Pavla Bareše, autora knihy Projekt Kronos, jsem měl možnost osobně potkat na veletrhu Svět knihy, kde jsem jemu a jeho knižní prvotině dělal moderátora v diskusi pro časopis Pevnost. Objevil se sympatický mladý muž. Nervozitu nepříliš zdařile maskoval humorem, ale v průběhu debaty ze sebe nejistotu oklepal a bavil publikum svými vtípky. Také se ukázalo, že je mistrem odboček, takže i jednoduchý dotaz se dostal často ke zcela odlišným tématům. Ostatně, přesvědčte se sami v následujícím rozhovoru.
Pavel Bareš je relativně novým jménem české literární scény. Prozraď nám tedy něco o vzniku knihy – jak dlouho trvalo psaní, co bylo na celém projektu nejtěžší…
Ona to teda především původně vůbec neměla být kniha. Začalo to jako takový můj soukromý projekt někdy během maturitního ročníku. Na gymplu jsme s kamarády hodně hráli vyprávěcí RPG, tehdy zrovna World of Darkness, a zrovna jsme se tou dobou shodli, že už nás ten svět tak nějak omrzel – a já přišel s tím, že nám nový herní systém a universum vymyslím sám. A přišel jsem s postapokalyptickým urban settingem a şehiry, ze kterých je dnes ústřední motiv celého románu, ale původně šlo vlastně jen o povolání nějakého městského mága, za které by hráči mohli hrát. Nějakou dobu jsem se patlal s pravidly, ale postupně jsem čím dál tím víc sklouzával k tomu, že jsem si místo tabulek psal do zadních stránek sešitů z matiky krátké, samostatné povídky o různých postavách, které mi během celého toho vymýšlení přicházely na mysl. Jako první přišla Gaszova scéna s pěti mrtvolami – a jako jediná taky přežila celé ty čtyři roky takřka bez jediné úpravy – pak představení Jasona a Davida Foxe… Dal jsem to pár kamarádům přečíst, jim se to líbilo a než jsem se nadál, psal jsem román. Jen toho RPGéčka se nikdy nedočkali…
Od prvního řádku do poslední úpravy to trvalo něco přes čtyři roky, ale v tom je samozřejmě spousta prodlev, pauz a následných velkých úprav. První verzi jsem měl hotovou asi po roce a půl, nadšeně jsem se ji jal posílat do nakladatelství, a to byla hrozná rána na solar. Asi každý, kdo někdy vydával knížku, vám řekne, jak těžké to je a jak ohromnou trpělivost (a talent pro vnucování se) to vyžaduje. Je to ohromně důležitá životní lekce, ale pro začínajícího autora plného ideálů to prostě může být opravdu síla. Po nějakých deseti-dvaceti mailech nakladatelům (což je samozřejmě úplně směšné malé číslo, ale to jsem tehdy ještě netušil), na které jsem nikdy nedostal odpověď, jsem to pověsil na hřebík a hodil jsem to do šuplíku – ale pořád mi to bylo líto. Spisovatelem jsem chtěl být od svých tří let (říká mamka, já si to nepřekvapivě nepamatuju) a toho snu o opravdové, vydané knížce se mi nechtělo se jen tak vzdát. Ale to hlavní pro mě vždycky bylo sdílet svoje příběhy s lidmi, které baví je číst, a bylo víceméně jedno, jak vlastně. Takže jsem se vykašlal na udávání knížky nakladatelům a místo toho jsem jí udělal web (i s grafikou, která ode mě vyžadovala dát dohromady cosplay Dawnera dávno předtím, než to bylo cool. Ještě pořád není…) a hodil jsem ji do éteru. Díru do světa to samozřejmě neudělalo, ale dostalo se to zase o kousek dál, mezi kamarády, kamarády kamarádů… A pak jsem na jedné silvestrovské párty potkal svojí známou, která o tom celém slyšela a nadhodila, jestli bych to nechtěl poslat žánrovému redaktorovi v „takovým jednom nakladatelství, kde teď pracuju“ – a o rok později Projekt Kronos vyšel u Nakladatelství Host.
Co vlastně symbolizuje ono slovo Kronos v názvu knihy?
Wow, no, to máš takhle.
Oficiální odpověď zní: “Na to nemůžu odpovědět, protože bych tím spoiloval pokračování.” Takže bych si to teoreticky měl nechat ještě nějakou dobu pro sebe, alespoň, než vyjde dvojka. Ale protože jsem měkkouš, můžu alespoň maličko, malilinko hintovat.
Koneckonců i Luco v první knížce na tenhle Goyův obraz narazí. A téma, které zobrazuje, je zatraceně blízko tématu nejen Krona jako knížky, ale i titulního projektu.
Máš nějaké literární vzory, které tě při psaní knihy inspirovaly? Nebo nějaké vlivy, které se do knihy promítly?
