Čtenářská povídka: Na útěku

Na útěku

Upíři. Bájná rasa žijící ve světě lidí. Byli lidé a přeci jimi nebyly úplně. Byli o něco více a současně i méně. Strach. Jen slovo upír, vnášelo do mnohých duší zoufalství. Nesmrtelní, nepostižitelní a tajemní. To vše byli a žili tady, na Zemi. Bylo jich málo a tak pro vlastní bezpečí podporovali pravidlo Maškarády. Stáli v pozadí mnohých věcí jež se v historii staly a bylo jisté, že tak bude i nadále.

V temnotách měst zuřila válka mezi klany o nadvládu a moc. Nikdo se jim nemohl postavit, nikdo neměl jejich sílu či dovednosti.

Až na jednoho. Před staletím byl pokusným králíkem a do jeho těla byla dána krev z vlka. A ta jej změnila. Po staletí byl poslušným otrokem. Ale jeho pán byl zabit a pouto krve bylo zrušeno. A co hůře, vlk dokázal zabít jednoho z Rodných. A tím se z něj stal štvanec.

Na útěku.

Jsem osmý den v Praze a nemám sil. Mé nažloutlé oči horečně planou, když se krčím v nějakém slumu a třesu se. Cítím přítomnost Rodného. Je tichý jako duch. Vím že tam je a modlím se, aby mě nevycítil. Nevím z kterého je  klanu, ale možná to bude Gangrel, jeden z lovců.

Modlím se. Co mi zbývá jiného? Bojovat s Rodným holýma rukama je nemožné. I když… ještě to nikdo nedokázal, ale já nejsem člověk ani ghoul. Říkají mi Vlk a mají pravdu.

Kroky. Šramocení kamene. Cítím jeho pach, je ostrý, jakoby zvířecí. Ano, je to Gangrel. Sotva jsem se pohnul, jen malinko, tak, abych mohl v mžiku zaútočit. Světlo z lamp sem moc nedosahuje, ale já znám smysly Rodných a vím, že oni potřebují ještě méně světla než já. Je přede mnou. Zhluboka se nadechuji, vím, že vše závisí na jediném útoku.

Stojí.

Krok. A další. Minul moji skrýš. Čekám léčku, můj čich a sluch jsou napnuty k prasknutí. Posléze pach upíra slábne a já vím, že pro tentokrát jsem zachráněn.

Říkám jim Noční chodci, protože mohou chodit ven jen za tmy. Přes den na mě nemůžou a jejich sluhů se nebojím. I když bych možná měl. Upíři jsou všude a ani na okamžik jsem nepochyboval, že mají podplacenu policii. Jediná má naděje spočívá v tom, že Praha je, stejně jako celá Česká republika, prakticky neutrální a pokyny ze zahraničí poslouchá málokdo. Každopádně mám tady největší šanci na přežití.

A navíc potřebuji najít jednoho člověka.

Potřebuji jídlo. Potřebuji maso. Nutně a v nouzi by stačilo i maso lidské. Už nejednou v minulosti jsem musel zabíjet lidi kvůli jídlu. A nejen kvůli němu. Jsem proměněnec, ani člověk, ani vlk. A ani vlkodlak.

Houmlesák nocující v temném, polorozbitém domě neměl sebemenší šanci, když jsem mu dýkou prořízl hrdlo. Musel jsem se velmi ovládat, abych jeho maso nezačal rvát zuby jako nějaké zvíře. Maso bylo tuhé, ale po tolika týdnech mě chutnalo jako nebeská mana.

Tělo jsem spálil v místnosti ve které jsem večeřel a vyklouzl do rušného města

Říkali mu Rab. Pohrdavé slovo označující otroka. Jeho pán, Rodný z klanu Tremere jej udržoval na živu tím, že mu dával občas napít své krve. Rab byl Ghoul, kdysi člověk zotročený upírem. Musel mít pánovu krev jinak by propadl šílenství a zemřel. Pouto krve bylo silné.

