Po delší době zase jeden nedělník – tentokrát od Lucky Kokaislové. To bylo pořád řečí že zima se blíží…
Není pochyb o tom, že nám zima už před nějakým časem dala oficiálně vale. Však se jen stačí podívat z okna – sluníčko svítí, šedivé pochmurné mraky nahradila modrá obloha, dlouhé mrazivé večery střídají postupně se prodlužující teplé dny, ta tam je sněhobílá pokrývka a holé větve stromů se začínají obalovat pupeny, květy a jedovatě zelenými lístky. Jaro je prostě v plném rozpuku! Přesto se ale na okamžik ještě vraťme do období zimy, které umí být stejně hezké a pohádkové, jako nevlídné a děsivé. Tímto vás zvu na můj malý výlet po krásách a hrůzách zimy. Přidáte se?
Chtěla bych být medvídkem
Na samém začátku bez váhání a jakéhokoli mučení přiznávám, že se zima jako taková neřadí mezi mé nejoblíbenější roční období, přesto jí ovšem nemohu upřít řadu pozitiv. V porovnání s většinou lidí nemám problém s krátkými dny a dlouhými večery. Však považte! Všude tma, chládek, zemědělské stroje pěkně spinkají ve svých garážích, ptáčci necvrlikají ve čtyři hodiny ráno a kravičky mají dost práce s počítáním oveček místo toho, aby bučely, jako kdyby je na nože brali. Prostě dokonalé podmínky pro dlouhý ale opravdu dlouhý spánek, kdy přes víkend není nejmenší problém dát si poctivou dvanáctihodinovou spací šichtu. Kdybych mohla hibernovat jako ten medvídek v lese, neváhám ani chvilinku!
Dlouhé večery krom trávení času v říši snů vytváří zcela ideální atmosféru pro četbu. Existuje snad něco lepšího, než se s knížkou a teplým čajem/kakaem/kávou (nehodící se škrtněte), zachumlat do příjemné huňaté deky a uvelebit na svém oblíbeném čtecím fleku? A kdy jindy číst nebo sledovat hororové a strašidelné příběhy než právě za mrazivých a temných zimných večerů?
S radostí vítám i nízké teploty. Tedy ne že bych pobíhala v -10°C jen v triku a pantoflích. Takový blázen nejsem! Zcela upřímně ale mnohem lépe snáším chlad než ta šílená tropická vedra v létě. Navíc není nic lepšího, než mít přes noc otevřené okno a pěkně se zavrtat do peřiny. Uznávám, že vstávat z vyhřáté postele do chladného prostředí se potom člověku moc nechce, avšak když si odskočíte a pak rovnou hupsnete zpátky… mmm, to je bájo! Jako bonus tím navíc donutíte i svou kočku k tomu, aby se k vám nakvartýrovala pod peřinu a vy jste si ji mohli držet jako předoucího hřejivého plyšáka. A kdo by se v noci nerad tulil ke svému zvířecímu kamarádovi, nemám pravdu?
Také nepopírám, že zima dokáže vykouzlit vskutku pohádkové okamžiky. Mám tím na mysli především ty chvíle, kdy mráz kreslí působivé ornamenty na okenní tabulky, kdy se všechny holé stromy obalí jinovatkou, pole přikryje bílá peřina a větve se prohýbají pod tíhou sněhu. Prostě a jednoduše – kouzelné!
A málem bych zapomněla na jeden detail, který mě fascinoval, když jsem byla ještě malým špuntem. Po několika hodinách se vrátíte z venku, jste pěkně vymrzlí a máte prokřehlé ruce, které si musíte opláchnout studenou vodou, protože teplou kvůli tomu prokletému štípání zkusíte jenom jednou. Znáte to, ne? Fyzika nefyzika, stejně je hustý, že v takových okamžicích působí studená voda jako teplá!
Sedím na kolejích, které nikam nevedou
Přes to všechno však zimu dvakrát nemusím. Kde je tedy zakopaný pes, když ji tak chválím? Zaprvé nepatřím mezi nadšence zimních sportů, protože na běžkách se všude musí člověk plahočit sám, na sjezdových lyžích bych si snadno zlomila nohu a na snowboardu bych si zpřerážela rovnou obě dvě. Jedinou zimní aktivitu, kterou zvládám vykonávat na jedničku s hvězdičkou (krom náročného a vysilujícího peciválingu), představuje maximálně sáňkování nebo sjíždění krpálu pomocí pytle.
