Spad vydaný nakladatelstvím Epocha vypadá naprosto bombasticky. Jen považte – postapokalyptický žánr, opravdu kulervoucí obálka Piotra Wojciecha Cieślińského a za knihou samotnou stojí mistr bulvárních literárních akčňáků František Kotleta. Román sice bombastický není, ale nabízí velmi uspokojivý western ve světě stiženém jadernou katastrofou.
František Kotleta se nesnaží přijít s vlastní, třeskutě originální verzí dystopické budoucnosti. Ozobává plody již vydaných nebo natočených děl a z nich si mixuje vlastní koktejl, který čtenáře bude bavit. Svět v roce 2050 je přesně tak ponurý, temný, drsný a nehostinný, aby vzbudil náležitou pozornost a zároveň čtenář neměl problémy mu uvěřit.
Autor každou kapitolu uvádí krátkou citací japonského deníku, kde ve zkratce přibližuje, jak k nukleárnímu holocaustu došlo. Tím se rafinovaně zbavuje povinnosti cokoliv vysvětlovat v samotném ději. Pozorný čtenář nebo hledač konspiračních teorií rychle zjistí, že Kotleta se nechal volně inspirovat stávajícím geopolitickým děním, tak doufejme, že jeho verze zůstane jen v rovině literární fikce. Autor sám se rovněž nepasuje do roviny moralisty nebo proroka. Chce hlavně ukojit choutky čtenářů po akčních scénách na poli zničeného světa a to se mu daří.
Kromě perexů každé kapitoly se však v příběhu minulost promítá ještě jedním způsobem. Hlavní hrdina je totiž válečný veterán, který si poslední válku lidstva prošel pěkně od začátku do hořkého konce a nyní přežívá v rozvalinách Prahy se smutnými vzpomínkami, výčitkami svědomí a velkými zkušenostmi co se týče zabíjení ostatních lidí. Co chvíli v aktuálním ději probleskne střípek nejen z jeho vojenské historie. Občas jedna věta, občas pár slov nebo i kousíček odstavce.
Vůbec neruší, naopak pomáhají každou postavu ještě o trošku více propracovat a přiblížit čtenáři. Což je potřeba jako sůl. Kotleta se totiž příliš nemazal s nějakou originalitou. V jeho družince najdeme klasické archetypy – moudrý vůdce/hrdina, stopař, zábavný společník nebo mladé ucho bažící jít ve stopách svého vzoru (moudrého vůdce). Nechybí ani něžné pohlaví. Kotleta tu má dvě zástupkyně – jednu dívka v nesnázích, kterou ale vyšperkoval tím, že svým chováním si ty nesnáze tak nějak sama přivolává, a tou druhou je žena, co nesnáze způsobuje svým protivníkům.
Postavy sice působí jako vybrané z katalogu univerzálního sci-fi/fantasy dobrodružství, ale Kotleta si je v jemných detailech upravuje a především s nimi manipuluje tak, aby byly živé. Díky tomu v knize nevystupují známé archetypy, ale skuteční lidé, kterým čtenář fandí a má je rád.
Pravda, postava Alice autorovi trošku ulítla. Rozhodně ne v negativním smyslu. Alice je prostě příliš zajímavá – jednak z jejích úst plynou drsné, vtipné nebo aspoň sarkastické hlášky, a navíc Kotleta zobrazuje její vojenskou minulost tak sugestivně, až čtenář přestává myslet na aktuální děj a touží se dozvědět něco víc z těch dob, kdy Alice oblékala zelené sukno. Autor si trochu naběhl, neboť vojenské eskapády, které tu a tam ve vzpomínkách vytahuje na světlo, jsou natolik zajímavé, že jsem rázem toužil číst je a ne aktuální děj ve Spadu.
Kotleta je patriot, čili příběh nezasadil nikam jinam než do České republiky, respektive do oblasti, která po masáži prudce štěpených atomů zůstala. Pohodlný život válečného veterána převrátí naruby krvácející muž a posléze i dívka v nesnázích, kterou musí nejprve vysvobodit a následně dopravit k jejímu otci. Ve zkratce to znamená hodně střílení, hodně putování, hodně objevování a hodně dobrodružství.
Spad rozhodně nepatří mezi propracované romány s několika vzájemně se prolínajícímu dějovými linkami. Máme tu hlavního hrdinu a kolem něj se točí celý svět, který si občas sedne a zavzpomíná. Jednoduché, nekomplikované a především zábavné. Kniha se čte snadno a skoro sama. Scéna plynule navazuje na scénu, nikde se nezasekne ani nezakolísá na nějaké logické blbosti. Stránky pomalu ubíhají a čtenář si užívá klasické vyprávění, kde kladní hrdinové zůstávají kladnými a bezejmenní nepřátelé útočí ze všech stran.
