Skalpy 4: Hryzání ve vnitřnostech

Ohohó, volá duo Litoš/Pavlovský oháknuté do oblečku Santy Comicse a naděluje nám letos pecky v tempu pěkně až na crew. Jednou z nich je čtvrtá kniha Skalpů, která sérii oficiálně posouvá mezi to nejlepší, co u nás můžete v panelech a bublinách číst.

A to se čtyřka s podtitulem Hryzání ve vnitřnostech ani moc nemusela držet hlavní linie. Dashiell Zlý Kůň je tentokrát dokonce odsunut do pozice vedlejší postavy (skoro by se chtělo říct „vedlejšího štěku“, ale koně neštěkaj, žejo), v knize se často vzpomíná a děj se tak posune jen o trochu. Ale to nevadí. Nevadí to ani kapánek. Spíše než na posouvání se tak těšte na poodhalování. Motivací, pozadí postav, jejich minulosti.

V hlavní roli čtvrté knihy této noirové série je tentokrát především náčelník Rudá Vrána a jeho cesta ve stylu účel světí prostředky. Jeho pochyby a jeho vnitřní konflikty, jeho slábnutí v kolenou, které nakonec nezadržitelně povedou k masakru. Tahle poušť je zkrátka příliš velká pro jednoho indiána.

Stále populárnější scénárista Jason Aaron s kreslířem Guérou totiž na každém zatraceném (a zatraceně dobře, expresionisticky ilustrovaném) panelu dokazují, jak moc jsou ve svém světě, hnusném, špinavém, temném a naprosto nemilosrdném, pevní v kramflecích. A že jsou setsakra pevní. Je prostě blaho sledovat, jak v jejich podání postavy pomalu, po krůčkách, ale s nezadržitelnou jistotou směřují do propasti, ztrácejíce se v mlze utrpení. Někteří jí jdou dokonce naproti. Kvůli lásce. Kvůli sexu. Kvůli prachům. Kvůli moci. Kvůli svobodě. Kvůli svému lidu. Kvůli sobě či kvůli jiným a někdy třeba jen tak – ono je to stejně jedno. Ve světě Skalpů něco chtít a jít si za tím znamená, že brzy dostanete přes párky. Baseballkou. V tom lepším případě.

A vůbec nejlepší je, jak jsou vám ty postavy sympatické – přestože je každá z nich v podstatě hajzl. Rudá Vrána, Dash i ostatní, ani s jedním byste se kamarádit rozhodně nechtěli. Jenomže to indiánské prostředí je – snad díky Karlu Mayovi a jeho proapačské propagandě 🙂 (nutno dodat, Old Shatterhand by tady o svůj krásný úsměv přišel, než byste řekli „Podívej, letí zub, přej si něco!“) – tak protkané poetikou, exotikou a zároveň melancholií – pocitem, že něco magického v tom našem světě zaniká (nebo to už možná zaniklo a teď prochází jen posmrtnými záškuby), že to i postavám propůjčuje auru jakési vnitřní krásy.

Ale nenechte se zmást.