Ale možná ne dost. Rab seděl v obrovském koženém křesle a jeho štíhlá postava se v něm ztrácela. Oči mu horečně žhnuly. Vybavení místnosti bylo staletí staré, podle gotických vzorů a zařízeno převážně v rudé barvě. Rab se soustředil, soustředil se více než kdy jindy. Kromě něj byli v místnosti další tři Ghoulové, sluhové. On z nich byl nejstarší a měl, na otroka, nevídané pravomoci. Téměř každý ghoul časem získal nějaké schopnosti, ale byl to pouze Rab, kdo se dokázal naučit Tremerskou magii.

Vždyť byl otrok celá staletí. Byl silnější, než si jeho pánové mysleli a on to mínil využít. Dnes.

„Dones mi víno“ poručil Rab jedné ženě – ghoulce. Plavovlasá kráska mu donesla číši a mile se na něj usmála. Zotročeni nebo ne, byli ghoulové stále jen lidmi. Rab se usmál taky a prsty pravé ruky vytvořil symbol, mávl rukou ženě před očima a použil kouzlo. Její zelené oči se rozšířili.

„Zabij Morouse“ poručil tiše Rab a sám se plavně zvedl. Do dlaně mu vklouzla obsidiánová dýka kterou před dvěma hodinami ukradl z komnaty svého pána. Dlouhonohá dívka přešla k Morousovy který si četl. Pohlédl na ni….

Žena urazila spodek číše na víno a stopku vrazila postaršímu Ghoulovy do oka. Ten zemřel okamžitě, bez hlesu. To už Rab zabil Starleta, bodnutím do ledvin.

Kouzlo halící dívčinu mysl pominulo a ona vyděšeně zírala na mrtvolu. Otevřela ústa k výkřiku… Rab koncentroval svou moc v jediném, brutálním útoku a krásná hlava ženy pukla. Rab se zapotácel, jak jej strašlivě rozbolela hlava a málem omdlel. Ghoul nezabije ghoula! Jeho ústa se otvírala, když tvořil formuli, kterou pro tento případ vytvořil. Povedlo se a bolest byla pryč.

Nadechl se. Teď ta těžší část. Má málo času. Rychle vytáhl štětec, odhrnul na jednom místě koberec a krví ghoulů začal kreslit pentagram.

Kolem mě byla spousta lidí. Na Václaváku to bylo hrozivé, ale i tak jsem se pokoušel vnímat okolí a vyhledával jsem ghouly. Jsou cítit jinak než normální lidé, tak nějak zvláštně. Nedá se to popsat.

Sedl sem na metro. A jel jsem, nevím vlastně na který směr, jen jsem znal jméno zastávky kam se musím dostat. Času bylo málo, byli tři hodiny a o šesti se začne stmívat. Jestli Raba z Chantry Tremerů nedostanu do tmy, zemřeme oba.

Místo kde by Chantry mělo být jsem našel snadno a do budovy se dalo dostat naprosto veřejně. Problém bylo, kde leží ta zatracená tajná chodba. Pohlédl jsem z okna, zima už končila. A slunce se nezadržitelně blížilo k západu.

Kráčel jsem prázdnou chodbou která byla asi méně používaná. Náhle jsem zbystřil, ucítil jsem ghoula. Ne, dva. Do prdele.

Byli to dva sekuriťáci, modré uniformy, tonfy a seděli v nějakém kamrlíku odkud znělo rádio.

„Dál je vstup zakázán“ řekl přátelsky postarší chlapík se šedivým vousem. Ten mladší ani nevylezl, jen mě sledoval přes sklo.

„Hledám pana Raba“ řekl jsem a kráčel k němu.

„Nikoho takového neznám“ řekl chlapík. „Prosím, vraťte se do veřejných prostor pane.“

„Je mi líto.“

Skočil kupředu, tonfu v ruce. Byl pekelně rychlý. Plastový obušek hvízdl vzduchem. Přikrčil jsem se a udeřil jej za loket. Vykřikl. Dostal jsem se za něj, chytil za bradu a rameno a škubl. Vaz praskl a já pustil mrtvolu na podlahu. Ten druhý měl pistoli a byl rychlý. Střelil skrz sklo ještě než jeho parťák dopadl na zem. Protočil jsem se a v obrátce vytáhl těžký nůž. První střepy skla zařinčeli o podlahu, když jej nůž zasáhl do hrdla.

