, lákajících nebo upozorňujících na nové produkty. Do toho se občas ozval hluboký ženský hlas, jež přehlušil vše ostatní a hlásal kolik je zrovna hodin, jaký je den a co nejdůležitějšího se dnes událo.

Pat se konečně dostala až k temnému zaplivanému průchodu, osvětlenému jen jedním skomírajícím panelem zelené barvy. Prošla kalužemi kolem posprejovaných zdí a jedné podezřelé dvojice a vyšla na malém neosvětleném náměstíčku.

Už z dálky viděla červený neonový nápis Hell na druhém konci náměstí, před kterým postávalo pár kouřících individuí a spěšně k němu vyrazila.

„Nazdar Pat,“ pozdravil ji namakaný mladík s čírem v kombinéze a s chromovanými pažemi.

„Čágo Aoto. Je tady Charlie?“

„Ještě ne, ale měl by dorazit.“

„Tak díky.“

Prošla posuvnou vězeňskou mříží dolů po schodech a krátkou červeně osvětlenou uličkou. Všude bylo plno lidí.

„Hej Pat, Yamato s tebou chce mluvit,“ ozval se obrovský plešatý vyhazovač tmavé pleti v kožené motorkářské bundě a s kovově šedými očními implantáty.

„Díky Danny,“ opáčila Pat a starými plechovými dveřmi vešla do baru.

Hell se nacházel v prostorách bývalé spalovny, nyní samozřejmě plně předělané na bar. Červeným světlem ozářený čtvercový prostor měl uprostřed rovněž čtvercový kovový bar. Po stranách byly do stěny vpravené boxy a na druhé straně dveře do VIP salónku. U přední a zadní stěny bylo několik stolů na stání a zbytek tvořil taneční parket. Moc lidí tu ale netancovalo, zde se především dojednávaly kšefty.

Přešla podél stěny a plechovými dveřmi vklouzla na dámy. Posprejovaná vykachlíkovaná místnost vypadala snad ještě hůře než normálně-někdo to tu celé pozvracel. Ten smrad byl neuvěřitelný. Pod chabým ledkovým světlem zahlédla kovové umyvadlo s černou tabulí, která se během vteřiny změnila v zrcadlo.

Pat byla poměrně vysoká šestadvacetiletá holčina oblečená v černé kožené, punkerské bundě s vyhrnutými rukávy. Bunda byla obsypaná různými stříbrnými cvočky a na ramenou měla malé ostny stejné barvy. Kolem krku volný obojek se stejnými stříbrnými hroty. Pod tím bílé tílko, které končilo nad pupíkem s rudým nápisem Fuck off!!! Šedivé otrhané džíny doplňovaly ošoupané kotníkové Conversky s barevnými tkaničkami.

Postavou byla Pat drobná a dost hubená. Měla spíše chlapeckou figuru s pevným zadkem a menšími ňadry.

Pravou a zadní stranu lebky měla naprosto vyholenou a zbytek vlasů ji sahal po lokty. Z černé postupně přecházely do vínově rudé a zakončeny byly tmavě modrou.

Její vzhled rovněž určoval fakt, že otec byl běloch a matka Japonka. To jí dodávalo neobvyklou krásu a jemný pravidelný obličej, nyní vylepšený podkožními implantáty čelisti. Jelikož jednou dostala tak brutálně přes hubu, nic jiného, než podkožní chrom nepřicházelo v úvahu. Navenek to však nebylo poznat. Jediné, co ukazovalo na přítomnost chromu byly jemné lesklé linky kopírující lícní kosti a vedoucí kolem úst přes krk ke klíční kosti. Mělo to však své výhody, když ji někdo chtěl dát po tlamě, rozmašíroval si přitom klouby na kaši.

Opřela se o umyvadlo a pohlédla na třesoucí se ruce se sytě černými nehty. Díky Ledu byla hrozně nadržená.

