Svět je plný pravd, které nejsou určeny očím prostých nezasvěcenců, a za žádných okolností by neměly spatřit světlo světa. A právě těchto pravd je Přiznání Iluminátů od Jana Pohunka plné. Konečně se i běžný člověk může dozvědět, jak moc je obtížné ovlivňovat běh světa a nebýt přitom pro smích.
Možná se vám bude zdát, že tuhle recenzi beru pěkně hopem, ale: Přiznání iluminátů si buď zamilujete po prvních pár stranách a zhltnete ho za doprovodu hlasitého smíchu, nebo knihu naopak znechuceně odložíte a prohlásíte ji za zbytečnou nebo dokonce trapnou.
Nejspíš by bylo dobré přidat pro toto odvážné tvrzení vysvětlení a pár argumentů. Většina knihy je tvořena krátkými historkami popisujícími zákulisí iluminátské organizace a různé s tím spojené nekalé praktiky. Pokud však očekáváte, že se autor bude hrabat v mnohokráte přehrabané hromadě mezi lidmi populárních konspiračních teorií a snažit se vydestilovat aspoň slzu nových poznatků, jste vedle. Jan Pohunek si sice bere tuto problematiku na paškál, ale činí tak s humorem a ironií sobě vlastní. A právě proto může u čtenářů narazit: někteří berou tyto teorie příliš vážně, a nestrpí, aby si z nich kdokoliv dělal legraci, nebo, a to je pravděpodobnější varianta, jim prostě a jednoduše nesedne styl autorova humoru, který je poměrně specifický.
Já, Iluminát
Vraťme se nyní k tomu, co jsem již nakousl výše. Celá kniha je tvořena dvěma vzájemně prolínajícími se složkami. První z nich je příběh, ve kterém dva bratři (ve smyslu členové tajného spolku, nikoliv bratři pokrevní) hledají tajemného autora facebokové stránky vyzrazující mnohá neveřejná tajemství iluminátského řemesla. Tím kazí lidem zahaleným v kutnách jejich pracně budovanou a pracně utajovanou image. Jedinou vážnou chybou této části je, že zabírá zhruba pouhou čtvrtinu rozsahu celé knihy. Byť příběhu nechybí jistý půvab, jiskra, spisovatelský kumšt, a především zajímavé nápady, nemá příliš cenu se v něm pitvat – vše je pojato s obrovskou dávkou humoru a podřízeno záměru bavit čtenáře; hledat umělecké ambice či vyčítat chyby jako nepropracovanost čehokoliv je holý nesmysl.
Aby Přiznání Iluminátů bylo plnohodnotnou knihou namísto útlého sešitku, rozhodl se autor pro poměrně neortodoxní postup: knihu rozdělil do několika tematických kapitol, z nichž každá obsahuje jednu část výše zmíněného příběhu. Vše je doplněno krátkými příběhy – to je ona druhá složka. Ty samozřejmě úzce souvisí s propíraným tématem, a tak nakouknete do zákulisí iluminátského sdružení, seznámíte se s jeho organizací i velmistrem osobně, dozvíte se o spolupráci s dalšími tajnými spolky, zjistíte, co vše je třeba pečlivě před veřejností utajit (od manipulace voleb přes kontakt s mimozemšťany až po manipulaci s lidmi prostřednictvím chemtrails) a mnoho dalšího. Jan Pohunek má opravdu slušný přehled a široký záběr, takže náměty jsou příjemně různorodé.
Na tomto místě musím smeknout svůj pomyslný klobouk; příběhy mají rozsah od několika řádek po maximálně tři strany, každý z nich však má vlastní, neopakující se vtipnou (a mnohdy nečekanou) pointu. Při takovém množství musí být jasné, že některé ze zkazek jsou vydařenější a některé holt o něco slabší, ale garantuji, že několik z nich vám zaručeně utkví nesmazatelně v paměti.
Mimochodem, celá kniha začíná licenčním ujednáním, takže si dejte pozor na informace o své osobě, svoji duši, hmotné statky, no zkrátka dobře si ho přečtěte, ať víte, k čemu se čtením této knihy vlastně zavazujete!
Přiznání Iluminátů patří do kategorie zdařilých literárních šíleností. Užijete si netradičního pohledu za kulisy tajné světovládné organizace, a především se skvěle pobavíte. Navíc jako bonus získáte slušný přehled v nejčastějších konspiračních teoriích!
Jan Pohunek: Přiznání Iluminátů
Vydaly: Straky na vrbě, 2018
Obálka: Michaela Hertlíková
Počet stran: 304
Cena: 195 korun