Náraz sekuriťáka mrštil na protější stěnu. V ústech se mi vytvořili sliny, když jsem ucítil sladkou krev. Odolal jsem a vzal si nůž i pistoli. Prošel jsem do dalších prostor a nyní spěchal. Není čas.

Zahoukání sirény zaznělo, když se Rab dostal z tranzu. Vypadal děsivě, na tváři měl několik krvavých symbolů a seděl uprostřed obrazce z krve. Vymrštil se na nohy a rychle do batohu naskládal věci, co bude potřebovat. Jeho pohled se zastavil na staré kataně nad krbem, který tam byl i přesto, že nikdy nebyl použit.

Vzal ji. Vždy se mu líbila a konečně třeba bude mít čas přečíst si runy na čepeli. A vzal i ten krátký meč na jehož název si nemohl vzpomenout. A teď rychle. Otevřel dveře, batoh na zádech, meče za opaskem. Rudá chodba pokrytá běhounem, pach krve.

Vlk zase něco musel podělat, pomyslel si podrážděně. Šel rychle, štíhlí muž v černém plášti. Tři ghoulové jej poznaly jen co vyšel po schodech do horního patra.

„Je tady nějaký zabiják“ řekl jeden ze strážných a zdálo se, že se mu ulevilo, že se tu objevil někdo povolanější než jen on, obyčejný otrok. Vzápětí si všiml krve na Rabově tváři…

Rab opět povolal kouzlo. „Zabij je“ zasyčel a strážný ghoul obrátil samopal Škorpion proti svým druhům. Proud kulek jimi mrštil do chodby a rudá stěna zrudla ještě více. Rab se zhluboka nadechl omamujícího pachu krve. Poslední strážný se k němu obrátil a Rab jej bodl do hrdla dýkou.

Dusot nohou a Rab se připravil na pronesení kouzla. Byl to jen Vlk.

„Co jsi zase podělal?“ zeptal se Rab válečníka v kožené bundě který měl pistole v rukou.

A zase remcal. Jako vždy když jsme se potkaly. Občas nás upíři nechali spolupracovat ale nijak jsme je víc nezajímali. Pravda je, že tohle, útěk, jsme plánovali spousty let než on nabil dost moci a než zemřel můj pán. Hodil mi katanu.

„Tak jdeme“ vyhrkl a vyrazili jsme. Siréna stále houkala. Venku už se jistě řadí policajti. Šel první, musel. Jen on znal tajnou chodbu. Do cesty skočil voják. Ghoul v neprůstřelné vestě s M16 v ruce. Byl jsem rychlejší, protože jsem jej cítil dříve než viděl. Dostal do do hlavy a na stěně se objevila šedavá freska.

Další dva, jednoho jsem setnul katanou a druhému kulky ze škorpiona rozervali břicho. Z jednoho metru nepomůže ani vesta.

„Tudy!“

Poslal jsem do chodby za námi proud kulek a rychle vyměnil zásobník. Pach krve se mísil s pachem střelného prachu. A taky pachem….

Kurva.

Drobná černovlasá žena stála v salonku ve kterém byla tajná chodba. Než jsem stačil vystřelit, mávla rukou. Samopal mi vyletěl z ruky a do mozku se mi zabodla řezavá bolest. Viděl jsem, jak Rab vyslal ohnivou kouli která vybuchla těsně před upírkou. Tohle asi nečekala, ale vzápětí se Rab zapotácel pod nějakým útokem. Převalil jsem se a zdvihl samopal. Do salonku vběhli dva vojáci. Jednoho jsem dostal snadno, náhodou jsem mu rozstřílel hledí helmy a kulky mu udělali z hlavy jakousi drť míchanou s mozkem. Druhý šel do kleku a kulky z M16 začali rvát křesla, tapisérie, závěsy a koberec.

Skočil jsem stranou, tři kulky mě šlehli po těle, kotoulem jsem se dostal za další sedačku a zmáčkl spoušť. Pár kulek, mimo, voják se odkulil. Došli mi náboje. Skočil jsem po něm. M16 zaštěkala v divém stakadu. Stačil jsem jít dolů a kotoulem jsem se dostal k vojákovy. Pokusil se mě srazit pažbou, přeťal jsem ji katanou s bleskově vojáka zabil sekem přes krk.

