A je tu zase – redakční démon a vlastně už nedílná součást fantasyplaneťáckého týmu.
Murdoc Jednoruký se vrací na místo činu, aby potěšil čtenáře povídkou, která je dle jeho slov “severský masakr míchnutý s mytologií”.
Ragor Mocná čepel stál na přídi svého drakkaru. Vlčí loď se hnala po hladině pod jedinou, velkou plachtou. Jeho chlapi nemuseli veslovat a on slyšel jejich smích, halasné řeči a chvástání. Jen Harold Skála se nesmál, ani se nechlubil svými statečnými činy. Stál u kormidelní páky a udržoval kurs.
Ragor byl mohutný muž blonďatých vlasů a vousů. Na sobě měl jen kalhoty a jeho potetovaný trup byl samý sval. Opíral se o velkou sekeru se dvěma břity.
Vypadal sebevědomě, ale to bylo jen na venek. Nevnímal křik racků, kteří na dohled pobřeží hledali potravu, ani své muže. Občas na něj docákly kapky vody, ale on stál stále nehybně jako bronzová socha.
Nikdo z jeho mužů se jej neodvážil oslovit, znali svého kapitána a věděli, že v tomto rozpoložení je … nebezpečný.
Pro všechny.
Na obzoru se objevila plachta a Ragor byl první kdo ji viděl.
Ale jeho mocný hlas nezazněl a nikdo jiný si jí zatím nevšiml.
Jeho nelidské oči uviděly barvu plachty a pěsti sevřely pevněji topor sekery. Poznal loď a znal muže který jí velel.
Byl to On. Děsivý lovec, zabiják.
Muž, který měl spoustu přezdívek a jedna z těch méně urážlivých bylo Zasranej eskymák.
Nanook, člen Thorovy družiny, lovec těch, kdo se vzepřeli slovům Odina a jeho Dvora.
A jeho loď se jmenovala Rudý Fenrir.
Obr se usmál, toto jméno vzniklo v jednom z mnoha bojů co spolu Fenrir a Nanook svedli. Loď se jmenovala podle obřího vlka, ale ten po jiném souboji musel nosit jeden lunární cyklus růžový obojek. Zatím co eskymák měl na harpuně Fenrirův zub, musel podle dohody dvě bitvy bojovat úplně nahý.
A bylo více podobných výsledků jejich srážek.
„Vlci!“ zaburácel Ragor a jeho muži všeho nechali a ztichli. „Loď na obzoru!“
Hlasitý jásot zazněl palubou drakkaru. Jeho muži se chápali zbraní a Harold přitažením kormidla zkorigoval kurs.
Vyhlídka na boj se zocelenými válečníky Nory nijak nevyděsila. Naopak, těšili se na střet s někým podobně silným.
Lodě se k sobě blížily po klidné hladině moře. Ragor už rozeznával ty na protější lodi. Na přídi, na podobném místě jako on, stál Nanook, šílený eskymák. Vedle něj byla jeho dcera, pěkná dívka s vlasy barvy čerstvé krve jménem Kotuko.
Tohle viděli jeho muži. On sám viděl Nanooka s Kotuko v jejich pravých podobách a věděl, že ti dva skřeti vidí jeho pravou podobu také, podobu devět stop vysokého trolla.
Nebál se jich. Byli to jen další nepřátelé, které bylo třeba rozdrtit.
Znal část Nanookova příběhu a znal jej i osobně. V posledních letech po přerodu, Eskymák hledal svou rodinu a jeho cesta byla krvavá a krutá. V hlavě se mu mihlo pár rýmů z písně, která zpívala o nalezení jeho dcery…
Zabíjel Barag a zatoužil po jedné z panen
Prchala k moři, bála se, že je s ní ámen.
Rychle ji dohnal a do lodi chudinku zatáh
Netušil, že je mu otec té dívky v patách.
Barag měl smůlu, harpuna je dosti ostrá
Redcap běsnil jak dělaj to vraždící monstra
Paluba lodi se do ruda zbarvila krví…
Jeho myšlenku přerušilo to, že skřet na přídi Rudého Fenrira vrhnul kopí na vzdálenost dvěstě stop.
Nanook sledoval nepřátelskou loď. Poznal ji už na dálku a poznal i Ragara. Ve spánku mu zabušila krev a on pocítil známý hlad. V očekávání krveprolití se přestával ovládat. A věděl, že Kotuko se vede stejně. Její čelisti se sevřely v očekávání krve a čerstvého masa.
„Vydrž,“ řekl jí a sám se silou vůle uklidnil. V pěsti sevřel vrhací kopí a sledoval jak se lodě k sobě blíží.
„Střelci, připravte se!“ Zavelel a nadhodil si kopí aby je mohl mrštit.