Postavila se do bojového postoje a cvičně provedla do vzduchu pár úderů. Vypadalo to, že je všechno v pořádku. Po poslední bitce ji lehce zlobil implantát pravačky (naštěstí byla levačka), který se občas nepříjemně zaseknul. Implantát tvořil část ruky mezi loktem a ramenem. Fajnovej kousek chromu kovově lesklé barvy. Byla na něj opravdu pyšná. Kromě toho měla ještě implantáty očí, což potřebovala ke své práci hackerky (navíc na nich nebylo poznat, že je sjetá).

Zblízka pohlédla na svůj obličej a na své kočičí oči, kolem kterých se táhlo silné černé líčení a oční stíny. Pohledem přejela svých devět ušních piercingů a konečně vlezla do jediné čisté kabinky.

Až teď si uvědomila, že zrovna hrají hardcore punkovou písníčku od Harukiho (jméno skladby si nepamatovala), což byl její dobrý kámoš a Tokijská legenda.

Když vylezla zpátky na parket, zamířila rovnou do VIP salónku na druhé straně. Cestou pozdravila pár lidí a odmítla několik pozvání na panáka, načež bez zaklepání nakráčela do salónku.

„Pat Takeshita! V celé své kráse,“ ozval se z velkého koženého gauče vysoký Japonec s dozadu ulízanými vlasy, v perfektně padnoucím šedém obleku a s vysportovanou postavou. Bylo mu něco kolem čtyřicítky. Pat ho tipovala na čtyřicet jedna, ale přesně to samozřejmě nevěděla.

„Yamato,“ máchla na pozdrav a posadila se na gauč proti němu. Yamato byl jeden z kápů Yakuzy, pro kterou pracovala. Nebyla přímo člen, ale organizace si jí najímala na všemožné hackerské kšeftíky. Kromě toho si ještě přivydělávala jako Headhunter, což znamenalo, že čas od času pátrala po pohřešovaných lidech, které unesli Lovci Duší nebo se prostě jenom zdejchli od manželky k milence, aniž by to alespoň své drahé polovičce oznámili.

VIP salónek, ve kterém se nacházeli byla nevelká zakouřená místnost s nízkým stropem, slabě osvětlená stojací lampou v rohu. Tvořily ji dva kožené gauče naproti sobě, malý stoleček s alkoholem a kulečníkový stůl.

Pat vytáhla z kapsy zmuchlanou krabičku cigaret a zapálila si. Upřeně přitom Yamata sledovala.

„Ten kšeft s Číňany si minule podělala,“ zašklebil se Yamato a odhalil své chromové zuby.

„Měli jste mi říct, že jdu proti Číňanům. Ty zatracený hajzlové mi málem usmažili mozek.“ Yamato si ji chvíli přeměřoval pohledem, načež do sebe kopl panáka a znovu si nalil.

„Teď už je to jedno, mám…“

„Vám možná…to já sem skoro zařvala,“ procedila Pat skrz zuby. Yamato na její přerušení nijak nereagoval a pokračoval dál.

„Mám pro tebe nový kšeft. Jak asi víš, poslední dobou máme problém s Kojoty.“

„Slyšela sem.“

Kojoti byl rychle se rozrůstající gang hackerů, používající umělou inteligenci a snažící se mařit drogový byznys Yakuzy. Důvod neznámý, Pat ale pochybovala, že by to bylo z nějakého samaritánství. Nikdo nikdy nedělal nic jen tak z dobroty duše.

„Podařilo se nám jednoho z nich lokalizovat. Nevíme, kdo to je, ani jak vysoko stojí v jejich hierarchii, teda jestli nějakou vůbec mají. Každopádně ten signál, který se nám podařilo nějakým zázrakem zachytit a vystopovat, přišel shodou okolností z Shinjuku, a to z jednoho bytu, kde dřív stála nemocnice Mejiro.“

„Počkej počkej, chceš mi říct, že tam mám jako naběhnout a toho týpka oddělat?“ zarazila se Pat a odhodila na zem nedopalek.

