Čtenářská povídka: Policie v akci

Starý chlapy říkají, že být policajt, byla před rokama výborná práce. To po nich maximálně tak střílel zlodějíček kterej zpanikařil a ne profesionální střelec. Řešili se prý menší krádeže, občas vloupačka a ne ozbrojená přepadení konvoje. Sem tam i nějaký znásilnění (což prý stejně bylo tak pade na pade) a jednou do roka nějaká ta vražda (beztak pomsta za to znásilnění).  Město ale taky bylo sotva poloviční, byli peníze, neprobudili se divný energie a u moci byl prezident. Prý to byli pěkný časy a já tomu věřil.

Měl sem ještě chvílu čas před akcí a tak jsem si mohl dovolit ten luxus soukromejch myšlenek. Ale už sem je musel potlačit a soustředit se. Hynek jel, jako obvykle, jako hovado, to znamená, že kdyby ještě zpomalil, tak by couval.

„Tak doprdele dupni na to kokote!“ nevydržel to Roman.

“Řídíš ty nebo já?“ odpověděl nevzrušeně Hynek a hleděl si provozu. Jeli sme bývalým centrem města, kolem nás se míhala světla neonovejch reklam, poutačů, označení hospod a klidně si mašírující chodci nejrůznějších zjevů. Houkání sirény mě lezlo na nervy jako vždycky, ale co naplat. Všechny vozidla se nám klidila z cesty. Celá čtvrť byla osvětlená a jasná. Tedy aspoň tam kde světla fungovaly.

„A je to tady!“ zařval sem. Už byl vidět zátaras aut který blokovali elektrickej autobus. V našem vozítku nás bylo šest, o něco víc než obyčejní pochůzkáři, ale stejný hovna před tváří aristokracie. A nebo našich šéfů. A šéfů našich šéfů.

A taky před opravdovýma specošama… kteří ale věrni svému zvyku měli zpoždění v Jedničce.

A tak sme vylítli z auta jak blesk a zaujali pozice. Akci velel František Novák, starý chlapík, jeden z těch co pamatovali minulost a hlavně se nepřiposral před nejakým rádobyaristokratem. Velel svému oddelení a před nikým se neplazil. Proto sme se taky obávali, že dlouho nevydrží.

„Matěji!“ zavolal na mě a já se k němu hned dostal.

„Vo co de?“

„Tři chlapy, autobus plnej děcek…“ zachrchlal, odplivnul si a nadechl se kyslíku z přístroje. Jeho plíce už nebyli co kdysi a byl div že ještě prošel zdravotní prověrkou. Ještě to neví, ale složili sme se mu na jeho narozky na implantát. Byla to docela drahá sranda, ale co bysme pro něj neudělali.

„A kde máme posily?“ mávl jsem rukou na tu bandu mamlasů kolem.

„Speciálka prý jede“ pokrčil rameny. Vyjednávání veškerý žádný“ ukázal bradou na mrtvý děcko před  autobudem.

„Kurva.“

„Přesně. Město ale nic nedá a jejich rodiče se asi nesloží“ zavrtěl hlavou. „takže tady budeme mít tak dvacet mrtvejch.“

„Dvacet?“

„Sedumnáct, teda šesnáct děcek a tři šmejdi.“

„A co vlastně chcou?“

„Peníze klasika.“

Jo klasika. Peníze? Od dob co město řídí koorporace, se s ním moc vyjednávat nedá. Starosta nemá žádnou moc.

„Jak to teda provedeme?“

„Peníze sem slíbil. Pak chcou dojet k okrajový čtvrti a tam děcka pustí.“

„A v Pustině je nikdy už nenajdeme.“

„Nikdy nevíš. Ale my určitě ne.“

Autobus se rozjel a policajti mu dělali cestu. „Že by dostali prachy?“

„Ale hovno“ prsknul Franta. „Příkazy ze shora. Mám je pustit“ poškrábal se za uchem, kde měl implantát s vysílačkou.

