LEGENDY 2 – Nové příběhy ze známých cyklů

Oba díly antologie Legendy právě držím v ruce a musím uznat, že tohle se Robertu Silverbergovi opravdu povedlo. Po neslaném nemastném prvním dílu tady máme daleko kvalitnější druhý. Nestačím žasnout, jak se někteří spisovatelé vytáhli a napsali tak skvělou povídku na objednávku. Co se týká překladu, tak si zase není nač stěžovat. Ostřílení překladatelé odvedli svou práci. Dobře. Mimochodem, tuhle knihu si Beta-Dobrovský a Ševčík nechali udělat kompletně od Laser books.

TERRY PRATCHETT: MOŘE A MALÉ RYBKY
Zeměplocha

Na Zeměploše mívají čarodějky svou soutěž. Soutěž v čarování (v čem jiném). Ona to není ani tak soutěž, protože vždy vyhraje ta samá… Bábi Zlopočasná. Letos se tedy čarodějky domluvily, že Bábi k soutěži nepustí. Tak tohle je hlavní zápletka, ale není jediná. Novým cílem naší Bábi je totiž státi se jinou… lepší! Bábi, snažící se býti milou, stává se v očích normálních lidí ještě strašlivější. A tak když Bábi u sedláka vidí kravku a říká, že bude mít ještě hodně dlouho dobré mléko, už tu kravku sedlák vede na trh, že ji proklela! A podobně. O absurdní situace rozhodně nebude nouze.  Řeknu Vám, dlouho jsem se takhle nezasmál (od chvíle, co jsem četl poslední Zeměplošskou knihu).

ROBERT JORDAN: PŘEDJAŘÍ
Kolo času

Bylo předjaří. Příroda se začala probouzet, ledy tát a mladé Moirain Damodredové nastaly těžké časy. Je jedna z Aes Sedai. Kdo jsou Aes Sedai? Jsou to ženy, které jsou schopny “usměrňovat” čili kouzlit. Rozdělují se do adžah – skupin, odlišených barvami (modrá, zelená, červená…). Slouží Stvořiteli, pomáhají králům, činí dobro. Mezi Aes Sedai jsou však i ženy, které slouží temnotě a říkají si černý adžah. Ani sestry je nedovedou rozeznat a tak v poklidu spřádají své intriky, dokud se něčím neprozradí. Tento příběh vypráví o Moirain, která přijde na stopu jedné černé Aes Sedai. Co je cílem černých?

           Se ságou Kolo času jsem se touto povídkou seznámil poprvé. Do očí mne přímo uhodila podobnost s Mečem pravdy Terryho Goodkinda. Aes Sedai jakoby z oka vypadly Zpovědnicím. Jsou stejně chladné, nezaujaté, povýšené, stejně čarují, plní stejné úkoly. Jejich hiearchie je zase téměř shodná se sestrami Světla a sestrami Temnoty (barevné adžah a černé adžah) a mají i stejné problémy (ve vlastních řadách zrádce). Tato povídka mne přesvědčila, že Kolo času stojí rozhodně za přečtení, takže svůj účel splnila.

ORSON SCOTT CARD: ŠKLEBIL
Příběhy Alvina Tvůrce

Spíše pohádkový příběh napsal Orson Scott Card. Řeknu vám, už mi občas lezli krkem ti “neohrožení hrdinové zachraňující svět”. I když i Alvin má na krku nějakou tu záchranu světa, tak v této povídce půjde o úplně jiné věci – jestli mlynář nešidí své zákazníky a jak by vypadalo, když by si medvěd ochočil medvědáře a ne naopak. Příběhy Alvina Tvůrce jsou alternativní historií Ameriky, odehrávající se v době války za nezávislost (ke které nedošlo). Ještě jednou věcí se liší tyto příběhy od skutečnosti – magií. Právě Alvin je nadaný a proto se mu říká Tvůrce (existuje jeho protějšek, který se nazývá Ničitel, o kterém se tady Alvin jen okrajově zmiňuje). Šklebil se vám bude jednoduše řečeno líbit.

GEORGE R.R. MARTIN: POTULNÝ RYTÍŘ
Píseň ledu a ohně

George Martin nám předvádí spíše rytířský epos, než fantasy. Potulný rytíř by se totiž dal snadno umístit třeba do středověké Francie. Tento příběh začíná asi sto let předtím, než led a oheň rozezní svou píseň.

