Nakladatelství Crew mi udělalo na konci léta ohromnou radost. Vydalo totiž druhý svazek Druuny, pikantní post-apokalyptickou sci-fi, u které si čtenář jen tak snadno nedokáže představit “pohádkový dobrý konec”. Druuna padá z rukou jednoho násilníka do postele druhého. Nemá to zrovna lehké. A my ji ani nedokážeme upřímně litovat. Prostě se jen díváme a užíváme si to představení…
Dodnes si přesně pamatuji, kdy se mi dostal první svazek Druuny do rukou. Bylo to před rokem, kdy jsem jela na Svatomartinské slavnosti do Bratislavy koštovat vína – během cesty vlakem jsem tomu nemohla odolat a otevřela si komiks, který co se týče holé kůže a vyšpulených půlek mezi českými překlady nejspíš nemá obdoby. O rok později letím do Ameriky. Naštěstí byla sedadla vedle mne volná, takže mi tentokrát nikdo nevěnoval pohoršené pohledy, že očima hltám stránku po stránce téhle šílené, úžasné komiksové legendy.
Druhá Druuna je stejně jako její první kniha kompletně necenzurovaná, ale je mezi nimi přeci jen rozdíl, protože tentokrát vidíme opravdu VŠECHNO. Pokud se budeme bavit o ději, toho je bohužel už podstatně méně než v první knize a dává menší smysl. Buďme ale všichni k sobě upřímní – Druunu jste nejspíš neotevřeli jenom proto, že by vás extrémně zajímal dechberoucí příběh (i když to zase jo, z tohohle komiksu se vám rozhodně zrychlí dech). Druhý díl je totiž plný explicitního, tvrdého sexu, kde Druunu nešetří ani lidé, ani mutanti.
Ze své mateřské zrůdné lodě byla Druuna sice osvobozena, ale na palubu korábu, který ji společně s jejími novými “nocležníky” odnáší neznámo kam, vnikl dívčinou zásluhou známý hnusný mutavirus, který proměňuje lidi v krvelačná, nadržená monstra. Druuna má ale jako jediná z posádky možnost získat indicie o protijedu. Musí telepaticky vstoupit do podvědomí svého bývalého milence, člověka/počítače Lewise, a zjistit složení protilátky. Vědomí Druuny se tak vrací do dějiště zrůdné lodi, která už existuje jen v paměti umírajícího stroje. Potkává známé tváře lidí a hnusáků, které spolu s ní kdysi Město obývali, a snaží se najít alespoň titěrnou stopu po bájném léku. Protože je to ale Druuna, dostává se pokaždé z jednoho nebezpečí do druhého – a stihne si přitom mnohokrát zasouložit. Dobrovolně i pod nátlakem.
Ani v druhém svazku Druuna není aktivním hybaletem, ale spíše krásnou loutkou v soukolí děje. Kresba je opět luxusní, ba se i zlepšila – Druuna je stále neuvěřitelně krásná, roztomilá, prdelatá a pořádně vyvinutá. Při pohledu na některé panely jsem se cítila jako voyeur – a připomnělo mi to slova Hitchcocka, který vlastně zčásti vysvětlil, proč si tak velmi užíváme tuhle “četbu”: “Všichni jsme perverzní. Rádi vysedáváme ve tmě a pozorujeme lidi.”
Mutanti a lidé, kteří ve světě rozkladu a smrti vypouští na povrch veškeré své úchylky, jsou děsivou kulisou v kontrastu s krásnou Druunou. Všechno násilí a téměř hmatatelná přítomnost zubaté za rohem připomíná to, jak se člověk vnitřně bojí smrti. A tak šuká, šuká a šuká… Druuna rozhodně není v tomhle “vyprávění” normální žena – je to vášnivé, překrásné, vzrušující stvoření, které se potácí na hranici rozkoše a smrti a je snem jak mužů, tak i žen.
Když se mě kamarád ptal, jestli i holky mohou ocenit komiks, jako je Druuna, za sebe říkám velké ANO. Mám pro ni obrovskou slabost. Druuna má ale samozřejmě své mouchy. Když se na celý komiks podíváme kritickým okem (okem, které nebude vnímat ty dvě nádherně ztvárněné půlky… a zbytek toho snového balíčku), jedná se veskrze o dílo, kde je ženské tělo objekt, věc, kterou lze násilím vzít a zprznit tisíci způsobů. Takové kolečko násilí v druhé knize je už ohrané, pomalu tak ztrácí na významu. Nejen spousta žen se nad prvním, ale i druhým dílem Druuny pozastaví a řekne si: “Jsme v roce 2016 – a tenhle koncept prostě nežereme, protože už nežijeme ve středověku. Nemůžeme už pro změnu číst něco jiného?”
Ano, mohli bychom. Jenže pozor.
Tohle je Serpieri. Druuna je jeho legendárním, mistrovským dílem. Žena tak dokonalá, že reálně ani neexistuje (proporce téhle holky prostě nejsou doslova možné – snad po mnoha velmi dobrých plastických operacích… ale to už prostě není to, co byste chtěli). I když se budeme ohánět tím, jak je moc špatné propagovat násilí na ženách, objektivizovat je (“a co si z toho teprv vezmou mladí čtenáři!”), nezapomeňme, že v každém z nás je kus perverzáka. Serpieri rozhodně perverzák je, a dokazuje nám to dodnes. My se prostě velmi rádi díváme na to, jak Druuna skáče z průšvihu do průšvihu – a z postele do postele. Měli bychom se za čtení Druuny stydět? Za mě rozhodně ne. A budu čekat na další díl.
Paolo E. Serpieri: Druuna 2
Vydal: Crew, 2016
Počet stran: 200
Cena: 849 Kč (váz.), 530 Kč (brož.)