„Hynku, za nima“ zavelel jsem a Hynek se nasoukal do kabiny. Třítunová obludnost se rozjela a chlapy si posedali, aby se při „závratném“ tempu nepomlátili.

„Zpátky Dva jedničko!“ zaburácel mě v implantátu Frantův hlas. Nereagoval jsem.

„Pudeme po nich Matesu?“ To se ptal Jara, docela dobrej kolík se zrzavou kšticí.

„Jo. Dostaň se nad ně Hynku.“

Nic sem nemohl vidět, auťák neměl okna, ale Hynek použil svoje implantáty aby si zobrazil mapu, naváděčku i pozici autobusu. „A napích ses na něj vůbec?“ neodpustil si Roman.

„Tebe napíchnu jestli mě nasereš“ nevzrušeně řekl Hynek a prudkou zatáčkou se dostal na jinou silnici. A dupnul na plyn.

„Na hůlku?“ zeptal se Lulin, týpek jehož pravá sexuální orientace asi zůstane na věky záhadou.

„Chcípni buzno“ zavrčel Roman.

Motor se rozburácel a naše kára najednou jela dvojnásobnou rychlostí. Prudký zaverglování volantem, blesková souhra nohou na pedálech. Kvílí gumy když se Hynek konečně napojil na řídící jednotku auta a pořádně to oroštoval.

„Přejedeme po mostě nad nima za dvacet sekund od … teď!“

Otvírání dvěří. Já, Roman a Michal. Nemusíme se domlouvat. Ťuknutím na ucho sem aktivoval vysílačku. „Hynku, pak jim odřízni cestu.“

„Matěji, co vyvádíte!“ zaburácel hlas Nováka ve vysílačkách. Vypnul jsem ten kanál

„Pět, čtyři…!“ odříkával Hynel a najel těsně na svodidla mostu. Pravý kola na chodníčku.

„Teď!“

Spolíhali jsme na něj a skočili. Kratinký pád a vzápětí dopad na střechu autobusu.

„Kurva!“ zařval Roman při dopadu.  Bleskovým převalení jsme se dostali od sebe. Já dopředu, Roman zadní část a Michal prostředek. Přitiskl jsem přísavku a zahákl o karabinu. „Tři, dva, jedna“ odpočítal a spustil se přes okraj střechy.  Bleskově jsem sjel ze střechy. Potřeboval jsem jen zlomek vteřiny abych se zorientoval. Implantáty v očích mi ukázaly vnitřek vozidla, vytryskly desítky údajů o cílech. Úder do skla, to se rozlétlo. Já hned vzápětí, odháknutí, do pokleku.

Žádné nebezpečí.

Děcka řvou, Roman a Michal jistí svou pozici.

„Zastav!“ řval sem a hnal se k řidiči.

„Nemůžu!“ jeho bledý obličej sem v zahlédl v odraze zrcadla. Byl zkřiven strachem.

„Co?“ To už sem byl u něj. Na krku jsem mu zahlídl jakýsi obojek.

„Výbušnina“ hekl. Kurva! Do cesty se autobusu stavěl Hynek.

„Nesmím zastavit“ kvílel šofér.

„Hynku z cesty, vokamžitě!“ zařval jsem. A těžké auto okamžitě uhnulo.

„Hlavně v klidu“ uklidňoval jsem šoféra. „Michale, bomba, pojď se na to kouknout.“ Michal se už ke mě hnal. Byl to nevysoký chlapík, hádavý vztekloun, ale s výbušninama a technikou všeobecně to uměl.

„Neaktivní“ řekl téměř okamžitě co se podíval na jednu svou mašinku. „Může zastavit.“

 

Autobos stál na okraji silnice a byl obklopen policajty. Konečně se taky přihnala zásahovka, chlapíci co se nadýmali vlastní důležitostí. Přebírali a počítali děcka.

Došel ke mě Novák. „To bylo riskantní“ říkal.

