Tentokrát se v rámci Prvňáků (mimochodem, jubilejních desátých!) podíváme do říše young adult literatury. Nahlédneme do dílny Jarmily Kadlecové a propereme její dvoudílnou sérii s názvem Skřetí král. Zašpásujeme si přitom se zlým černokněžníkem, a možná, když budeme mít trochu štěstí, zvládneme zachránit i unesenou princeznu!
Jak již bylo řečeno v úvodu, je cyklus Skřetí král tvořen dvěma knihami: Mečem skřetího krále a Ztraceným amuletem. Obě knihy jsou však diametrálně odlišné, ať již co se týká zpracování nebo vyznění. Pojďme jako první nakouknout do Meče skřetího krále (dále pro šetření recenzentových prstů jen Meče).
Z pohádky do pohádky
Ačkoliv to není ideální úvodní věta, vězte, že Meč je velmi obtížné vystihnout. Po úvodním dvoustránkovém úvodu jste rovnou vrženi do zcela odlišného příběhu, který s tím původním příliš nesouvisí, a ze všeho nejvíc připomíná klasickou „starosvětskou“ pohádku. Bůhví, proč se Jarmila Kadlecová rozhodla začít takto nešťastně – předmluva díky dějovému skoku působí zmateně a příliš neláká k dalšímu čtení; kromě toho tento rychlý skok nepůsobí v rámci příběhu zrovna koncepčně.
Nejspíš budu trochu předbíhat, ale polovinu rozsahu prvního dílu tvoří právě ona pohádka. V té se dostáváme zcela mimo škatulku young adult, a obávám se, že náctiletí z tohoto typu vyprávění již odrostli a budou se s největší pravděpodobností nudit. Variace na klasický příběh o tom, kterak udatný mládenec splnil tři úkoly, aby získal svoji vyvolenou, a ještě se navíc stihnul vyhnout pomstě zlé čarodějnice, patří v rámci pohádek k naprosté klasice.
Na první pohled je vše v naprostém pořádku: pohádkový příběh respektuje žánrová pravidla prověřená časem, má potřebnou epiku, směr, a nechybí mu ani kus malebnosti. Kámen úrazu však tkví v tom, jakým stylem, nebo spíše stylistikou, je celý příběh napsán. Slovosled je často kostrbatý, mnoho vět zcela zbytečných a rozbíjejících dynamiku příběhu… Text navíc působí strašně suše, neživě; troufnu si říct, že ani mladší čtenáři si ho v této podobě nevychutnají.
Je zřejmé, že Kadlecová měla jasno v tom, CO přesně chtěla psát, ale už příliš netušila JAK se s tématem popasovat. Jako celek nepůsobí prvních sto stran Meče až tak zle, ale je v nich mnoho drobných zádrhelů a stylistických nedokonalostí, které výrazně kazí výsledný dojem. Na druhou stranu se pod nepříliš estetickou slupkou skrývá pohádka mající své kouzlo.
Kdepak jsme to skončili?
A pak zase hupky dupky k původnímu příběhu. V království se začínají ztrácet poddaní, a když zmizí králova dcera (naštěstí pouze jedna ze tří), rozhodne se její otec Edgar a jedna z jeho neunesených dcer, že ji zachrání. Na velkou výpravu do spárů nebezpečí se vydají překvapivě sami, pověřit hrdinného reka zřejmě není ve Vílím království v oblibě (nebo byli všichni vhodní hrdinové uneseni, kdo ví…). Vezmou to přes svět lidí, kde se k nim připojí mladý muž jménem Pavel – shodou okolností potomek skřetího krále – a trpaslík Balavín. Pavel je důležitým členem družiny, protože jako jediný dokáže ovládat magické předměty určené k použití výhradně skřetímu králi a osobám jeho krve, mezi které patří i vzácný a mocný amulet Tamulon. Tím je parta pohromadě a může vesele vyrazit za záchranou, a to hned dvojitou. Ztraceni jsou totiž i Pavlovi rodiče.
Fajn, tohle už zní mnohem více jako young adult, i když stále spíše převažuje ona „young“ složka. Příběh je plný svěžích nápadů, najednou je živý, plný humoru a stylisticky mnohem lépe zpracovaný. Postavy mají i trochu té hloubky, zkrátka v rámci žánru uspokojivé. Jenže na samém konci přejde celá parta opět do nového světa, a ve druhém díle, Ztraceném amuletu, vše začíná od nuly.