„Potřebuju, aby ses nabourala do jeho počítače, když to půjde můžeš hacknout i jeho. To by bylo ideální, hlavně za předpokladu, že je to Běžec.“

„Ty vole, jestli je to Běžec, tak to nebude tak lehký… znamená to, že jeho mozek je přímo napojenej na Síť, chráněnej bůh ví, jakým množstvím firewallu a určitě bude přisátej na městskej bezpečnostní systém, kterej mu okamžitě zaštěbetá, že se někdo pokouší dostat do jeho bytu. Nemluvě o umělý inteligenci, která se na mě vrhne, jakmile na Síti zavětří můj signál.

„Potřebujeme prostě vědět všechno co ví on. Všechny data, jména, transakce, datový mapy, prostě všechno, co půjde.“ Yamato mluvil jakoby ji vůbec nevnímal.

„Ty vole, víš, že takový kšefty já nedělám,“ přehodila Pat naštvaně nohu přes nohu.

„A co ten tvůj Headhunting? Myslíš, že o tom nevíme.“

„To je něco jinýho.“

„Hele, jestli se ti to podaří, dostaneš za to balík. Moc dobře vím, že ten tvůj oblíbený Led není laciný.“ Sakra, teď šlápl na její Achillovu patu a moc dobře to věděl.

„A proč to sakra neudělá někdo od vás? Počkej nech mě hádat, nechcete riskovat, že tam zařve někdo z vašich, takže radši napřed pošlete obětního beránka a jestli to vyjde, přijdete k hotový věci a slíznete smetanu.“

„No tak Pat. Uznávám, že to není nejlehčí kšeft, ale rozhodně na tom neproděláš.“

„Janě, jako s těma Číňanama.“

„Tak co, plácneme si?“ nabídl ji kápo Yakuzy ruku.

„Na kolik si přijdu, když to klapne?“

Yamato párkrát zamrkal a Pat se před očima objevila, modrým písmem, částka v jenech.

„Zatraceně…“ vydechla. Za takovou sumu si mohla koupit super sporťák nebo vznášedlo.

„Jak vidíš, je to pro nás momentálně priorita,“ usmál se Yamato. „Takže?“

Pat na něj chvíli hleděla, s částkou pořád zobrazenou před očima.

„Fajn, jdu do toho,“ stiskla nabídnutou dlaň.

„Věděl jsem, že se dohodneme.“ Yamato vstal a přešel ke dveřím. „Ozvi se až půjdeš do akce. Chci mít o všem přehled.“

„Spolehni se.“ Sledovala ho, jak vyšel ven, čímž dovnitř na moment pustil řvoucí hudbu a zabouchl za sebou. Ještě chvíli seděla a přemítala o celém tom kšeftě a jak to celé provedou. Ze všeho nejdřív musela promluvit s Charliem, bez něho to nepůjde.

Vstala a zamířila zpět do baru, když v tom se otevřely dveře a dovnitř vešel vysoký hromotluk.

„Sakra Charlie…málem si mi těma dveřma urazil hlavu.“

„Promiň Pat, Denise mi řekla, že seš tady s Yamatem,“ usmál se omluvně.

„Jasně, posaď se. Rovnou to probereme.“ Oba se usadili, Charlie na místo, kde seděl kápo Yakuzy.

Pat si zapálila další cigaretu a dala se do řeči.

„Zatraceně…“ řekl Charlie a opřel se, když mu Pat všechno vylíčila. Charlie byl bývalý profesionální boxer, po tom, co ale v ringu po ukončení zápasu málem umlátil soupeře, ho vylili. Nosil starou opotřebovanou leteckou bundu hnědé barvy, vojenské khaki kapsáče, kanady a k tomu pilotky. Černé vlasy měl vzadu stažené do culíku a za všech okolností chodil dokonale oholen. Nesnášel ty zarostlé vousáče, vypadající jak bezdomovci. Jeho obličej byl prošpikován tenkými lesklými linkami, značící podkožní implantáty. Stejně na tom byly obě jeho mohutná předloktí (Pat je jednou porovnávala se svými, a i jedno jeho předloktí bylo silnější než její dvě dohromady), jež byly prošpikovány stejnými, avšak o něco tlustšími linkami.