A že jich je – šílení a zmutovaní náboženští fanatici, lidojedi i mnohem sofistikovaněji vybavení cizozemci. No, je toho hodně, s kým se musí naši hrdinové poprat a k dispozici mají nože, kolty, samopaly i holé pěsti. Čtenář jim vždy bude držet palce. Kotleta tu a tam vloží do článku i pár vskutku vypečených vtípků, jako třeba ten o podezřele náboženských obyvatelích jednoho hradu, kde se točila celá řada velmi poučných filmů.
Bohužel, závěr se autorovi moc nepovedl. Respektive povedl, ale čtenář z něj bude opravdu fest zklamaný. Kotleta v něm předvede jeden tak nějak očekávaný dějový zvrat, ale ten vyšperkuje ještě jedním, opravdu, ale opravdu velkým překvapením. A jak si nahraje na luxusní pokračování, stejně tak prudce, jako je vrhl čtenářovi do tváře, jej zase smete ze stolu a dál se tváří, jakože se nic nestalo.
Následně knihu hladce, tiše a dost rychle dokončí, nicméně čtenáři zůstane na jazyku jistá pachuť ze zcela zabitých nápadů a najednou se objevivších dějových linek, který se mohl hladce rozvinout v mnohem košatější koncovku románu.
Tak jako tak patří Spad mezi povedené romány. Příběh má hlavu a patu, postavy jsou živé, dialogy vtipné nebo aspoň věcné. Cena kritiků za nejlepší počin roku sice knize nehrozí, ale čtenáře bezesporu potěší a pobaví. A příjemný, takřka zenový úsměv na rtech vyvolá i závěrečné poodhalení, proč je postav sedm, jezdí na koních a primárně střílí kolty.
František Kotleta: Spad
Vydal: Epocha, 2016
Obálka: Piotr Wojciech Cieśliński
Počet stran: 320
Cena: 299 Kč
Hodnocení: 70 %
No, po slabém Vietnamu je to milé překvapení. Dobře čtivý kousek vždy potěší … no a já od toho víc nežádám. Prostě si mohu dovolit už luxus číst knihy pro radost a uspokojení. Tak tuhle tedy jo.
Já u toho měl neustále pocit … tohle už jsem četl … a tohle taky … a tohle taky … takové průměrné řemeslo na hodně ohrané téma.
Já budu asi ultra výjimka .. klasicky:-) .. ale od Kotlety se mi nejvíc líbí Vlci. Ne že to bylo nějaké kulervoucí nebo originální, ale z valné části je to takové čisté, přímočaré, poctivé a zbytečně nepřekombinované řemeslo. U zbytku se buď vyloženě nudím … Perun … nebo mám pocit, že zbytečně moc tlačí na pilu a působí to na mne křečovitě … první a druhej Nářez. A pak tu jsou ještě Lovci …. ta kniha mi přišla vyloženě blbá:-).
Když jsem si to tu tak pěkně zrekapituloval, tak zjišťuji, že Spad je vlastně takový velmi slušný kotletovský průměr:-))).
Bylo to poměrně zajímavě rozehrané.. a šup z města do pralesa, kde už to stálo vcelku za prd. No, aspoň že v Brně to nebyla nuda. Každopádně – velké množství nedotaženého potenciálu, to je to, co v knize vidím já.
Perun se mi líbil asi nejvíc. Bohužel však jsem ho ponechal v dosahu svojí ženy, ta si jej prolistovala, nevhodně se pochechtávala a ještě asi půl roku poté, na mne pokaždé, když jsem šel do sprchy, volala s vietnamským akcentem: “…”
(Znalci vědí! 🙂 )
Nechtěla by sem psát recenze?
Já že bych je znovu začal číst ;-))).
Mám tři kategorie románů oblíbené(většinou si je znovu přečtu jednou za rok),dobré(přečtu je určitě znovu ale těžko říct kdy),průměrné(malá šance na znovu přečtení).Tenhle kousek je první román od pana Františka který se nedostal do kategorie oblíbené ale jenom dobré.Nevím proč ale asi to bude tím že mi tam chybí pořádný leveling schopností nebo vybavení hrdinů a padouchů.Nejlépe bych to přirovnal k hraní online her 🙂 jsou hry jako COD ,Counter strike(Spad) a pak wow ,diablo(Nářez,Vietnam..).Já se řadím mezi skupinu co skoro veškerý čas paří rpg hry.