Technokněží jsou v řadě už třetím příspěvkem do světa Incalu a Metabaronů, který u nás vyšel. A ježto za nimi stojí Alejandro Jodorowsky, můžete se těšit na hvězdné piráty, vesmírné bitvy, magické primordiální hady, znásilněné panenské kněžky, lásku, zradu, touhu po pomstě, fanatismus všeho druhu a pochopitelně také hledání osvícení. To všechno v kulisách větších než život, přesně jak to má papá Jodo rád.
Ačkoliv se odehrává ve stejném univerzu jako obě výše zmíněné knihy, působí nový příběh z edice Mistrovská díla evropského komiksu poněkud rozpačitě. Jodorowsky tu bohužel poprvé načisto překročil hranici jemných náznaků a ironických posměšků na půdu jasné a mnohdy dost trpké kritiky. Stejně jako u předchozích knih je sice obalená čarokrásným obrazovým hávem space opery, ale poprvé se tak děje na úkor příběhu samotného. Obviněnými jsou všichni staří známí – konzumní způsob život, tovární umělecké produkce v západním světě a kultura otupělosti, kterou Jodo vidí jako protiklad svobodného myšlení a rozvoje vlastního vědomí.
Církev zábavního průmyslu
Hlavním hrdinou knihy je Albino, jeden ze dvou synů Panéfy, někdejší kněžky, kterou hromadné znásilnění posádkou pirátů vyslalo na cestu slepé pomsty. Albino dře jako mezek v sýrařském koncernu své matky, a v duchu touží po projevení svého tvůrčího ducha – chce se stát programátorem a architektem videoher, které považuje za nádherné. Jeho sen se mu nakonec splní, ale namísto vytváření iluzí přichází facky od reality. Absolvuje řadu přípravek a škol, které si v tvrdosti, krutosti a podlosti učitelů nezadají s koncentračními tábory, jen aby na konci zjistil, že vytváření her není nejsvobodnější z krásných umění, ale rutinní, vykalkulovaná a ubíjející průmyslová výroba. Kvalitu produktů pak posuzuje konsorcium mentálně postižených. Doslova a do písmene. Celá umělecká produkce je navíc řízena a shora zaštiťována organizací, která má strukturu nikoliv společnosti, ale brutální církve. Až na její vrchol se také v průběhu svého života vyšplhá. Nikoliv, aby se stal nejlepším programátorem her, ale by celou špinavou strukturu, otupující a deptající mozky celé galaxie, zničil a nakonec odvedl půl milionu osvícených myslí na cestu do jiných, méně zabedněných končin. Je někomu v tomhle podobenství něco nejasného?
Kázání a odraz skutečnosti
Příběh do značné míry reflektuje Jodorowského vlastní život – od počátku v rodné Tocopille v obchodě tyranského otce, který by, ač obdivovatel Stalina, mohl sloužit jako ideál tvrdého kapitalisty. Následné osamostatnění chlapce a jeho odchod do tvůrčího světa umělců, vystřízlivění a poznání, jak se věci ve skutečnosti mají a kdo drží všechny klíče od těch důležitých dveří, i jeho vlastní umělecká vzpoura a snaha o použití nejmasovějšího média, tedy filmu, k osvícení konzumentů. Všechny tyhle aspekty se v příběhu odrážejí jako hvězdy na vodní hladině. Ale přes občasné jemné vtípky jako třeba proces vyndání mozku, kterým musí projít každý technosektař dostatečně vysoké úrovně, zůstává ve středu vyprávění především kázání o prohnilosti a zkaženosti Technocírkve, potažmo jejích reálných protějšků. Druhá příběhová linka, kde se hlavní hrdina pomalými krůčky přibližuje osvícení, je nejasná a poměrně zmatená.
Nízké sázky
Problém spočívá v tom, že tam, kde třeba Bílý láma prezentuje cestu k osvícení skrze fascinující svět tibetské mytologie a Incal prostřednictvím Giraudova štětce črtá mystické až archetypální obrazy boje světla a tmy, toho Technokněžní vlastně moc nabízejí. Jejich sázky zůstávají nízké. Celý příběh popisuje v retrospektivě starý Albino jako vlastní paměti, zatímco vede svůj půl milion oveček jako paleomojžíš do země zaslíbené. Čtenář od první stránky ví, že všemi zkouškami, které na jeho mladou verzi čekají, musí projít zdárně. Jejich vrstvení, i když logické, protože Albino cestou vzhůru až na post technopapeže vystřídá všechny pozice, co jich v technocírkvi je, velmi rychle zevšední a začne se opakovat. Poselství je přitom stále stejné a směšně jednoduché – herní/filmový/umělecký průmysl je zlý, produkuje lidské zombie, a ti, kteří jsou za něj zodpovědní, jsou zlí rovněž.
Problém videohry
Jodorowský je schopný vypravěč, takže je otázka, na kolik je celé uspořádání příběhu právě tímto způsobem, který nejvíc ze všeho připomíná právě videohru, záměrné a nakolik se prostě autorovi zbortilo pod rukama. Albino prochází různými zkouškami, sbírá zkušenosti, překonává padouchy, každého silnějšího než ten předchozí, dokud ve hře nezvítězí – stane se vyšší, virtuální bytostí, která vládne hmotě i energii. De facto vlastně bohem, takže sázky jsou ještě nižší. Po celou dobu příběhu nemá čtenář důvod ani na sekundu pochybovat o jeho osudu, což z vyprávění bohužel činí obrovskou, na 400 stran nafouklou nudu.
Schémata a hrdinové
Ani poslední linka knihy, jíž je příběh pomsty Albinovy matky Panéfy a jeho sourozenců Almagra a Onyx, laťku bohužel příliš nezvedá. Celá trojice si v podstatě jen neustále vyměňuje role – podle toho, v čím područí se momentálně ocitají. Chvíli pucuje latríny jeden, chvíli někdo jiný, než je vzápětí prohlášen za boha a následně znovu deklasován na nulu. Ačkoliv jinde se Jodorowskému daří vedlejší charaktery jakžtakž kočírovat, v Technokněžích je jedinou skutečnou osobností Albino. Zbytek tvoří jen papundeklová schémata, papírové náčrtky o rozměru několika vlastností, jejichž duševní život nebo nedejbože vývoj připomíná prvoky a je zakončen šokujícím rozuzlením, že amor vincit omnia. Navzdory úchvatné kresbě Zorana Janjetova, které nelze vytknout absolutně nic, jsou Technokněží v podstatě oslavou průměrnosti, která v prezentování mystické i mravokárné vize nakonec selhává. Pokud milujete divoký, chaotický a nelítostný vesmír Metabaronů a Incalu, můžete si tento Jodorowského nepovedený pamflet s klidným srdcem nechat ujít. Svou životní cestu totiž Jodorowsky už a lépe popsal v knize Tanec reality.
Technokněží
Scénář: Alejandro Jodorowski
Kresba: Zoran Janjetov
Překlad: Richard Podaný
Vydalo: Nakladatelství Crew, 2018
Počet stran: 408
Cena: 999 korun (brožovaná)