„To mi povídej.“

„Takže co ode mě potřebuješ?

„Zbraně. Jednu technickou na delší až střední vzdálenost a jednu silovou na střední až krátkou. Potom určitě několik nakopáváků, pár granátů a sežeň zas ty mašiny co minule, to byla vážně pecka.“ Pat se usmála při vzpomínce na jejich poslední honičku na motorkách. Oba měli s Charliem supersporty a kličkovali s nimi centrem Tokia.

„Věděl sem, že se ti budou líbit,“ ušklíbl se Charlie.

„Tak to by bylo všechno, jde se chlastat.“

„Hele, že ty seš zase sjetá? Led?“

„Podle čeho si to poznal tentokrát?“

„Zase si pořád saháš mezi nohy,“ zasmál se hlasitě Charlie. Pat našpulila rty.  „Co naděláš holka, znám tě jako nikdo jinej.“

Za přátelského postrkování vešli do baru a sedli si do jedné z kójí. Museli odtamtud nejdříve vyhodit pár mladých pankáčů, tvářících se jako by jim to tam patřilo. Když však viděli, kdo je odtamtud vyhazuje, pokorně sklopili ocasy a přesunuli se na parket.

„Ach jo…ty dnešní děcka,“ povzdechl si Charlie a rozvalil se na šedivé kožené sedačce.

„Děláš, jak kdybysme byli jiný.“

„Jo to máš asi pravdu…sakra my bysme se už dávno rvali.“ Oba se zasmáli a poslali do sebe tequily, jež jim přinesla barmanka Denise s oholenou hlavou. Totéž zopakovali ještě několikrát, až Pat začala ztrácet pojem o tom kde je, co dělá a v jakém je vůbec vesmíru.

Párkrát zamrkala a uvědomila si, že stojí na tanečním parketě a tmu kolem prořezávají oslepující lasery a uši jí trhá hlasitá techno hudba. Haven.

Charlie tancoval naproti ní, smál se jak blázen a předváděl nějakou svou verzi break dance, čímž nutil Pat se řehtat tolik, že nemohla popadnout dech.

Střih a pohled na Charlieho, jak se u vchodu rve se třemi vyhazovači. V tom jí něco chytlo za ruce a nohy, zvedlo a v další moment už letěla vzduchem, načež tvrdě přistála na chodníku mezi lidmi, kde se okamžitě pozvracela.

Něčí ruce ji z toho bordelu zvedly. Zmateně na ně pohlédla a uviděla sytě černé nehty a otlučené klouby.

„Díky Charlie,“ zamumlala.

„Jasná věc holka,“ zahučel Charlie odněkud z dálky. Ucítila vůni parfému, moc příjemnou vůni. Chanel.

Potom už všichni sedali do auta, Charlie za volant, ona s Chanel na zadní sedačky. Cítila, jak jí rozepíná kalhoty a zasténala blahem, když do ní vnikly prsty její bývalé přítelkyně.

„Hele holky, kde vás mám vyhodit?“

„Ty nejdeš s námi?“ zeptala se překvapeně Chanel.

„Rád bych, ale musím zařídit věci na zejtra. Máme s Pat kšeft.“

„Vyhoď nás u Akari, zajdeme si ještě na striptýz.“

„Tvé přání je mi rozkazem,“ zasalutoval s obtížemi na mol opilý Charlie a jen tak tak stačil strhnout volant zpátky na silnici, aby nenajel na chodník. Chanel se dál věnovala uspokojování roztoužené Pat.

