Naruto 34 a 35: Dvojitá porce nindžovin

Crew vydává mangy jak na běžícím páse a pokud chcete stíhat opravdu všechny série, je to docela slušná fuška, avšak nyní nadešel čas všechny resty dohnat a podívat se na poslední dva svazky jejich prozatím nejdelší série – Naruta.

Jsme lehce za polovinou hlavního příběhu a skutečně jde z každé nové kapitoly cítit, že atmosféra a styl vyprávění krapet dospívá. Ne že by klukovské blbnutí bylo pryč, ale mnohem víc se autor soustředí na dospívání, konflikty a úvahy, které mohou měnit vskutku hodně věcí. Především tedy vztahy, ty totiž hrají prim po celou dobu.

Naruto se po dvou letech konečně střetává se Sasukem. A postupná gradace a lákání k danému okamžiku je skutečně skvěle sepsáno a dávkováno. Šlape to jak hodinky. Tam, kde by druhé mangy zbytečně prodlužovaly a napínaly, tady máme ono setkání rychlé, stručné (fajn, je o tom celý svazek, ale hrozně to utíká) a pro Naruta a Sakuru devastující. Jejich přítel se totiž změnil. Zesílil. A nehodlá se vracet k minulosti. Hlavní naivňoučký hrdina tak dostává potřebnou facku reality. Tohle nepůjde vyřešit bezkonfliktně. Teď už ne. Konečně si to Naruto přiznává a dospívá. A to je pro tuhle sérii hrozně dobře! Začíná tedy již několikátý trénink, který snad přinese vytoužené ovoce.

Nejnovější svazek se obloukem vrací k vedlejším postavám a opět o něco víc prokresluje nováčka Saie, který konečně neslouží jen jako pouhá náhrada za tmavovlasého playboye, ale nýbrž jako plnohodnotný charakter a potřebná opěra v už tak dosti narušeném vztahu, který hlavní hrdinové udržují. Všichni jsou svým způsobem zlomeni a zklamáni, ale v jednotlivých scénách vidíte optimismus a naději pro budoucí dění. Také dostávají prostor další mladí spolubojovníci, kteří se vydávají na nové mise, a hlavně se zase ukáží nepřátelští Akacuki, jenž při každém svém působení dokáží vyvolat obrovský hlad po dalším čtení. Jejich činy jsou násilné, rychlé a vášnivé. Kišimotovi se zkrátka povedlo vytvořit skupinu zlosynů, kteří vás skutečně zajímají.

V předposledním svazku měl autor více času na nehektické pasáže a spoustu kontur. Krásné stínování a hrátky se světlem nádherně dotvářejí obrazce scén a výrazy v obličeji díky tomu dostávají hrozivou živelnost. Stále vidím největší mínus v unylém prostředí a jednoduchých linkách, ale to už zkrátka patří k sérii. Akce, i když je jí méně než obvykle, umí strhnout a je velice přehledná, stejně jako rozvržení panelů a jednotlivé nákresy přírody a měst.