Mnohem zásadnějším problémem je ovšem sníh. Nechápejte mě špatně! Sníh je fajn! Avšak žijete-li na okraji světa, kde pod okny dávají daňci dobrou noc, mobilní signál hapruje a silničáři do těchto končin zavítají jen v případě, že už nemají radlicí do čeho píchnout, tak vám dřív nebo později prostě začne lézt na nervy. A štve vás to o to víc, přijde-li na stížnosti měšťáků a jejich tvrzení, že by mělo konečně pořádně sněžit. Výjimkou jsou možná tak Pražáci, protože moc dobře víme, jak Praha propadá s první padající sněhovou vločkou panice. Co asi dělali poslední zimu, kdy se všude válely haldy sněhu?
Abych ale hlavnímu městu nekřivdila, tak i v mých rodných končinách to vypadalo na konec světa. Pamatuje na tu šílenou chumelenici na začátku února? Na silnicích rozježděný sajrajt, na chodnících sněhu nad kotníky a hromadná doprava v naprostém chaosu. Hotový soudný den! Pro mě ovšem ideální podmínky na návrat z víkendového výletu. To mám za to, že nevedu Aladina. Dobře mi tak! Nuž slyšte příběh o tom, jak polovinu dne trvala mi cesta v plechové krabici, jež vlakem zvána jest.
Každý rozumně uvažující jedinec dojde v takovém nečase k rozhodnutí, že raději pojede nějakým dřívějším spojem. Na nádraží mu ovšem udělají čáru přes rozpočet, protože ta hloupá informační tabule ukazuje děsivě děsivé cifry. Vláček nakonec přeci jen dorazí, i když už měl frčet po kolejích přibližně dobrou hodinkou. Při nasednutí do vagónu se tělem rozlije blažená euforie, která vyprchá stejně rychle jako přišla. Mašinka totiž vyrazí za další hodinu, však žádný stres, času dost. Pak konečně vyrazíte a myslíte si, že nejhorší máte za sebou. Ale jaké to překvapení, když všechny cestující vykopnou hned na druhé zastávce kvůli padlému stromu s tím, že by vás měl vyzvednout druhý vlak. Co o to, člověk počká! Beztak nemá moc na výběr. Ale při pohledu na tu potemnělou a opuštěnou zastávku se nelze ubránit otázce, kolik hororů na podobných místech začíná, a opakování hororových pravidel pro přežití. Jaká to úleva, když nakonec přijede onen vysněný slíbený vlak! V nitru dušičky zaplane naděje, teď už to bude dobrý! Jak naivní tahle představa byla, se ukáže záhy, neboť průvodčí hlásí padlý strom přes cestu. A protože se říká „opakování matka moudrosti“, tak si postup jízda – padlý strom – jízda zopakujete ještě tak dvakrát. Zatrolený mokrý sníh! Kdo by kdy řekl, že obyčejná voda nadělá větší škodu než mimozemská návštěva z vesmíru, výpadek sociálních sítí, plošný blackout nebo útok zombíků… Inu, zkratka Českých drah onen den dostala zcela nový rozměr. Protože jet 60 km necelých sedm hodin, to se nepodaří každý den! To chcete!
A pokud člověku nekomplikuje život sníh, tak ledovka, při níž by se autíčkům mnohem více šikly brusle než pneumatiky, se o to s radostí postará. A co na to autobusy? No, vlastně nic. Nepřijel první, nepřijel druhý. Jen ať si děti školou povinné a pracující občané vezmou sněžnice s bruslemi a dopraví se na cílová stanoviště sami! Nebo ať tedy počkají pár hodin, než se situace uklidní. Boží, ne? Na druhou stranu uznávám, že to byl nejzajímavější a nejdobrodružnější den v práci, jaký jsem zažila! Nic vám totiž nezajistí takovou zábavu jako nepoučitelní řidiči, kteří věří tomu, že to nakloněné náměstí z dlažebních kostek prostě pokoří stůj co stůj. A co teprve to vzrušení, když máte padla a jediná cesta domů vede dolů po těch namrzlých kočičích hlavách! To je adrenalin! Hotový quest hodný Lary Croft! A to, že na autobus čekáte jenom hodinu na zastávce, představuje už jen takový malinkatý bonus.
Po takovýchto dobrodružných zážitcích jsem skálopevně rozhodnuta strávit všechny nadcházející zimy zavrtaná v teploučké dece s konvičkou čaje na stole a knížkou v ruce, zatímco budu čekat na první sněženky. I kdyby mě měli párem volů táhnout, z toho vyhřátého a pohodlného místa se nehnu!
Tak. Přibližně takto vypadá můj vztah k zimě. Jak to máte vy?