Byl tady, aby ukončil Ragarovu smrtelnou existenci a zničil jeho posádku. Ragar byl příliš krutý i na vikinga. Zabíjel bez rozdílu, muže, ženy a děti. To by samo osobě nebylo tak zlé, redcapové měli podobné sklony. Ale vypálené vesnice, lidé přibití ke stromu s žebry rozevřenými do podoby „krvavého orla“, umírající zakopaní v zemi až po krk a upalování za živa, bylo trochu moc. A to, že Ragar shromáždil více lodí těch, co mu byli podobni, začínalo trápit i Thora. A proto vyslal Nanooka aby tuto flotilu a hlavně Ragara zničil.
A Nanook a jeho dcera zabíjeli rádi.
Kopí překonalo vzdálenost během tepu srdce. Mohutný Guraf sice stačil pozvednout štít, ale síla vrhu byla děsivá, železný hrot projel dřevem i kroužkovou košilí. Prudký náraz mrštil vikingem na palubu a z úst mu vytryskla krev.
Vzápětí zasvištěly šípy lučištníků.
Ani jedna z lodí neměla kloun a téměř společně se natočily k sobě boky.
Ragar se ušklíbnul. Jeho téměř padesát mužů proti třiceti. Pozvedl sekeru.
„Do nich vlci!“ Zaburácel jeho hlas a jeho chlapi mrštili svá kopí.
Z přídě Rudého Fenrira se vrhla nevelká postava a jediným skokem překonala téměř dvacet stop.
A Nanook Kotuko okamžitě následoval.
Ale on neskočil do středu nepřátelského drakkaru, ale přímo proti Ragarovi.
Harpuna a dýka proti sekeře.
Redcap proti trollovi.
Lodě o sebe třeskly a řev bojovníků na okamžik ustal… jen aby se vrátil a byl mnohem silnější. Muži z Rudého Fenrira útočili a hrnuli se na palubu. Zasvištěly zbraně a paluba lodi zrudla krví. Ve středu drakkaru bojovala Kotuko, v každé ruce dýku. Její soustředění bylo pryč a vikingové viděli její pravou podobu podsaditého skřeta s obrovskými čelistmi. Kotuko prorazila dýkou štít, mávnutím ruky jej odrazila a její čelisti se sevřely na krku mohutného blonďáka. Svaly i kosti překousla v mžiku a okamžik si vychutnávala chuť krve. S výkřikem jej pustila, rukou odrazila meč, který na ni směřoval a levou dýkou muži probodla hruď. Kotuko se otáčela a zabíjela. Do pravé ruky uchopila spadlou sekeru a těžká čepel zařinčela o zbroj dalšího nepřítele. Nepříčetně se smála a kolem ní stříkala krev.
Nanookovi muži byli zvyklí na prudký útok mladé ženy a jejich zuřivost nebyla o nic menší. Sekery a meče se zdvíhaly a dopadaly se zdrcující silou. Ale Ragarovi muži byli stejně tvrdí jako oni. Bitva byla lítá a valkýry se těšily na bohatou žeň.
Divocí bojovníci severu moc doře znali své vůdce a tak věděli, že není radno se jim stavět do cesty. I sousředění obou soků na okamžik pominulo a ti, co se po nich podívali uviděli devítistopého obra s tmavou, jak kůra stromu drsnou kůží, jak útočí na menšího skřeta, který v drápatých pazourách držel harpunu a dýku. Jeho velké člisti klapaly a tekly z nich sliny. Rudé oči skřeta se zabodly do zelených očí trolla a jejich nelidský bojový pokřik zmrazil na okamžik většinu bojujících.
Během prvního střetu troll krvácel ze tří ran, přičemž dvě se okamžitě hojily. Redcap se vyhýbal strašlivému ostří sekery a bodal harpunou na jejímž konci byl Fenrirův tesák. Bleskový shyb a máchnutí dýkou. Nanook si okamžitě uvědomil, že zranění zubem nestvůrného vlka je jediné co trolla zraní.
A on to věděl taky.
Bod na nohu, na tvář a opět na nohu. Máchnutí sekery, odskok a opět kupředu. Nanooka už plně ovládla touha po krvi a i troll ztrácel sebekontrolu. Jeho sekera opsala smrtící oblouk a eskymák se musel krýt harpunou… a ta praskla. S vítězným výkřikem se sekera zvedla ke konečnému úderu.
Kotuko zabodla dýku do lebky vysokého šermíře a zůstala v ní. Přímým kopem zlomila štít i ruku dalšího Nora. Do ramene se jí ze zadu zabořilo kopí. Ale redcap nedbala bolesti, se zvukem praskající kosti se otočila, přerazila kopí a bodem útočníka zabila. Kolem ní se válelo na sedm mrtvých a z děsivých ran, které zasadila, proudily galony krve. Se strašlivým smíchem a jednou rukou bezvládně visící u těla skočila po vikingovi, který se chtěl obrátit na útěk.