 

Probudila se s otřesnou bolestí hlavy a nutkáním zvracet. Nejdříve se však musela vymotat z obležení nahých těl, přesněji řečeno dvou nahých dívčích těl. Chanel poznala okamžitě, tu druhou blondýnu s dlouhými vlasy však nikoli. Vůbec si nepamatovala, že by někoho takového potkala. Zamžourala na její potetované tělo, mysl však byla stále ještě v alkoholovém a drogovém oparu.

S námahou vstala z postele a zakopla o prázdné láhve tequily. Nikdo se ani nepohnul. Pomalu doklopýtala přes malý obývák až do koupelny a ihned vlezla do sprchy, kde si sedla na zem a nechala na sebe dopadat proudy horké vody.

Její byt byl malý, ale celkem moderně zařízený. Tvořila ho jedna větší místnost, přičemž na jedné straně bylo letiště, kousek vedle stoleček s gaučem a do zdi zabudovaná velká obrazovka. Na druhé straně byl kuchyňský pult a velká lednice. Z místnosti vedly dvoje automatické dveře (kromě těch vstupních). Jedny do koupelny, druhé do temné zvukotěsné komůrky, osvětlené modrým neonem. Tam měla počítač, soupravu na vstup do kyberprostoru a veškeré síťařské vybavení.

Když konečně vylezla ze sprchy, začala po zemi sbírat oblečení. Po usilovném pátrání našla bundu a kalhoty, načež přešla k šatníku a vytáhla si čisté tmavě růžové tričko, na kterém byl natisknutý drsný obličej Harukiho, Tokijské hudební legendy.

Ještě, než stihla dojít k lednici a nalít si panáka, objevilo se jí před očima Charlieho číslo. V panenkách ji zablikalo pár světýlek a číslíček, načež číslo zmizelo a objevil se výchozí obrázek bývalého boxera.

„Brý jitro holka. Žiješ?“

„Nazdar Charlie…stěží. Máš ty nakopáváky? Myslím, že to bez nich dneska nedám,“ zasténala a kopla do sebe tequilu, čímž uklidnila ranní třas rukou.

„Jasně že jo. Mám všechno.“

„Super, kde seš teď?“

„Čekám na tebe dole u Haruta, tak makej. Najíme se a dohodneme co dál.“

„Ok, za chvíli sem tam.“ Típla hovor a podívala se na spící dívky. Asi bude lepší nechat jim vzkaz, pomyslela si a naškrábala na kousek papíru pár vět. Napsala, že si to moc užila a ať jí tu hlavně neudělají větší bordel, než už tady je!

 

Haruto byla ramen restaurace v přízemí jejího obrovského bytového komplexu. Když vyběhla ven, slunce ji na chvilku oslepilo a ozvala se tupá bolest v hlavě. Oční implantáty naštěstí odvedly svou práci a zrak okamžitě přizpůsobily okolním podmínkám.

Už z dálky poznala pod obdélníkovými plachtami Charlieho mohutnou postavu a přisedla si k němu.

„Čágo,“ zamumlala a nemotorně se vyšplhala na barovou stoličku. Do nosu ji udeřila vůně vařících se nudlí a masa.

„No nazdar…ty teda vypadáš.“ Charlie se při pohledu na ní pobaveně uchechtl a mávl na Haruta, který se vynořil z oblaků páry a tázavě zvedl obočí. Bývalý boxer objednal Pat jídlo a obrátil pozornost zpátky ke své misce.

„Sehnal si i ty mašiny?“

„Jasně, to nebyl problém.“

„Paráda…vlítla bych tam po půlnoci, co ty na to?“ S plnou pusou přitakal. „Řeknu ti, že to byla pekelná noc. Moc si z toho nepamatuju.“

„To se vůbec nedivím.“

„Probudila jsem se vedle Chanel, a ještě nějaký holky…ach jo…proč to vždycky takhle dopadne.“ Opřela si hlavu o dlaň a zamžourala na misku ramenu, jež před ní Haruto postavil.

