Dobrodružství s Héraklem 2

S figurkovými hrami se poslední dobou naštěstí roztrhla krabice, a tak se nyní můžeme vydat do starověkého Řecka, nad kterým se pomalu vztyčují obří sochy bohů. Překoná je vaše válečná sláva, nebo zůstanete zapomenuti v prachu u základů?

Jako kluk jsem měl (a dodnes mám, heč) komiks nakreslený Standou Holým Dobrodružství s Héraklem. Pojednával o tom, jak se právě prostřednictvím komiksu dostane dobový kluk do starého Řecka a víceméně si vynutí pozici Héraklova pomocníka. Jasně že jsem v jeho roli viděl sám sebe, a jasně, že to bylo úžasné dobrodružství, přestože se ten klučík jmenoval Mrňous.

Nicméně vyrostl jsem, zmoudřel, a už necítím potřebu být ve svých fantaziích Mrňousem. Už se chci – a nyní i mohu! – stát Héraklem…

Začněme od konce

…nebo Perseem, či Achillem nebo Helenou. Ta, pravda, v koncepci hry trochu pokulhává, protože co vím z dějepisu a od Petišky, tak bojovala spíše svými vnadami, ale zase na druhou stranu – kdo by ji doopravdy nechtěl za spolubojovnici; tím spíš, že opravdu má vnady, kterými by se dalo bojovat.

Ale dost pubertálních fantazií a zpět k hrdinským skutkům. Ty jsou jednou z možností jak přijít k různým odměnám a bonusům, které hráči pomohou v jeho vcelku fádním záměru stát se pánem Hellady, čehož ale lze zcela nefádně dosíci hned čtyřmi různými způsoby.

Nicméně začněme od začátku. Konec hry nastává ve chvíli, kdy jeden z hráčů splní některou ze tří různých územních podmínek, nebo zabije tři nestvůry. Z toho vyplývá, že jak a kudy potáhnete za slávou, je zcela na vás, a že konfliktům se sice nevyhnete, ale pokud se vám příčí zmasakrovat kohokoliv a cokoliv, kamkoliv vlezete, nemusí to nutně znamenat dištanc od vavřínů. Koneckonců, jste přece hrdinové, ne? (I když hra s postavami Caesar, Caligula, Čingischán a Boudica by určitě taky měla něco do sebe.)

Když bohové rostou

Jeden ze zmíněných hrdinů je vaše „já“ ve hře, ale k němu dostanete i nějaké ty vojáky (zde hoplíty) a kněží. Ti se mohou modlit, jak ostatně mají v popisu práce, a tady přichází krásná věc: monumenty. Od počátku hry jsou na herním plánu tři základny monumentů, ergo budoucích soch Dia, Herma a Athény, které mají přímo vyhrazené místo na figurky kněží. Napřed to sice vypadá, že flanďáci jen přišli očuchávat nohy bohů, ale jak olbřímí sochy postupně rostou, dojem malých prosebníků vůči mocným entitám je silnější a silnější.

Samotná stavba monumentů je na hráčích coby jedna z možných akcí. Jelikož se jedná o věc, na kterou bohové i obyvatelé shlížejí se zvláštním zalíbením, je odměněna nedostatkovými kněžími pro stavitele a nabitím použitých artefaktů pro všechny. Současně ale po ní následuje aktivita nestvůr a období událostí, a je proto dobré dvakrát měřit, než se rozhodnete do toho mramoru opravdu říznout.

Když nestvůry putují

Samotné principy a postupy hry nebudou pro zkušené hráče překvapením. Prostřednictvím několika základních a zvláštních akcí mohou pohybovat svou postavou, svými kněžími a hoplíty, bojovat s protivníky, obsazovat území, stavět chrám, vydat se na lov nestvůry či stavět monument. Pořadí je na volbě jednoho každého, ale každou akci je možné využít pouze jednou, dokud někdo nepřidá nějaký kus k některému z monumentů. Pak se vše maže a opět můžete být aktivní v plné parádě.

Lov nestvůr přitom zajímavě reflektuje skutečnost, že opravdoví mýtičtí hrdinové potřebovali k jejich skolení různé zbraně a ne vždy se jim zadařilo na první dobrou; a aktivita příšer zase upomíná na ty části legend, kde se mluví o tyranizování celého kraje. Jo jo, monstra prostě nesedí na zadku a nečekají, kdy nějakého Hérakla napadne přijít si do nich praštit.

Když bohové padají

Lords of Hellas ze své podstaty prostě funguje. Je to sice poměrně velká a tudíž nikoliv nejkratší hra, ale neříkejte, že jste to nečekali. Na co by si možná někteří nevsadili, je jednoduchost pravidel, ale ano, až na pár nešikovných detailů jsou uměřená a snadno zapamatovatelná. Herní plán je poměrně prostorný pro dva hráče, poměrně těsný pro čtyři, a vizuál působí bezvadně – jen to sci-fi je tu poněkud zbytečné.

Ano, LoH není klasická mytická fantasy, ale science fantasy, kde ovšem hi-tech prvky mají na vlastní hru minimální vliv a tvoří tak sice efektní, ale přeci jen pouhopouhý doplněk. Tak snad někdy jindy.

A snad také někde jinde se pro další edici budou vyrábět figurky. Aby bylo jasno: hoplíti a kněží jsou pro každého hráče jiní a bezvadní. Hrdinové – paráda! Nestvůry – nádhera!! Ale monumenty čili bohové?

Kdybych se nebál, že mne bohové potrestají, napsal bych ‘bída a utrpení’. Nápad rozdělit je na pět částí, aby postupně rostli z herního plánu, byl bezva – ale ani náhodou není bezva jeho realizace. Jednotlivé části k sobě úplně nepasují, tu a tam ani moc nedrží, jednou nám jedna část spadla na desku přímo při hře a zabila dva kněze a hoplíta!

Jen nadšení

Protože ve figurkové hře jsou důležité figurky, nejásáme tedy tolik, jak bychom mohli. Kdyby výrobce (jednou dostane některý zlobící člen redakce za úkol vypátrat, kdo to byl, slibujeme) věnoval monumentům péči, jako si zaslouží bohové, hráči a koneckonců i cena, nezbývalo by nám dechu na všechna slova chvály, protože manýristickou sci-fi zápletku lze bez problémů přejít jako libůstku autorů. Takto jsme jen nadšeni, protože až na montování monumentů se hra opravdu dobře hraje (bez větších potíží do ní pronikl i pokusný nehráč), má silnou atmosféru, a nechybí dokonce ani obsáhlé dobrodružství pro jednoho hráče.

Drobné nedostatky – odlišení opevněných hoplítů od běžných například – lze zčásti vyřešit rozšířením, které ale momentálůně valem mizí z trhu, takže věnovat se mu budeme možná někdy příště.

V původním Dobrodružství s Héraklem zkazil Mrňousovi ráno fakt, že nemá úkol z matiky, v tomto je nesplněným úkolem dokonalost soch bohů. To ale neznamená, že si je neužijete a že číst / hrát se nebudou ještě po mnoho let.