Jaroslav Mostecký: Čára hrůzy

” Nemáte náhodou, ehm, knihu Jak na to… Biliár a příbuzní? “
” Ne. “
” Sakra, hmmm. Chtěl bych se ehm naučit pravidla kulečníku. Můžete mi něco ehm doporučit? “
Prodavačka na mě znuděně pohlédla a pak zívla: ” Třeba todle ” a ukázala na malou knihu, povalující se na pultu.
” Mostecký? ” Podivil jsem se v duchu, ” vždyť ten píše fantasy a horor. ” Začal jsem se přehrabovat ve všech kapsách a začal jsem na stůl pokládat bankovky a mince. Ještě teď se divím, kde jsem těch sto pětasedmdesát kaček mohl splašit. V tramvaji jsem si tuto knihu začal prohlížet. Podle obálky jsem poznal, že půjde spíš o kostlivce než o ten kulečník, který spolu hrají.

Na přibližně 335 stránkách nám tento český spisovatel předkládá přibližně dvanáct hororových povídek. Ale to není všechno. Jako slizký had plazící se ve vlhké džungli, jako krev stékající z prokousnutého hrdla, jako čára hrůzy se celou knihou line ” rámcový ” příběh. Příběh dvou přátel, Jakuba a Jeremyho /nebo spíš Jaroslava Mosteckého/ Právě Jeremy má totiž na ruce podivnou čáru, ve které jedna cikánka poznává čáru hrůzy – prokletí, které z vás udělá hromosvod pro tu nejděsivější hrůzu a strach z celé historie lidstva. Chudák Jeremy se snaží svoji kletbu zlomit. A mezi části jeho hledání vkládá autor těch dvanáct povídek. A je to skutečný koncert strachu.

Čára. Čára sama o sobě nic neznamená. Kdopak by chtěl někdo prožít čáru (přes rozpočet)? A co takhle hrůza. Děs a hrůza. Nechcete něco takového zažít? Většina  asi ne. Čára hrůzy je kříženec obou předešlých pojmů. Čáru hrůzy prožívá Jeremy. A co zbude na Vás? Copak byste si nechtěli alespoň přečíst o cizí čáře přes rozpočet, o cizí hrůze, o cizí Čáře hrůzy?

Rozjezdem je povídka Kaštanová noc paradoxně asi nejhorší, ale nenechte se odradit, ty další mají kvalitu vzestupnou. Přichází Květen, stejně jako loni stylem a stupňovanou atmosférou (ne)patrně evokující Kinga a pointou vyvolávající parádní pocit beznaděje. Po slizké kličce mezihry nám autor poskytne skvělý slalom mezi historickou fantasy a děsivým, ponurým a dech beroucím hororem v podobě Dárku pro Caesara. Zde jsem ocenil hlavně skvělé využití historických faktů způsobem, po kterém budete pociťovat třesavku, i když i třetí lahev rumu mizí…
Další je báječné vykreslení tropických džunglí, lásky a smrti v povídce V bažinách Džiunda. Opět s brutálním, nečekáným a krutým koncem. Pochoutka pro znalce egyptské mytologie. O čem? No, holt, Orfeus po třech tisících letech. Rozhodně přečíst.
To, že Strach přichází s deštěm vím dlouho, ale že je to tak děsivé by mě ani nenapadlo. Láska je někdy velmi krutá. A víte co cítí duchové, kterých se tak bojíme?
Světla lucerniček, velmi kruté podobenství poválečného odsunu Němců a opět láska, která se neptá, ale koná. Zajímavá teorie, opět čerpá z lidových pověr, prostě husí kůže.
Následuje krátké podobenství Vem černou pastelku a namaluj duši – vize stařeckého života a příběh o obrazech, dětech a smrti. Po Velké přestávce krátké Nestvůry, ani ne tak děsivé /konec odhadnete v polovině první stránky/, nechybí ovšem trochu moralistické etiky.
Příšerie zase čerpá z mrazivé pointy a je neméně krutá. Mrkněte na obálku. Ale pozor, ať nepřijdete o oči. A pak přichází “rána z milosti”. Mostecký si na konec připravil hrůznou baladu o upírech (Strach, že v prach se obrátíš ), o logickém konci nesmrtelných. A nakonec Co oko nevidělo –  smrtící koktejl hříchu, apokalypsy a pokání, při kterém by blednul i King.
To vše ukončí smyčka hrůzy, Prosba o milost, konec hadovité Čáry hrůzy. Zápletku jsem sice uhodl, ale stejně mě dostala. Rozhodně koruna celé knihy – vyhřezlé střevo.

Kulečník musí být opravdu krásná záležitost, umí-li se to. O co zajímavější by to však bylo, kdyby jste měli možnost zahrát si ho s kostlivcem. Pravým nefalšovaným kostlivcem, kterému to myslí víc, než Vám, kterýžto máte mozek. S takovým kostlivcem, který nemaje plic kouří. S takovým kostlivcem, který nemaje očí lépe odpálí kouli směrem k díře v zeleném stole. Ale očí si ještě užijete dost. Slibujeme. Kostlivci, kteří propadli do hráčské euforie, nejraději využívají kulatého tvaru lidských bulev, navíc různě zbarvených, k samotné hře. Zatímco se tága používají originální, oči se ukazují býti lepšími než umělohmotné či porcelánové koule s barevným pruhem. A ještě malá rada: Přinuťte kostlivce, ať si stoupne do kýblu či do mísy a potom hrajte o skvělý rezavozlatý mok. Věřte, že pivo, zceděné skrz pečlivě udržovaná žebra, chutná stejně, či ještě lépe. A hlavně – nemůžete tratit.

Mostecký mě přesvědčil o dvou věcech. Za prvé, že (jak už tvrdil Lovercraft) pointa je nejdůležitější část povídky. Následována brutalitou a pesimstickou, darkness atmosférou. A za druhé, že v Čechách existují dobří spisovatelé fantastiky. Překvapily mě jak jeho znalosti (Bible, mytologie ať už egyptská nebo česko-německá), přehršel nápadů (klonování Krista), výborné líčení (skutečně převědčivě, např. v pár větách vám popíše neprozkoumané džungle Angoly, že pak hledáte pod židlí hady a pterodaktyly), bravurní zvládnutí dialogů (ať už mluví ústy desetileté holčičky, drsňáckého lovce nebo kněze), k tomu parádní obálka a vyjde nám z toho skvělé čtení na dobrou noc.

Takže dobrou noc a já si jdu vzít konopné lano, tady je jeden takový pěkný trám…

Sepsali Ondřej Nakor Jireš a Jaroslav Radost Faltus