„Jaký holky?“

„To fakt netuším.“

„Takže jste s Chanel zase spolu?“

„Pochybuju…určitě si chtěla jenom užít. Jako vždycky. A já blbka jí pokaždý dám.“ Zaujatě sledovala, jak se vepřové v misce pomalu přibližuje k vajíčku.

„Ačkoliv je mi strašně líto tvýho zlomenýho srdíčka, máme teď na práci důležitější věci.“

„Dyť já vím, nemusíš se bát.“

„To sem rád…a teď jez.“

Pat jen podrážděně zabručela a dala se do jídla.

 

Po tom, co se najedli, prošli jednou z bočních úzkých uliček, jimiž bylo Shinjuku prošpikované. Lidí tu moc nebylo, a tak se nemuseli složitě proplétat masou těl. Míjeli krámky, bary a salóny nabízející masáže se šťastným koncem. U hlav jim vysely barevné lucerny a lampiony s názvy podniků. Vyhýbali se informačním tabulím, stojícím před vchody a občas překročili kaluže moči.

Konečně dorazili až ke garážím, nad kterými byly bytové jednotky. Na malých balkonkách a zábradlích tam lidi sušili prádlo a Pat dokonce zahlédla pár rostlinek marihuany. Z jednoho okna se nebezpečně kouřilo a u každého hučela klimatizace. Občas bylo slyšet nějakou tu hádku nebo vřeštící děti, jinak tu ale panoval klid.

„Tak co, už je ti líp?“ zeptal se Charlie, zatímco odemykal plechová vrata jedné z garáží.

„Jop, to jídlo docela bodlo. Díky.“

„Pohoda.“

Když vrata s rachotem vyjela nahoru, naskytl se jim pohled na dva nádherné supersporty. Jeden červenočerný, druhý černozelený. Vedle na zemi ležela velká sportovní taška se zbraněmi.

„Tady to máme,“ rozmáchl Charlie vesele rukama a začal zbraně vytahovat ven. „Jedna útočná puška.“ Pat zbraň převzala a hned poznala, že se jedná o model Z-696. Dlouhá trojitá robotická hlaveň ve tvaru trojúhelníku, která se dala upravit podle potřeby. Samozřejmě s nastavitelnou optikou a plně přizpůsobitelnou pažbou. K tomu pár podtlakových zásobníků, jež měly tu výhodu, že se člověk nemusel zdržovat s jejich zarážením na místo. Stačilo vyndat starý zásobník a nový přiložit místo něj. Zbraň už si ho do sebe sama vtáhla.

Dalším kousek byla pistole Fox, číslo X/030. Rukojetí vypadala jako normální pistole, hlaveň však spíše připomínala upilovanou brokovnici otočenou do vertikální polohy. Nabíjela se tak, že se spodní část hlavně vyklopila a místo ní se vložila nová. Pat si všimla, že byla celá pomalovaná v graffiti stylu, s viditelným logem jednoho z Tokijských gangů.

„Pěkný,“ pokývala uznale hlavou.

„Viď. A to není všechno.“

„Co tam ještě máš?“

„Speciálně pro tebe,“ řekl a hodil jí malou černou věc co vypadala jako rukojeť katany. Na vrcholku blikalo červené světýlko. „Zmáčkni ten čudlík dole.“

Pat poslechla a během vteřiny se jí před očima opravdu složila katana. Čepel tvořila z půlky klasická ocel, přičemž spodní část byla plně robotická.

„Ty vole! Kde si to sehnal?“ Jako omámená si svou novou hračku prohlížela.

„To je tajemství,“ mrkl na ní Charlie a přesunul pozornost k vlastní výzbroji, jež byla až na katanu totožná s tou jeho parťačky.

Když všechno nastrkali zpátky do tašky, nasedli na motorky a vydali se do cílové destinace.