Dunk je panošem potulného rytíře Arlana. Arlan však umírá a tak se Dunk stává rytířem. Dozvídá se, že brzy bude rytířské klání. To je jeho jadiná šance, jak získat peníze a slávu. V hostinci na cestě potkává chlapce, který se proti jeho vůli stává jeho společníkem. Spolu přijíždí na místo souboje, kde spatří všechnu tu nádheru: statné koně, zlatem vyšívané čabraky, dokonalá brnění, zářivé přilbice a překrásné tabardy vycpané zkušenými válečníky. A on tam stojí v blátě, v roztrhaných šatech a hladí po hřívě starou herku. Na přípravy nemá moc času, ale daří se mu sehnat finance na levnou kroužkovou zbroj a seznámí se s mladou dívkou z potulného loutkového divadla. Cestu mu však zkříží jeden z princů, kterému při obraně své dívky počechrá vizáž. Princ si to nenechá líbit a vyhlašuje “souboj sedmi” – Dunk musí na svou stranu sehnat šest rytířů, aby mu pomohli při boji na život a na smrt…

Potulný rytíř je dokonalý příběh o cti, slávě a rytířství, o dobrých a zlých lidech, o bohatství a chudobě, o lásce a nenávisti. Je to příběh, který musí číst každý !!!!!!!!!

RAYMOND E. FEIST: DŘEVÁČEK
Riftwar saga

Naproti očekávání nebyla tato povídka nikterak úžasná (být v minulém dílu, byla by jedna z lepších), ale rozhodně nepřinesla zklamání. V hlavní roli se nám představuje chlapec Dirk, který pracuje na statku. Pomáhá hlavně při nošení dříví a tak mu už nikdo neřekne jinak, než Dřeváček. Celá krátká událost se odehrává v době, kdy Tsurané obsazují část Ostrovního království a tak se jednou dostávají až na statek, kde slouží Dřeváček. Nikterak briskní pointa nás jasně dovádí ke konci, který odhadne úplně každý, ke konci, který se topí v krvi. V povídce se setkáváme s jedinou známou postavou ze ságy – lordem Borricem, otcem Aruthy, Lyama, Carline a Martina. Čekal jsem prostě víc…

ANNE McCAFFREYOVÁ: BĚŽKYNĚ Z PERNU
Pern

Kolonisté ze Země osídlili novou planetu, kde jsou příhodné podmínky pro život, a pojmenovali ji Pern. Kosmické lodě byly zničeny a lidé si začali budovat nový domov (nepřipomíná vám to Darkover M. Bradleyové? Mě rozhodně ano). Brzy však přišly potíže. Jiná planeta, křížící dráhu Pernu, vypouští do atmosféry roje bakteriálních spór, které ničí všechno živé. Jediným obranným prostředkem proti spórám je oheň a právě pro tento účel byli během století geneticky vyšlechtěni draci. Je to sice originální využití draků – ničit spóry hub, ale dost trapné, zdá se mi. Nebudu tady kritizovat celý Pern (vždyť jsem to ani nečetl), ale povídku Běžkyně z Pernu. Dejme se do toho:

Tato povídka je o “běžcích”. Běžci jsou lidé, jejichž hlavní úkol je informovat zavčasu dračí jezdce, když se objeví v ovzduší bakterie. Vzhledem k tomu, že tento úkaz se děje průměrně jednou za čtyřista let, mají běžci funkci poštovních doručovatelů. V téhle povídce hraje hlavní roli dívka Tenna, která se právě stává jednou z běžců. McCaffreyová nám se zaujetím vypráví, jakou mají běžci těžkou práci. Jak mají správně dýchat, jak si rozvrhnout při běhu síly, jak jsou důležitá místa zvaná “zastávky” a vychytanější odpočívadla zvaná “stanice” atd., až se dostává i ke správné klenbě nožní a řešení problému s močením. Prostě kravina na entou. Připomínalo mi to parodii na maratónský běh, ovšem spisovatelka vše naprosto vážně popisuje. Proč vlastně běžci? Vždyť i na Pernu se nacházejí jezdecká zvířata (“jezdoni”) podobní koňům. Jezdoni jsou rychlejší, méně se vyčerpají, usnadňují lidem práci… tak proč sakra musí nosit zprávy lidé? Proč se místo vynakládání spousty času a prostředků na budování sítě speciálních cest, určených pouze běžcům, raději nezabívají ochočováním poštovních ptáků? Tak tohle jednoduše nedomyslela.

Druhá kniha Legend je plná nej. Moře a malé rybky je nejzábavnější, Předjaří nás nejlépe informuje o celé sáze, Šklebil je nejzajímavější, Potulný rytíř je nejdokonalejší, Dřeváček zastupuje mou nejoblíbenější ságu (z těchto ság) a Běžkyně z Pernu… Běžkyně z Pernu je úplně nejhorší 🙂 Teď už jen stačí čekat, jestli se Silverberg nesebere a neosloví další spisovatele. Koho bychom si tak přáli? Kaye? Holdstocka? Eddingse? Nebo něco ze světa Kouzelného království Terryho Brookse?