Obrátil jsem se. Rab a upírka si hleděli do očí. Rodná byla ožehlá a spálené vlasy smrděli. Ale žila a měla asi dosti sil. Mrštil jsem katanu, mistrovský zásah přímo mezi kozy. Rab zamrkal a potřásl hlavou. Přešel k upírce, ještě žila, neuvěřitelné.

„Otroku“ zasípěla. „Jak jsi to dokázal?“

„Naučili jste mě mnoho“ řekl chladně Rab a já se téměř zachvěl. „Dělej, musíme jít.“

„Zlomil jsem pouto krve.“ Vzápětí tasil krátký meč, wakizashi tuším a uťal jí hlavu. Během okamžiku se Tremerka proměnila v popel. Rab přebehl k jedné tapisérii a odhrnul ji. Vzápětí jsme zmizeli v tajné chodbě a utíkali jsme temnotou. Rab vyčaroval světlo.

„Zkurvený boj“ povzdechl jsem si za běhu.

„Ale žijeme a zabili jsme jednoho z Rodných“ odvětil k smrti vyčerpaný Rab.

„Ano, žijeme, ale jak dlouho?“

„Tak dlouho, jak bude třeba.“

„Ale máme ještě jiný problém“ řekl jsem za běhu. „Jdou po mě Gangrelové.“

„Do prdele! Proč?“

„Zabil jsem jednoho z nich ve Švýcarsku. Musel jsem, zahnaly mě do kouta.“

Zaklel. Běželi jsme dál a po několika set metrech jsme vyšplhali kanálem do opuštěné uličky. Pomohl jsem mu nahoru. Byl vyčerpaný a doslova mu to zářilo z očí. Náhle jsem strnul. Mé instinkty mě varovaly, instinkty vlka.

„Jdou po nás. Ne fízlové, ghoulové.“

Rab jen stiskl rty. Ne, on už běžet natož bojovat nemůže. Jeho pohled byl divný. „Nech mě tady“ řekl.

„Ne. Sejdeme se na Letné. Je tam Mekáč“ řekl jsem. „Není to odsud daleko. Odlákám já.“

Nečekal jsem na odpověď a s katanou v pravičce jsem vyrazil vstříc těm, o kterých jsem věděl, že nás chtějí zabít.

Rab pozoroval Vlka jak zmizel v ústí uličky. Jeho pohyby byli rychlé a neuvěřitelně plynulé. Byl dokonalým válečníkem, nezávislím na krvi a nyní ani na vůli upírů. Jen občas jej popadla vlčí touha po mase. Jako téměř vždy zatoužil mít Vlka na pitevním stole a dozvědět se, co s ním vlastně Gangrelové udělali.

Rabovy bylo zle. Strašně moc. Cítil k Vlkovy vděčnost za to, že ho vytáhl z Chantry a zároveň cítil nenávist. Ne obyčejnou nenávist, ale silnou touhu po zabíjení. Chtěl zabít Tremery, ty, co jej na celá staletí zotročili…

Z dálky zazněl křik a střelba. Rab se zvedl na nohy a vydal se tam, kde tušil metro. Ale nejdřív potřebuje krev.

Doufal jsem, že se Rab dostane tam, kam je třeba. Zlomil pouto krve, teď ještě musí zlomit svou touhu po krvi. Ale v tom mu nepomůžu.

Přikrčeně jsem běžel po ulici. Pohledy lidí na osvětlené ulici přitahovala má katana v pochvě. Pak jsem zahlédl pronásledovatele. Asi dvacítka boveráků, anarchistů a bohové ví, čeho ještě. Pouliční sběř.

Byl jsem jako stín, rychlí a smrtící. Všimli si mě pozdě, katanu jsem měl už v levačce a střílel beretou. Dostal jsem dva, ostatní se rozběhli na mě, nedbali na svou bezpečnost. Ghoulové byli jen někteří. Štěklo několik pistolí a kulky se odrazili od fasády baráku. Ostatní lidi na ulici křičeli taky, hrůzou, a klidili se pryč. Rozběhl jsem se do boční ulice, řvoucí partu v patách. Párkrát jsem zmáčkl spoušť a dostal dalšího.

Z leva!

