Pojďte společně se mnou vyzpovídat jednoho ze zakladatelů audiovydavatelství Čti mi Víta Dvorského. A co vás čeká? No přece skvělý pokec (ne)jen o knihách. Dozvíte se o prvotních nápadech vedoucích až ke vzniku audiovydavatelství, otevřeme téma tištěných knih versus mluvených příběhů a také budeme hovořit o největším snu, který mají přední tvůrci projektu.
Jak Vás napadla právě myšlenka vytvořit audiovydavatelství Čti mi?
Když byly děti malé, četl jsem jim nahlas. Mě nahlas často poutavě četla babička a táta mi při společném cestování o knihách vyprávěl. Přišlo mi líto, že si záznam jejich hlasu nemohu pustit, protože žádný nemám.
Řekl jsem si, že pro děcka zkusím četbu zaznamenat a pustím jim příběh před spaním, až nebudu mít čas je uspávat.
V hudebninách jsem koupil první mikrofon a začal jsem zkoušet nahrávání. Od té doby se problematikou záznamu mluveného slova bavím a snažím se posouvat dopředu.
Nahrával jsem myslím Minehavu od Štorcha.
Během jedné zimní návštěvy se mi při asistenci u kozího porodu ve stodole kamarád Libor svěřil, že nahrává pro spolek Slyším tedy čtu. Chtěl se v budoucnu také pokusit nabídnout svojí interpretaci i nějakému renomovanému vydavatelství. Nu a já se ho zeptal, jestli by nebylo lepší si rovnou založit vlastní vydavatelství a splnit si sen hned. A to byl myslím první impuls ke zrodu Čti mi!
Proč právě audioknihy a nikoliv tištěné příběhy? Souvisí to pouze s nadšením pro knihy a mluvené slovo?
Půvab mluveného slova je v tom, že můžete mít plné ruce práce a přitom poslouchat úžasné příběhy, na které by už nezbyl čas. V tom vidíme obrovský potenciál. Jestli lze o dnešní době vyslovit nějaký závěr, na kterém se všichni shodnou, bude jím nebývalá rychlost, s jakou plyne. Tato forma čtení poslechem nám umožňuje krásně zpomalit a prožít víc životů. Většina lidí dnes fyzické knihy doma nehromadí. Na dovolenou si vezmou čtečku a ve všední dny není na čtení mnoho času. Přitáhnout ve světě počítačových her ke čtení děti je opravdu oříšek. Ale když dětem přiblížíte ten pocit ztotožnění se postavami v dlouhém nezkráceném a fantastickém vyprávění při plnění domácích prací, přitáhnete je ke knihám a oni převezmou iniciativu. My jsme si jako děti audioknihy nevybraly, oni si vybraly nás. Od dětství se jich držíme, protože nám dávají víc, než bychom jinak mohli od všedního života dostat.
Na tvorbu jaké audioknihy vzpomínáte nejraději?
Na tu první zdarma pro děti.
I když se úplně jako audionakladatelství nesoustřeďujete na určitý žánr, tak přesto: jaký druh literatury preferujete?
Fantastickou literaturu. Funguje jako katalyzátor všedních starostí. Z pohádek a dobrodružství jsme nikdy nevyrostli. Kulisy fantastiky jsou bezbřehé a to je vzrušující. Prosakuje do ostatních žánrů.
Kde vidíte Váš projekt Čti mi za deset let? Je nějaká vysněná ,,meta“ kam se chcete dostat?
Cíl, o které mluvíme, je umožnit širšímu okruhu interpretů převést do zvukové podoby co největší počet kvalitních knih. Chtěli bychom změnit zažitý předsudek, že dobře vyprávět příběh může jen věhlasný herec, který svým jménem přitáhne posluchače a zvýší prodeje bestsellerů.
Jaký největší koníček máte kromě této práce?
Kozy! Připomínají mi lidi. S láskou olizují svoje kůzlata a pomekávají jim příběhy, ale umí se i zákeřně trknout a kousat se do slabin. Je s nima prča, ale i starost. Jednou jsem s výtyčkou v ruce u Svitav potkal stařenku, která u potoka kosila trávu pro kozu. Když se dva potkají v krajině při práci, musejí si popovídat. Paní mi vyprávěla o nebožtíkovi manželovi, o kterého se starala, až se sama roznemohla. Po jeho skonu si pořídila kozu, aby měla o koho pečovat. Pro kozu potřebovala seno na zimu, a tak začala obhospodařovat zarostlou obecní louku u potoka, o kterou nikdo z místních nestál. Jezdila tam na kole a působila na svůj věk velmi vitálně. Kosou se oháněla, že by jí zubatá mohla závidět. Od tohoto setkání jsem věděl, kam chci směřovat. Chovat kozy, poslouchat příběhy a žít s rodinou na venkově.
Vy osobně preferujete radši audioknihu nebo klasickou tištěnou formu příběhu?
Nepreferuji ani jednu, zvolím si podle okolností. Protože příležitostí ke čtení je méně, víc poslouchám záznamy četby, podcasty nebo rozhlasové hry. Ale čtení knih mi stále dělá radost. Je nezaměnitelné pro svou hmotnou podobu, klid a vůni.
Jaký je Váš oblíbený narátor?
Skvělých vypravěčů je dlouhá vyrovnaná řada. Z posledních zážitků můžu zmínit například poslech interpretace Lenky Vlasákové, Jitky Kahounové, Hany Drnovské, Margit Vinklárkové, Tomáše Jirmana, Lukáše Hlavici, Miroslava Táborského, Jiříka Pobudy, Petra Třebického nebo Jiřího Witteka. Jo a Libora Böhma. Podšerův Ewraker v jeho podání nemá chybu.
Jak vnímáte momentální postavení audioknih ve společnosti? Myslíte, že máme v současnosti hodně posluchačů namluvených příběhů?
Ve srovnání s většími trhy máme složitější postavení při získávání autorských práv. Zakoupení licencí je nákladné, trh je malý a návratnost vynaložených investic je v lepším případě pomalá. Audioknižní trh u nás navzdory vysokým pořizovacím nákladům roste, ačkoli v rozpuku ho brzdí jeho drobnost. Na naše poměry máme posluchačů hodně a jejich počet evidentně rychle roste. Je to proto, že poslechem audioknih můžeme trávit čas i při činnostech, které nám klasické čtení nikdy neumožňovaly. Koupíš audioknihu, získáš čas navíc. Kdo by odolal, no ne?
Děkuji moc za rozhovor. Co by jste chtěl vzkázat čtenářům?
Šetřete čas, užívejte si a poznávejte, dokud to jde. Jde to i z pohodlí domova.
