Kukaččí mláďata: Velké finále Krvavého pohraničí?

Na novou knihu ze světa Krvavého pohraničí se čekalo pěkně dlouho. Je to už pět let, kdy vyšlo u Brokilonu Likario. Od té doby jsme se dočkali několika upravených reprintů, ale zcela nový román přichází až teď. Pojďme se tedy podívat, jestli to čekání stálo za to.

Příběh začíná chystáním na příjezd velvyslance z Císařství do města Thonnieriky. Skupina studentů připravuje při této příležitosti protesty za práva občanů z Ohrad, což je v podstatě ghetto chudých lidí žijících v bídných podmínkách. Mezitím vrchní představitelé církve Zářícího osnují převzetí moci nad městem a chtějí k tomu použít právě nuzáky z Ohrad. Jenže když přijde na věc, ohraďáci pobijí své církevní velitele a puč se změní v občanskou válku. Nastane rabování, požáry, znásilňování, a městští vojáci mají co dělat, aby udrželi svoje pozice. Tomu všemu může učinit přítrž jen silný charakter velitele nebo návrat krále. Jenže nikdo neví, jestli je král charakterní člověk. Povídačky totiž říkají, že je to vraždící psychopat pojídající lidské maso a libující si v cizím utrpení. Pod velením představitele církve vyráží skupina dobrodruhů do lesů pohraničí, aby zjistili pravdu.

Kukaččí mláďata začínají pozvolněji. Na prvním stu stran se toho zas tak moc nestane, ale je to od autora rozumný krok; alespoň máme čas se seznámit s novými postavami dříve, než jsou vrženy do víru událostí. Zatímco zhruba polovina knihy je většinou věnována událostem v Thonnierce (ano, tady můžeme říct, že se jedná o městskou fantasy), v druhé části knih zamíříme do lesů a mokřin pohraničí a užijeme si opět tzv. zálesácké fantasy – termín, který je se Šlechtovou tvorbou spjat.

Šlechta se tentokrát neuchýlil ke své oblíbené formě románu v povídkách (například Nejlepší den nebo Orcigard) a napsal čistokrevný román. Jednou z předností knih ze světa Krvavého pohraničí je, že se většina z nich dá číst samostatně (výjimkou je takzvaná velká trilogie, kde na sebe knihy výrazněji navazují). To platí do značné míry i pro Kukaččí mláďata, ale neuškodí si přečíst Nejlepší den (konkrétně povídku Zkáza Thonnieriky), ať víte, proč se čtveřice kukaččích mláďat narodila, a vzhledem k přítomnosti starých známých postav je dobré znát i zmíněnou velkou trilogii (Zahrada sirén, Ploty z kostí, Hořící přízraky). Autor však vysvětluje v románu dost na to, abyste se bez výše zmiňovaných svazků obešli a nijak zvlášť se přitom neochudili o informace.

Abychom obhájili vysoké, ale nikoliv stoprocentní ohodnocení knihy, je třeba říct, že tvůrce knihy nevytvořil nic geniálního, a ani to od něj nečekejme. Šlechta však umí psát příběhy, které vás rychle vtáhnou do děje. Co se týče čtivosti, je mistrem, který si nezadá s těmi nejlepšími, co v Česku fantastiku píší. Má cit pro vytváření zajímavých, někdy až poťouchlých charakterů (snad jediná korpulentní elfka na světě, nebo legračně se vyjadřující mladá nekromantka). Umí být vtipný, občas to eroticky zajiskří a dokáže vytvořit i zajímavé akční scény, které sice neoplývají krvelačností, ale jsou vždy nápadité. To vše se v románu Kukaččí mláďata spojilo a kniha tak patří k tomu nejlepšímu, co si z Krvavého pohraničí můžeme přečíst.

Šlechta si umí poradit. Když se sejde čtveřice podobných hrdinů (tzv. kukaččí mláďata jsou tři mladíci a jedna dívka zplození jedním otcem), autor rozlišuje konverzaci tučným písmem v důrazu řeči. Dokáže si dělat legraci z postav. Koktajícímu hrdinovi říkají orci „Popletený jazyk“, mladého následníka trůnu zase jedna z postav nazývá „mazánek“. Autor zvládá své řemeslo velmi dobře, když popisuje rebelii ve městě, čtenář se v ní snadno orientuje. Prostě člověka baví Šlechtu číst, o čemž svědčí to, že na trhu se dobře prodávají hned dvě autorovy fantastické série (Krvavé pohraničí a postapokalyptický cyklus Oggerd).

Na závěr je třeba pochválit grafické zpracování knihy. Tomáš Flak možná netvoří tak dynamické obálky jako Michal Ivan, o to víc ale dá na atmosféru vystihující určitou pasáž z knihy. Brokilon ve Flakovi našel nadějného grafika a bude zajímavé sledovat jeho další práci na Šlechtových knihách.

A jak je to s oním otazníkem v nadpisu článku? Šlechta na konci knihy ve vysvětlivkách uvádí, že Kukaččí mláďata jsou chronologicky poslední knihou z Krvavého pohraničí. Pokud však sledujete pozorněji české stránky zabývající se fantastikou, mohli jste si všimnout jednoho rozhovoru, v němž se autor nechal slyšet, že si pohrává s myšlenkou na pokračování pohraničí – tzv. Krvavé pohraničí 2.0. Ať už se autor rozhodne jakkoliv, měl by tvořit dál, dokud pohraničí bude čtenáře bavit číst a kupovat. A snad to tak i bude.

Vladimír Šlechta: Kukaččí mláďata
Vydal: Brokilon, 2016
Obálka: Tomáš Flak
Počet stran: 480
Cena: 329 Kč