Šest maníků s basebalkama vyběhli z jednoho temného průchodu. Tři kulky jsem do nich střelil a tasil meč. Pach krve, gejzíry rudé tekutiny. Po chodníku stékaly stružky krve. Dál.

Běžel jsem. Byl jsem rychlejší, mnohem rychlejší a jejich křik se vzdaloval. Zakličkoval jsem ulicemi a průchody. Otřel jsem katanu a skryl ji. Někde v dálce houkaly sirény policejních aut. Běžel jsem poklusem na zastávku tramvaje, když z jednoho průchodu vystoupil Gangrel. Poznal jsem jej ihned. Pach Gangrelů poznám všude. A tohoto jsem navíc znal. Říkal si Falko a nebyl nijak moc starý. Myslím dvanáctá generace. Takže nějakých sto let.

„Mám tě Vlku. Vždy jsem toužil zabít tě.“

„Tak teď máš šanci“ prohodil jsem.

Skočil. Byl rychlí, neskutečně rychlí, rychlejší než já. Ruce se mu v jediném momentě proměnili v pařáty s dlouhými drápy. Tasil jsem a současně ukročil do zadu. Hrot prastaré katany mu zajel do hrudi. Vyjel mu ze zad, jak prudce se nadechl. Udeřil mě pravou tlapou do tváře a odmrštil mě. Katanu jsem nepustil, převalil jsem se. Šrámy na tváři se mě zalili krví. Vrčel jak zvíře a snad jím i byl. Cítil jsem, jak se ve mně probouzí vlk.

Falko šel po mě. Byl dobrý, moc dobrý, Odrážel mé ostří, sváděl ho stranou a já jej nemohl zasáhnout. Kopl jsem ho z otočky do břicha a ťal. Skrčil se a sekl mě přes hruď. Protočil jsem se, přešlápl, sekl z leva, protočil se znovu, sekl, ustoupil a udeřil na hlavu přímím sekem.Hladce ustoupil do boku.

Vlk ve mně vyl touhou po krvi.

Při jeho pohybu na bok jsem jej kopl do kotníku, klopýtl, jen na zlomek sekundy. Z rukávu mi vyjel dřevěný kolík a ten jsem mu zarazil do hrudi. V okamžení se zhroutil. Ťal jsem a jeho hlava odpadla. Falko se proměnil v popel, který jsem rozkopl do kanálu.

Krvácel jsem na tváři, rány se již začali zatahovat, ale byl jsem k smrti vyčerpaný. A navíc jsem ucítil ghouly… otočil jsem se. Bylo jich deset, pistole, dva samopaly a planoucí molotov. Pozvedl jsem katanu a ….

Za mnou se rozlehla střelba.

Ale nešla do mě. Černý ford se vyřítil z poza rohu a dvě hlavně samopalů se zaměřili na ghouly. Vystříkla krev, jeden hodil molotov po autu, minul. Střelba…

Utíkal jsem pryč.

Jízda do Brna byla v pohodě a poklidu. Rab se trochu sebral a když jsme svištěli po dálnici v ukradené Toyotě, bylo mi fajn. Rab podřimoval celou cestu a já musel řídit. Poslouchal jsem nějakou českou hudbu, jakýsi gotický punk či co, ale znělo to dobře.

Brno nebylo náhodný cíl. Jestli je v Praze zmatek, v Brně je to ještě horší. Samotná hranice mezi Sabatem a Camarilou. Město nesmiřitelných bojů a bezpráví. Lovci upírů, vlkodlaci, upíři a ještě další potvory se tam setkávali a vedli své skryté války.

A proto mě překvapilo, jak rychle nás dostaly.

Toyotu jsme nechali v jedné uličce a proběhli přes nechvalně známou Bratislavskou. Když jsme se vydali směrem k centru, dostali nás.

Dva vystoupili před námi, jeden měl koženou bundu, byl velký a černovlasí. Druhý černý kabát a světlé vlasy. Místo Desert Eagla držel ten v kabátě tenkou hůlku. A za námi byli další dva, velký pankáč s rudým kohoutem a pěkná žena s kudrnatými vlasy. Ztuhli jsme. Byli to Rodní, podle agresivního pachu jsem poznal dva Brujahy, válečníky Camarili. Ten s hůlkou musel být Tremer a ta holka vypadala na Ravnosku.