Tohle bude hrozný přiznání, takže odpusťte, ale: já nečtu. Do svých dvanácti jsem četl v jednom kuse, při jídle, při chůzi ze schodů, ze spaní – ale pak mě to najednou pustilo, a jestli jsem od dvanácti přečetl víc než deset knížek (s čestnou výjimkou povinné četby a nesčetně sociologických studií), tak by mě to upřímně překvapilo. Takže většina mojí vypravěčské inspirace pochází z videoher a komiksů, což jsou média, na která se spousta lidí ještě dneska dívá skrz prsty, a k tomu můžu jen zabědovat, jaká je to ohromná škoda. Obě mají z narativního hlediska strašně moc co nabídnout a umí příběhy vyprávět zase trochu jinak, než jak to dělají filmy nebo knížky. (Dva příklady za všechny: kdo nevěří v sílu vyprávění komiksů, měl by si přečíst Zámek a klíč; a kdo pochybuje o schopnosti videoher z člověka udělat třesoucí se uzlíček ubrečených nervů, měl by si zahrát Life is Strange.) Samozřejmě, Projekt Kronos je pořád knížka. Ale narativní techniky komiksů a her pro mě byly velkou inspirací. Například nápad s novinovými útržky, tajnými složkami a dalšími úryvky ze světa knihy, které uvádí každou kapitolu: ten mi daly hry jako Bioshock nebo F.E.A.R., které ve svém vyprávění hodně spoléhají na to, že hráč během hry nachází roztroušené stopy o příběhovém pozadí a sám si o něm poskládá svůj obrázek – stejně tak i čtenář Projektu Kronos má v těhle dokumentech roztroušenou spoustu stop, které mu mohou dát mnohem lepší vhled do celého příběhu, pokud je dostatečně pozorný. A to, že čtenářům ukazuji myšlenky svých postav pomocí krátkých, úderných myšlenek a mentálních výkřiků, je inspirováno zase vypravěčskými rámečky z komiksů. V komiksech scénárista nemá prostor na to, aby vyjádřil mentální pochody svého hrdiny skrz deseti stránkový rozbor ala Jane Eyrová. Místo toho vás nechá mu číst myšlenky v reálném čase, dostane vás přímo do jeho hlavy. Já to dělám stejně. Neplýtvám tak čtenářovým časem – a dovolím si tvrdit, že jej to k postavám opravdu přiblíží lépe než desetistránková analýzy.
Jak se srovnáváš s nabytou popularitou? Změnil se díky Projektu Kronos nějak zásadně tvůj život?
Cha! Ono to naštěstí vážně není tak horký. Aspoň zatím, teda. Přinejmenším teď, při zodpovídání tohohle rozhovoru, mi žádné fanynky na okna rozhodně nebuší. Takže zatím žiju jenom v hrůze z toho, že potkám na plakátu v metru svůj vlastní obličej. Nebo že si Projekt Kronos přečte některý z mých studentů a pak mu začne vrtat hlavou, jestli jeho učitel není vlastně tak trochu psychopat, když píše takové věci.
Což nejsem. *Mrk, mrk*.
Dle životopisu na stránkách Hostu, tvého nakladatele, jsi velmi akční člověk. Jak zvládáš studium, volnočasové aktivity a k tomu ještě psaní?
Dokud vás to všechno baví, čas si na to najdete. A psaní má tu výhodu, že na něj nepotřebujete mít pevně stanovený harmonogram – prostě píšete, když můžete, takže se to nijak nebije s kapelou ani dalšími mými koníčky. Ale pochopitelně jsem si musel párkrát srovnat priority. Před Vánoci jsem kvůli tomu skončil se školou. Ne že by to nešlo zvládnout, ale jakkoli jsem bakaláře sociologie vystudoval s velkým nadšením (a spousta z těch témat se bezpochyby promítla i do mojí knížky), magistr už mě prostě nebavil natolik, abych si kvůli biflování a psaní výzkumů ukrajoval čas ze psaní, protože to, jak jsem se rozhodl, je teď moje absolutní priorita. Takže si teď místo toho užívám posledních pár měsíců studentské opencard, že mám na psaní víc času než kdy dřív. Ale příští rok možná skončím na fildě na překladatelství, takže mi tahle slova možná ještě zhořknou v ústech.
Kromě slibně rozjeté literární kariéry ve dne máš také náročný noční život. Pověz nám o něm víc.
Kéž by byla moje rozjetá literární kariéra jenom denní záležitostí. Nejlepší věci mě zpravidla napadají uprostřed noci s budíkem nastaveným na “BRZO”. Ale když zrovna po nocích neťukám do klávesnice nebo nezařezávám (v obou aktivitách vynikám zhruba stejně), brázdíme s kapelou J!Scream hudební kluby po celé republice. Občas si zahrajeme pro pár tisíc lidí, občas pro pár desítek – přičemž jedna z těch variant je mnohonásobně častější než ta druhá, a když říkám “druhá”, myslím tu první – ale baví nás to všude stejně. Co? Že v Projektu Kronos je kapela “J!”? Ále, co vás nemá, to je jenom shoda jmen…
Konec knihy je otevřený – plánuješ další díly nebo příběhy ze světa Projektu Kronos? Nebo nás čeká něco z úplně jiného soudku?
No to si pište, že to bude mít pokračování! Takový cliffhanger a já že bych v tom nepokračoval? Co bych to pak byl za #$@&%!?? Tolik nezodpovězených otázek! [Ehm… spoiler alert?] Co chce Gasz dělat s těmi mrtvolami? Co má Krysař za lubem? A ze všeho nejdůležitější, skončí Luco s Jasonem spolu?
Jestli to nenapíšu, nikdy se to nedozvíme. Takže si buďte jistí, že už na tom makám.
A pokud i vy máte pro Pavla nějakou otázku, zajisté rád odpoví. Nechte ji v diskusi pod článkem, nebo využijte náš prvňácký e-mail fpprvnaci@seznam.cz. A věřte nám, odpoví. Máme své přesvědčovací metody…
Přejít na recenzi Projektu Kronos
Ta fotka nešťastného Pavlíka se slabikářem je prostě dokonalá!