„A zbytečný“ dodal jsem hořce.

„Ani ne, mohli jsme dojít až později že tady nejsou.“

„Co z toho.“

Povzdechl si. „Nic. Stejně jsou pryč. A… to děcko, nebylo mrtvé, jen ochromené. Sehrály s námi scénku…“ zachrčel a nadechl se kyslíku z masky. „Kurva už“ zachrčel. Přišla k němu blonďatá policajtka a něco do něho valila. Novák stiskl rty.

„Jedno děcko chybí“ řekl.

„Přebíráme to my“ zahlásil svalovec v neprůstřelném kompletu. Strašně široký ramena, oholená hlava, arogance. „Vy už jste toho zpackali dost“ hlásí mě.

„Zpackali? A co jako?“ zeptal jsem se.

„To že utekly.“

„V autobuse nebyli už když se rozjížděl“ připomněl jsem mu výpověď řidiče.

„To bude všechno“ řekl rychle Novák, když viděl že se nadechuju. Ví že takový machýrky nesnáším. Odešel jsem.

Připojil se ke mě Roman. „Utekli podlahou“ informoval mě. „Na první pohled to není vidět ale zase moc se s tím nemazali.“

„proč by měli?“ zeptal jsem se. „Stejně to viděli děcka tak proč by tu díru maskovali pořádně?“

„Třeba aby do ní policajt při zásahu spadl“ ozval se Jirka, kterýmu jsme říkali Levhart. Mládenec, aktivní a plnej optimismu kterej mu vydržel už skoro tři měsíce co je u nás.

„Nástup a mizíme pryč“ zavelel jsem. Pomalu jsme vyjeli. Byli tu tlupy policajtů, čumilů, rodiče děcek, novináři. Nikdo si nás nevšímal, když naše černé obrněné auto odjíždělo.

Lulin už seděl u svého terminálu, v hlavě zapíchnutou přípojku a prsty mu tančili po virtuální klávesnici a oči sledovali to, co mohl vidět jen on.

„Takže ten chybějící je Šimon Hanzl“ zahlásil. „Jeho otec je zástupce ředitele v TTK.“

Hvízdnutí.

„Hyňále, do leva“ řekl jsem.

„Proč?“

„Protože ti to říkám. Jeď tam kde stál ten autobus. „Přesně tam.“

„Tak to bych si ten rum neměl dávat co?“ zeptal se Michal rezignovaně. Doprava tady zatím moc nehoustla a na místo jsme se dostali vlastně hned. Helmy a těžké zbraně jsme nechali v autě.

Lulina taky. Ale ten tam byl platnější než v terénu. Hynek se taky neobtěžoval vylézt ale vypustil alespoň malou sondu.

„Tady je kanál“ zahlásil Roman. Nad sondou se objevila projekce mapy.

„Pěkný“ okomentoval Roman. „Tudy se dostaly do hajzlu.“

„Jdeme po nich?“ zajímalo Levharta. „Jde to“ hlásil okamžitě jak zvedl víko.

„Debile“ utrhnul se na něj Roman. „Co kdyby to bylo zaminovaný?“

„Sonda by to hlásila“ řekl klidně mladej.

„Asi jsem je našel“ zahlásil Lulin do vysílaček. „Ale tak na šede procent.“

„Ale?“

„Čtyři postavy co vylezli z podzemí. Ta kamera tam je na odpis ale je tu šedesáti procentní shoda obličeje u kluka.“

„Dáme zásahovce?“ ptal se Michal.

„Luline? Kde to je?“

„Za hranicí Pustiny.“

„Kurva.“

„Přesně tak“ souhlasil. „A pochybuju že by se ti mistři světa namáhali s hledáním jako já.“

„Poprví v životě něco dělá a už je z toho nemocnej“ okomentoval jeho hlášku Michal.

„Abys něco nedělal po prví ve sprše, hlas se na výslech“ kontroloval Lulík.