Podíval jsem se na Raba a ten zavrtěl hlavou. Neměl ještě sílu čarovat. A čtyři Rodní? Ze tří klanů?

„Pojďte prosím s námi. A když půjdete dobrovolně, bude to pro nás lepší“ řekl Tremer.

„Jakej bude rozdíl, dobrovolně nebo ne?“ zeptal jsem se drze.

„Můžete si ponechat zbraně“ řekl Tremer a uvolnil nám cestu. Byl jsem si vědom Brujaha v zádech, tak jsem poslušně šel. Noc už nebyla krásná, ale zrádná a hnusná. Jeli jsme dodávkou, v nákladovém prostoru s námi jeli ti dva Brujahové. Nepromluvili a jí taky ne.

Vedli nás chodbou. Byla tu cítit plíseň a vlhkost. Ravnoska šla první a ti tři další za námi. Ve velké místnosti se stolem, koberci a tapisériemi bylo překvapivě teplo a sucho. Když jsem spatřil mohutného muže za stolem, lekl jsem se. Vyzařovala z něj síla a tvrdost. Tvář měl zjizvenou. Když promluvil, měl ruský přízvuk. Byl to Brujah a určitě nejnebezpečnější rváč, kterýho jsem kdy viděl.

„Zdravím vás. Jsem Hynek Jezerij. Jsem šerifem tohoto města.“

„Proč jsme tady?“ zeptal se Rab.

„Něco od vás chci“ odpověděl šerif.

„A o co jde?“

„Nechám vás na živu, ale budete pracovat pro mě.“

„Necháš nás žít.. není to porušení Krvavého lovu?“ zajímal se Rab.

„Ani ne“ Brujah si byl sám se sebou jistý. To mě vedlo k domněnce, že se něco děje. „S požehnáním Brněnského prince jsem založil zvláštní skupinu a chci, aby jste byli její součástí. Jste lepší než kterýkoli ghoul a můžete pracovat ve dne stejně jako v noci.“

„V tom bude něco víc“ ozval se Rab.

„Ano.“ Šerif nyní vypadal skutečně zamyšleně a začal přecházet po své pracovně. „Před rokem tady jistá sekta oživila Melchiezel, mocného Rodného, který byl před čtyřmi staletími uvržen do Ambry.“

Já nevěděl o co jde, ale Rab asi ano, podle toho, jak se nadechl. Takže o tom něco ví a to bylo možná dobře.

„Uzavřelo ho tam Konkláve mágů, za pomoci Rodných. No, před rokem povstal a současně tu začala válka mezi Sabatem a námi. V tomto boji jsme museli najít devět artefaktů, ale dokázaly jsme najít jen tři. Rituál byl vykonán a Melchiezel přišel o třetinu své síly. Ale když to vše skončilo, z Camarili se na území Brna nacházeli jen tři Rodní. Já, jeden Tremer z Vídně a jistý Nosferat.

Nyní Melchiezel sbírá opět své síly a chce ovládnout Brno, či něco horšího. A proti němu stojí oslabená Camarila a moji …. Hm… lidé.“

„Většina jsou Anarchové“ řekl Rab.

„Ano. Mladí upíři kteří se ke mně přidali. A ještě něco, současně tu je Sabat a neutrální. Rozhodnutí je na vás. Máte dvě možnosti jak odsud odejít.“

Podíval jsem se na Raba a ten kývl. „Budeme z toho mít nějaký peníze?zeptal jsem se. Brujah se zašklebil. „Jo. Už jsme vám připravili ubytování.“

Prší.

Masarykova ulice se utápí ve vodě. Světla z výloh a pouličního osvětlení se odráží na mokré dlažbě. Kolem mě projelo auto a jeho reflektory jasně prozařují dešťové kapky. Náhle jsem ucítil zvláštní mrtvolný pach. Bledý muž na rohu Orlí. Mine mě přiopilá partička. Podívám se za sebe, po druhé straně kráčí Rab, černý plášť s kapucí. Dávám mu znamení že vidím Rodného. Podle pachu je to Giovanni. Možná dokonce ten, kterého hledáme.

Rodný se dal do pohybu a kráčel deštěm po Orlí. Tiše jako vlk jsem se vydal za ním a má pravačka se dotknula katany.