Projížděli hlavní dopravní tepnou, která byla totálně zacpaná, zatímco nebe křižovalo nespočet vznášedel. Díky motorkám však prokličkovali mezi stojícími vozidly a nemuseli nikde zastavovat. Pat si všimla, že nebyli zdaleka jediní, kdo využil výhod dopravního prostředku se dvěma koly. Mezi auty se míhali desítky motorkářů.

Míjeli ozářené a reklamami obalené mrakodrapy, ze kterých stoupaly holografické poutače, táhnoucí se snad až do vesmíru. Jekot anime holek nyní přehlušilo burácení motorů a troubení nedočkavých řidičů.

Konečně se z toho labyrintu vymanili a sjeli do jedné z vedlejších ulic, kde provoz značně prořídl. Takto pokračovali ještě několik kilometrů, než dorazili na místo a vypli motory. Zaparkovali nedaleko cílové budovy, což byla stará oprýskaná bytovka z červených cihel, obehnaná zrezivělým požárním schodištěm. Kovový plůtek před barákem byl z půlky pobořený a téměř na všech zdech bylo graffiti. Těch pár lidí, co se tu pohybovalo byli hlavně feťáci, bezdomovci a různí psychoušové (nebo všechno dohromady). Tam, kde se dřív nacházel chodník, bylo nyní stanové městečko, ve kterém ti ztroskotanci žili.

„Ideální skrejš, nemyslíš?“ prohodil k Pat Charlie, zatímco tlačili motorky do zaplivaného podchodu starého věžáku.

„To teda. Hele nešlohnou nám je tady ty magoři?“

„Neboj se…řídítka jsou nastavený speciálně na naše dlaně. Když na ně některej z těch pošahanců sáhne, dostane pořádnou nálož poctivý elektřiny.“ Charlie se zazubil, pak si ale všiml o kousek dál ležící hromady hadrů a energicky k ní přešel. Teprve teď si Pat všimla, že se hromada pohnula a vykoukla z ní špinavá plešatá hlava.

„Mazej vocaď,“ zahřměl a nakopl toho chudáka. Stvoření se zvedlo a spěšně vyběhlo na ulici, přičemž ještě hodilo po Pat vystrašený pohled.

„Úplně sem zapomněla, jak je tahle čtvrť v háji…“ řekla, sledujíce cupitajícího tvora.

„Kašli na to, dem.“

„Jasně.“

Po holém betonovém schodišti vystoupali až na střechu, kde se usadili za nízkou zídku a začali připravovat výzbroj. Pat si pušku nastavila na nejdelší možnou vzdálenost a seštelovala pažbu s optikou. Když se ozvalo syčivé zaklapnutí, věděla, že je připravena. Nabila pistoli, kterou vsunula do pouzdra na stehně a do kapes nastrkala zásobníky. Do boty zasunula katanu.

Charlie zatím dalekohledem skenoval budovu a možné vstupní body.

„Máš něco?“

„Takhle to vypadá opuštěný, ale všechny okna jsou zabedněný, což je podezřelý. Mohli bysme to vzít po požárním schodišti na střechu, ale jestli jsou ty dveře zabezpečený, nechci riskovat, že nás uslyší až se budeme dobejvat dovnitř.“

„Navíc ty schody nevypadají, že by tě unesly,“ uchechtla se Pat.

„Trhni si vychrtlino.“

Takeshita vykoukla zpoza zídky a přejela pohledem po okolí.

„Sakra, nevidím tady ani žádnou kameru, na kterou bych se mohla napojit.“

„Počkej něco mám,“ zarazil se Charlie a podal jí dalekohled. „Ten zelenej stan na protější straně.“

„Hmm…vypadá to, že sme tady správně.“

Na druhé straně ulice byla na jednom ze stanů připevněna miniaturní kamera, snímající celý věžák i s jeho okolím. Jakmile by se někdo k bytovce přiblížil, kamera ho okamžitě zaregistruje.

„Teď už musíme jenom počkat.“ Sedla si na zem a poslala Yamatovi zprávu, že se chystají do akce, načež se zadívala na potemnělou oblohu.