„Klid“ utnul jsem začínající slovní přestřelku. Nebylo moc času. „Levhart, Jaryn, Roman jdou semnou kanálem. Hynek pošle sondu s mapou, Lulin dodá souřadnice a za deset minut podá hlášení Novákovy.“

„Jo“ zaznělo více či méně nadšeně. Do kanálu sme prvně spustili sondu a po ní tam vlítnul Roman. Už v plné výzbroji. Šel v čele, nahrbený s útočnou puškou v pohotovosti. Za ním já a určoval cestu. Jara šel potichu, jako vždy a záda nám kryl Levhart, nadšený svou první akcí. Měli jsme vypnuty všechny kanály mimo spojení s autem.

„Novák ti vzkazuje že seš kokot a jde ti o kariéru“ zazněl z implantátu Hynkův hlas.

„Na tu seru“ zamumlal jsem.

„Blížíte se k místu kde vylezli ti lulini scvrklí“ ozval se náš buzík.

Taky dobře. Jít ve tmě, netušit co nás čeká, smradlavej kanál… no prostě nic moc.

„Dobrý. Já a Roman jdeme na horu“ rozhodnul jsem. „Ale bez vest, helm a pušek“ velel jsem dál.

„A co my?“ Levhart.

„Hele, Roman a já jsme tady v hraničních ulicích žili“ vysvětlil jsem. „Znám tady pár lidí co by nám mohli něco říct…“

„Ale jestli tam vlezeme takhle, tak nás někdo odpráskne na zvýšení prestiže“ doplnil mě Roman a shazoval ze sebe věci. „Škoda že nemáme granáty“ zalitoval.

„Jste naše záloha, ale nečekám potíže“ řekl jsem a začal šplhat po žebříku. „Lulane, zkus nás sledovat kamerama… ale moc jim nevěřím.“

„Ještě aby, dyť tam skoro žádný nejsou.“

Odklopil jsem víko kanálu a dostal sem se na hranice Maloměřic a Židenic. Teď se tady tomu ale říkalo Pustina.

Staré činžáky, pozůstatky rodinných domů, zdevastované parky. Ale taky chráněné vilky a celé areály. Někde vytlučená okna, jinde svítící neonové poutače. Sem tam funkční obří obrazovky s reklamamy. Houfy lidí postávajících, spěchajících či kšeftujících. To byla Pustina v několika větách. Na přesný popis by nestačili ani hodiny povídání. Používali se tu ještě papírové peníze, auta a motorky na benzín… prostě jiný svět. Svět, který korporace nechtěli vidět a přesvědčovali všechny, že neexistuje.

„Znáš to tady?“ zeptal se Roman. Kývnul jsem.  Moc jsme sem nezapadali. Kapsáčové kalhoty, černá trika, kanady a pouzdra s pistolemi. Roman je mohutnější než já a má dlouhé vlasy, Zatímco já se honosím holou hlavou a náběhem k tloušťce.

Minuli jsme několik zarostlých boveráků, z druhé strany ulice na nás koukali tři kluci kteří si ještě před okamžikem kopali s míčem.

„Za deset minut o nás bude vědět celá čtvrť“ zavrčel Roman.

„Tady“ ukázal jsem na průchod do jednoho dvora.

„Automechanik?“ pozvedl obočí můj parťák. Minuli jsme dva přičmoudlíky motající se kolem vraku staré audiny. Když sem vcházel do dílny, postavil se mě do cesty pokérovanej pořez.

„Co tady děláte“ zavrčel plešoun.

„Vede to tady doufám ještě Kuťas“ řekl jsem.

„Proč?“ zeptal se.

„Protože jestli mě Duťáku neuhneš kurevsky rychle z cesty, zadupu tě do země“ zašklebil jsem se mu do ksichtu.

„Mates!“ vyhrknul. „Kde se tady kurva bereš?“

„Potřebuju Kuťase“ řekl jsem.