I druhá, mnohem lepší, část prvního dílu má však jednu výraznou slabinu: logiku! Postavy, které nikdy nebyly ve světě lidí, ví naprosto přesně (byť intuitivně) jak se obléknout, jak používat lidské věci, jak se chovat… Navíc se mnoho situací vyřeší tak nějak samo, zkratkovitě; autorka vede své hrdiny za ručičku a čtenář má pocit, že takhle snadné to přece sakra být nemůže.
Sumář první knihy tedy zní: násilně slepené dva různé kusy, každý zcela odlišný žánrově i zpracováním. Každý má v sobě několik pozitivních věcí, ale také mnoho nedokonalostí bijících do očí. A člověk si říká, jak strašně by Meči prospělo méně začátečnického spisovatelského nadšení a jeden trpělivý redaktor.
Mimochodem – pokud se chcete dozvědět, proč autorka přeskočila od pohádky k young adult, přečtěte si i prvňákovský rozhovor s Jarmilou Kadlecovou.
Druhý pokus
Abrakadabraka – a jsme ve druhé knize cyklu, Ztraceném amultetu. Po prvních pár stranách si uvědomíte jednu strašnou věc: první díl byl v kontextu celého příběhu víceméně zbytečný! Stačilo by zhruba deset – patnáct stránek navíc, a obsahově by byl výsledek úplně stejný. Historie postav nehraje téměř žádnou roli, a důvod, proč celou cestu absolvují, je uspokojivě shrnut v krátké počáteční rekapitulaci. Mimochodem, ona „pohádková“ část Meče v ní není zmíněna vůbec!
Co se týče pocitu z příběhu, budete žasnout. Jako by Ztracený amulet psal úplně jiný člověk. Děj má spád, je složen z mnoha drobnějších dobrodružných epizod, objevuje se slušné množství zajímavých postav a k tomu připočtěme také různé fantastické potvory a dobré nápady. Zhruba třetinu knihy vše funguje naprosto skvěle.
Jenže s přibývajícími stranami si uvědomíte, že je to celé vlastně z nouze ctnost. Že celý příběh je slepenec krátkých akčních scén, mezi které se dá libovolně vlepit jakákoliv další, stačí jen mít nápad. Že příběh nemá z dlouhodobého hlediska vlastně žádný větší cíl. A především že autorka se snaží každou z těchto krátkých epizodek rychle uzavřít, což vede k mnohdy velmi násilným a do očí bijícím řešením. Potřebujete písek? Hm… to je náhodička, zrovna ho mám v kapse. Jé, a v té druhé kopii ukradeného amuletu, sakryš, to je klika, že to svět neviděl. To zákonitě vede ke dvěma věcem: přestanete postavám držet palce, protože je předem úplně jasné, že přežijí všechny nástrahy, a že autorka nebude váhat použít jakýchkoliv triků, aby jim zachránila krky; a bude ve vás růst neodbytný pocit, že z vás Jarmila Kadlecová dělá blbce. Omlouvám se za možná příliš ostrá slova, ale vyústění některých situací bude logicky uvažující čtenáře doslova urážet.
A opět je tu naprosto schizofrenní situace, protože ani Ztracený amulet není v jádru špatný. Ukazuje, že autorka měla při psaní příběhu koncepci (respektive měla zápletku, začátek a konec), a hrdinové tak projdou několika body, které vývoj děje předpokládá (hledání pomocníků, smrtelné nebezpečí, souboj s finálním zlounem), ale mezitím jsou právě ony kritizované akční vycpávky plné nelogičností, které výsledný dojem kazí. A opět si neodpustím konstatování, že s trochu trpělivosti a pomocnou rukou někoho v řemesle zběhlejšího by se vše dalo hodit do mnohem slušivějšího kabátku.
Konec = svatba a žili šťastně až do smrti. Nic, co bychom nečekali. Ale hlavní záporák zbaběle utekl, což dává námět k zamyšlení, v jehož popředí stojí otázky ohledně dalšího dílu. A opět ony rozporuplné pocity. Pokud se podaří vymýtit některé nešvary, zejména návaznost a s tím spojené řešení některých situací, mohli bychom do třetice dostat dobrý, a troufnu si tvrdit, že i komerčně úspěšný, knižní titul pro mládež. Autorka má zajímavé nápady, které umí v rámci textu i „prodat“, ale ztroskotává na zcela základních věcech.
Jarmila Kadlecová: Meč skřetího krále (Skřetí král I.)
Vydal: Beletris, 2016
Počet stran: 200
Cena: 220 Kč
Jarmila Kadlecová: Ztracený amulet (Skřetí král II.)
Vydal: Klika, 2018
Počet stran: 256
Cena: 220 Kč
