Jak jsem prvně LARPoval

A pak to přišlo a část redakce časopisu Pevnost se dohodla, že tedy poprvé ten LARP, jehož evangelium mezi námi dlouho hlásal apoštol Leoš Kyša, vyzkoušíme, abychom zjistili, nakolik ten zážitek dokáže nabourat naše stereotypní představy. Dohodli jsme termín, usnesli se, jaký typ hry si chceme zahrát, a nervózně se těšili. Volba padla na Moon, komorní hru ze světa seriálu Firefly, který všichni milujeme. Takže dobré.

Rozebrali jsme si postavy (vybral jsem si kněze Josepha – jo, to abych si nemusel pamatovat jméno) a v několika posledních dnech před samotnou hrou jsme pro jejch pochopení a uchopení dostali podklady – minulost, motivace, zásady, vztah k jiným postavám. Kněz Joseph mě na první pohled zaujal vnitřním konfliktem, o němž jsem si myslel, že jako LARPová prvnička jej přeci nemůžu přesvědčivě uhrát a dirigovat. A co mě děsilo především:

– dokážu se do té postavy vžít, nebo budu já i nadále… já?

– nezkazím to špatným sehráním ostatním hráčům?

Pro jistotu jsem si podklady k postavě několikrát přečetl a udělal si i další přípravu – správný kněz přeci cituje pasáže Bible, tedy jsem si pár těch nejzajímavějších vyhledal a sepsal. A pár čínských sprosto-hlášek z Firefly k tomu. Rovněž pro jistotu.

Sešli jsme se v prostorách nakladatelství Epocha u Staroměstského náměstí, chvíli si přátelsky povídali. Přeci jen jsme se takřka všichni velice dobře znali, což s sebou přinášelo i nesporné pozitivum – nebudu se tolik stydět. Ale jak tomu tak bývá, souviselo s tím nejspíše i jedno negativum, ke kterému se dostanu později.

Poté trochu „přituhlo“, když jsme si po jednotlivcích šli pro poslední instrukce k postavám. Hra mohla začít.

Pokud jsem to pochopil správně, účelem LARPu není projít hrou bez konfliktů, smířlivě, přátelsky a jednohlasně, bez dramatu. V takovém případě jsme hráli správně. Postavy se hádaly, snažily se najít uvnitř sebe odpověď na zapeklitá témata a tu pak podpořit dalšími lidmi na své straně. Hádky, konflikty, politika a intriky, třenice, zrady… Taková Hra o trůny v prostředí sci-fi, bez sexu a bez zabíjení.

Překvapilo mě, jak se člověk i bez LARPových nebo divadelních zkušeností do postavy nejen vžije, ale zároveň v její kůži rychle nalezne cestu k vyřešení nějakého vnitřního konfliktu. Zároveň jsem však záhy dospěl k dvojímu poznání:

– skutečně nejsem moc dobrý (a necítím se moc komfortně) v konfliktních situacích, u ostřejších hádek jsem vydržel tak dvě-tři argumentační kola a pak raději utichl

– je trochu těžší nevnímat v těch postavách kolem sebe své přátele – jak překvapivě dobře hrají, jak suverénně působí, jak těžké je být s nimi v přeostřených konfliktních situacích. V tomhle směru by možná neznámí spoluhráči a protihráči byli „přívětivější“. Možná.

Hra skončila, postavy z nás postupně opadávaly, dostavila se i jakási katarze v momentě, kdy jsme si o hře a svých nových zážitcích vášnivě povídali. Jaké scény se nám líbily, co nás překvapilo, co naše postavy cítily v závěru, jakou postavu bychom si vybrali, kdybychom měli Moon hrát ještě jednou, dohodneme se na další LARP?

Naprostá většina z nás tam u Staroměstského náměstí přišla o svoje LARPové panenství a panictví. A jak se o prvním sexuálním styku říká, že stojí většinou za pendrek, pro LARP tohle neplatí. Že Moon nebude poslední hrou, kterou jsme si zahráli, bylo rozhodnutí prakticky jednohlasné.

Tímto se omlouvám všem divnolidem. Stereotypní představy padly jako domeček z karet.