„Ten tady není“ zavrtěl hlavou. „Tvůj kámoš?“ pokynul hlavou ke kumpánovy.

„Roman“ představil se.

„Pavel“ řekl Duťas. „Pote semnou“ provedl nás kolem rozmontovaného bavoráku.

„Horký zboží?“ zeptal jsem se.

„Ani ne“ řekl vyhýbavě. V dílně byl kravál, hrálo rádio, vrčel jeden motor, tři chlapíci se hádali. Duťas nás zavedl do kanclu.

„Tak vo co de?“ zeptal se když nalíval jakousi samohonku do tří sklenic.

„O tom autobusu ve Dvojce slyšels ne?“ zahájil jsem operaci zjisti co můžeš.

„Jo.“ Připili jsme si.

„Tak se tam ztratil kluk, tři chlapy ho unesly.“

„Pěkný. Profíci?“

„Jo.“

„Tak profíků tady zas tak moc není“ řekl. „Však to znáš.“

„Právě proto su tady. Ranařů znám dost ale takovýhle práce….“

„Chápu. Seš polda.“

Pokrčení rameny. Roman vedle mě se napnul ale gestem jsem jej uklidnil. Tady by násilí nic nepomohlo a Duťas nás nepráskne.

Snad.

Chvilku přemýšlel a pak nalil další dávku. „Můžu se ti poptat“ řekl nakonec.

Chvilku jsme se ještě bavili a pak jsme vypadli.

Ale bylo pozdě.

 

Před dílnou, na ulici zrovna zastavilo auto s tónovaným sklem. Z něj vystoupil vysoký chlapík v obleku, podle jistých a rychlých pohybů dost vylepšenej. Ale jen tak stál u předku auta a díval se na nás.

Zapadající slunce prodlužovalo stíny.

Oči lidí co nás sledovali.

Nádech, výdech. Měl jsem pocit že vytáhnout kvér by nebyl dobrý nápad.

Z druhé strany auta se otevřeli dveře a vystoupil další chlapík, starší, šedovlasí. Drahý oblek a kolem něj jakási těžko postižitelná aura moci. Chlapík co je navyklý poroučet a čeká že jeho rozkazy budou okamžitě splněny.

„Policie?“ zeptal se tiše. Měl hluboký hlas.

„Ano“ řekl jsem a velmi pomalu vytáhl průkaz.

„Říkají mě Velký Ben“ řekl klidně. A kurva, sám Big Ben, jeden z neofiálních šéfů Pustiny. Podle vydechnutí jej podle jména znal i Roman.

„Nechci mít s policií žádné potíže“ řekl klidně. „Ale něco by jsme si měli vyjasnit“ na jakýsi pokyn se jeho ochránce náhle pohnul. A už otevíral zadní dveře auta. Vystoupila štíhlá blondýnka. A za ní malý kluk… Šimon. A nevypadal vyděšeně, spíš naopak a tisknul se k ženě.

„Aha“ pochopil jsem. „Váš vnuk.“

„Ano“ řekl klidně místní šéf. „Jeho otec u vašich soudů dítě dostal do opatrování ale Šimon si našel cestu jak dát mamince vzkaz“ prohrábl dítěti vlasy. Šimon se šťastně usmál.

„Chápu“ kývnul jsem hlavou. „Předpokládám že ho má v opatrování nyní matka.“

„Ano a moji právníci to vyřídí i na vaší straně“ kývnul hlavou směrem k centru. „A vy tady nečmuchejte. Co jste potřebovali vědět víte“ domluvil a nasedl zpátky do auta. I jeho dcera a vnuk.

„Tak my jdeme“ pokrčil jsem rameny. „Tak Duťáku zatím“ mávl jsem na starýho kámoše a s Romanem jsme se vydali zpátky ke kanálu kde jsme vylezli.

Tento případ pro nás skončil.

Pozn: redakce přetiskla povídku ve znění, ve kterém ji dostala, za chyby ani za sebe neručíme!