Farhar byl Nanookův zástupce ve velení a právě sekerou vyřídil dalšího nepřítele. Zaslechl děsivý jek Kotuko a vrhnul se tím směrem. A jeho chlapi za ním.
Nanook nezaváhal. Jeho instinkty dávno převážily nad intelektem. Pustil i dýku a skočil po trollovi. Jeho čelisti se sevřely na rameni, byť obrněném železem. Klíční kost zapraskala a troll zavyl bolestí. Jeho obrovská pěst udeřila redcapa do zad až zapraskaly kosti.
Vzápětí Nanook zkroutil tělo a prokopnul obrovi kolena. Troll pustil sekeru, aby se pokusil kontrolovat pád, ale čelisti zabijáka se sevřely na jeho hrdle. Nanook chlemtal horkou krev jako zvíře.
Kotuko se protočila a vykryla další sek. Byla vyčerpaná, ale to jí nebránilo v dalším útoku. Nepřítel klesl k zemi, ze zadu proboden Farharem.
Nanook se ovládnul a postavil se. Byl zacákaný krví a v ruce držel Ragorovo srdce.
Jeho muži vydali vítězný křik a posledních pár Norů se vzdalo.
Nanook seděl v malé kajutce v podpalubí. Byl spokojený a nasycený. Jeho dcera seděla kousek od něj a ve tváři měla spokojený výraz jako vždy po slušném krveprolití. Na druhé lodi veslovali stále živí Norové a šest chlapů od něj je hlídalo.
On sám ztatil devět mužů a to jej štvalo. Nerad přicházel o muže. Ti co se s ním plavili byli drsní mořští vlci a většina z nich jej znala delší dobu. Po první bitvě i nováčci věděli, že jejich kapitán není člověk. Ale k dezercím nedocházelo. Nanook měl nos na kořist a dobrý boj.
„Kotuko, věříš si na zvládnutí lodi?“ zeptal se Nanook, opět ve své „lidské“ podobě vysokého eskymáka s dlouhými černými vlasy staženými rudým šátkem.
„Ano Kotuko si věří,“ řekla jeho dcera, „Ale chcu mít sstejně rudé plachty,“ protáhla sykavku.
Nanook se rozesmál. „Má drahá nechci abys lovila na vlastní pěst…“
„Proč?“ štěkla. „Copak nejssem sstejně dobrá jako ty?“
„Lepšíš se,“ uznal Nanook. „Ne, jsi skvělá, ale moc riskuješ.“
„A ty ne?“ zeptala se útočně. „Skoro tě zabil.“
„Ani náhodou,“ usmál se redcap a ukázal na svou opět opravenou harpunu. Věci co vytvořil trpaslík Regin se tak snadno nerozbijí.
Náhle jejich počínající hádku přerušil obraz, který se objevil nad malým stolkem. Oba poznali Thora.
„Nanooku, jak to dopadlo?“
„Dobře,“ pokrčil skřet rameny. „Zničil jsem jeho fyzickou schránku.“
„Takže jsi jej neposlal na věky do Snění,“ s úlevou konstatoval Thor.
„V klidu.“
„Nanooku, mám pro tebe nový úkol. A vem sebou Kotuko.“
„Ale? Co se děje?“
„Ztratil se Leif Eriksson. Řeknu ti zhruba kde. Najdi ho.“
„Mám zajatou loď a málo lidí.“
„Dopluj do zátoky Stínů. Tam bude Sigurd s dost lidma a přidají se k tobě.“
Nanook rezignovaně porčil rameny. „Že sem ti tehdá pomáhal,“ řekl.
„Co se dá dělat. Uděláš to?“
„Jako vždycky.“
„Tak dobrý lov eskymáku.“
Nanook se obrátil ke Kotuko. „Tak slyšelas. Převezmi velení na druhé lodi a vyrazíme.“
„Díky,“ vyhrkla.
„Neděkuj, velení pak asi převezme Sigurd.“
„Uvidíme,“ procedila.
„Uvidíme,“ souhlasil Nanook a tím ukončil debatu. Vyšel na palubu a zatímco jeho dcera přeskočila na palubu druhé lodi, on sám si sedl k jednomu veslu.
Pak si uvědomil, že nevydal žádný rozkaz a tak se zase postavil. „Harrogane, směr Zátoka Stínů!“ zavelel a opět si sedl k veslu.
Dva drakkary vyrazily na dlouhou pouť, která je zavede až…
Ale to je vlastně jiný příběh.
