Prastará legenda praví, že na počátku času tři praví Bohové svět stvořili, tu povstal Démon proti nim. Oni porazili jej a mimo svět svrhli. Jen jazyk démonův na tomto světě zůstal. Z něj bůh Neferú čepel vykoval, do jílce zasadil a z jazyka Démona mimo svět svrženého svůj meč učinil, jenž pak Hladovým mezi lidem nazýván byl.
Detektivka šmrncnutá fantasy
Přibližně těmito slovy otvírá Ludmila Müllerová svůj první román Případ ztraceného hledače. Celý příběh se točí právě kolem zmíněného mýtického Hladového meče, kterého se v průběhu let snažil dopátrat nejeden jedinec. Výjimkou není ani nový a záhadný učenec Robert z Donglanu, jenž údajně přišel na to, kde jej nalézt. Shodou okolností se o této skutečnosti dozví mladá komteska a milovnice příběhů o Hladovém meči Marie di Blanché. Ta se velice šikovně vlichotí do přízně jedné urozené dámy, jejíž příbuzný poskytl učenci finance, aby vzácný předmět našel. V hledačově pátrání se ale objevují nesrovnalosti! Na ty Marii upozorní její věrná přítelkyně Marta Luciina prokousávající se prastarými knihami. Postupně se navíc ukazuje, že nic není takové, jak se na první pohled zdá! Po čem tedy hledač pátrá, když ne po meči? Marie je připravena přijít této záhadě na kloub, ať to stojí, co to stojí!
Případ ztraceného hledače žánrově sice spadá do fantasy, avšak svojí strukturou a obsahem spíš připomíná detektivku, což naznačuje už samotná zápletka příběhu. Fantastických prvků obsahuje poskrovnu a lze je nalézt především v pasážích hovořících o Hladovém meči, v nichž nechybí bohové, magie, ledoví obři, kouzelný meč či bojové scény. V žádném případě ovšem neočekávejte barvité a rozsáhlé popisy soubojů, protože ty zde nenajdete. Spisovatelka se v tomto bodě omezuje jen na to nejnutnější, aby měl čtenář hrubou a dostačující představu událostí na bitevní poli.
Jazykové hrátky Ludmily Müllerové
Ludmila Müllerová je bezesporu více než zdatná vypravěčka, která dokáže v pouhých několika větách navodit tu správnou atmosféru. Člověk má díky tomu dojem, jako by se ocitl v domečku na pobřeží s výhledem na smaragdově modré moře a společně s Marií di Blanché při otevřeném okně, jímž profukuje mírný mořský vánek, zasedl ke stolku a psal si deníček. Autorčiny spisovatelské schopnosti dokazuje mimo jiné i střídání dvou odlišných stylů psaní, z nichž se každý pojí s jednou dějovou linií.
Pro linii o pátrání komtesy vybrala Müllerová formu deníkového zápisu. Zvolený přístup románu pasuje, neboť tím vyniknou myšlenky a názory hlavní hrdinky. Drobné úskalí se skrývá v tom, že se čtenář na vše dívá z perspektivy Marie, což lehce zkresluje jeho názor na postavy, jejichž psychologie může v důsledku toho působit poněkud ploše. Müllerová tento drobný „nedostatek“ kompenzuje v závěru knihy, kdy ukazuje, že i vedlejší charaktery nejsou úplně takové, jak ze začátku působily.
Naproti tomu v kapitolách reprodukujících legendu o Hladovém meči užívá Müllerová archaickou formu. Vzhledem k tomu, že člověk na tento způsob psaní v současnosti moc nenarazí, musí si na něj trochu zvyknout a věnovat textu větší pozornost. Odlišný slovosled v dlouhých větách může jednomu lehce zamotat hlavu a vrátit ho zpátky na začátek, aby se napodruhé více soustředil a pochopil, co chtěla autorka říci. I přes toto drobné nepohodlí však nelze popřít, že zde tento styl převyprávění legendy sedí jako poklice na hrnec!
Nedílnou součástí Případu ztraceného hledače je humor zastoupený kousavými komentáři a uštěpačnými poznámkami komtesy Marie di Blanché. Velkou roli ovšem mají i hrátky s jazykem, z nichž si některé vychutnají především jedinci schopní ocenit krásy jazyka českého. Jako příklad může posloužit Mariin neúspěšný pokus vyjádřit přídavným jménem, že se schody najednou staly příkřejšími, nebo onen nenápadný významový rozdíl mezi „dorazily jsme“ a „dorazili jsme“ či drobná poznámka ke skloňování některých latinských jmen.
Nikdy nepodceňuj vizuální stránku knihy
I když se říká „nesuď knihu podle obalu“, skutečností zůstává, že její obálka a celková grafická úprava mají vliv na zájem potenciálního čtenáře. U Případu ztraceného hledače odvedly Straky na vrbě skutečně kvalitní práci! Každou kapitolu otevírá jiná ilustrace, a už samotná obálka navozuje tu správnou atmosféru a příhodně doplňuje popisy Ludmily Müllerové. A kdo vlastně obětoval svůj inkoust na vytvoření oku lahodící vizuální stránky? Byla to ilustrátorka Jana Maffet Šouflová.
Ludmila Müllerová vytvořila příjemný detektivní příběh šmrncnutý fantasy s vtipnou ženskou postavou v hlavní roli. Zda všechny dílky detektivní skládačky zapadají na své místo nedokážu po prvním přečtení zhodnotit. Müllerová nicméně nechává čtenáři drobečky a zásadní informace prozrazuje v ten pravý okamžik. Díky tomu čtenář rozlouskne záhadu jen o pár stránek dřív, než se s rozuzlením vytasí spisovatelka sama. Je ovšem možné, že jedinci zběhlí v detektivním žánru přijdou všemu na kloub podstatně dříve než ti v tomto ohledu méně zkušení.
Hlavní kouzlo románu spočívá především ve způsobu, jímž jej Ludmila Müllerová napsala. Dokážete-li ocenit verbální humor, hru s jazykem a narážky na problematiku gramatiky českého jazyka, pak se u této knihy zaručeně pobavíte. Ani jiní ovšem nepřijdou zkrátka! Hledáte-li příjemnou, rozvernou a kvalitní odpočinkovou knihu s mírnou příchutí fantastiky a se sympatickou lehce jízlivou hrdinkou, s níž byste si mohli zkrátit nějaký ten dlouhý zimní večer, pak je Případ ztraceného hledače tou správnou volbou.
Případ ztraceného hledače: Ludmila Müllerová
Vydaly: Straky na vrbě
Ilustrace a obálka: Jana Maffet Šouflová
Počet stran: 468
Cena: 290 Kč
