Symbolická částka

“Řekni, kolik stojí životy tisíců”
“Stačí jen jedna panna ve svátek slunovratu,” řekl Drak a později dodal, “to je pouze symbolická částka”.

    I

    Stmívalo se. Na okraji města zvaného Horní Anvil se houfoval hlouček místních lidí, kteří sem přišli vyzbrojeni vidlemi, sekyrami, motykami, meči, kosami, cepy a dalším domácím nářadím. Nesli také pochodně. Vesměs se hlouček skládal z mužů, čili místních dělníků nebo rolníků, ale Geralt mezi nimi viděl i několik žen, které neztratily odvahu. Přiblížil se skupince na doslech, avšak místní nářečí v kombinaci s hlukem, který vznikal vzájemným překřikováním, mu nedávalo příliš šancí něco uslyšet. Vyptávání se raději zdržel, nechtěl na sebe hned upozornit.
    Mezi potem páchnoucími těly rolníků navlečených do špinavých roztrhaných, ručně tkaných košil, halen nebo kalhot v barvě vesměs špinavě šedivé probleskla bíla kvalitní látka. Nenápadně obešel houf, jenž se pořád nezaujatě na něčem dohadoval, a jak se Geralt odhadoval, šlo zřejmě o problémy místního charakteru, našel si místo, odkud si mohl prohlédnout majitelku šatů na dálku. Ano, byla to dívka, odhadoval jí tak patnáct let, podle jemné pleti a celkového dojmu křehkosti mladého těla. Stála tam celá oblečená v bílém, část obličeje jí zakrýval závoj, takže jí Geralt neviděl do očí a nemohl tak uhádnout její myšlenky nebo pocity. Člověk, který neměl tolik informací jako Geralt by se mohl domnívat, že jde o oslavu, ve které ta dívka je oslavenkyní, možná o zásnuby nebo svatbu. Nikoho nemohlo ani ve snu napadnout, že tu není co slavit ani v nejmenším. Právě naopak. A bylo účelné to skrýt. Několik pochodní vzplálo, dav se pomalu vydal na cestu. Od okraje města míjel ještě několik domků a chalup, z nichž vybíhaly ženy a děti, aby napjatě, očima plné bázně a strachu pozorovaly obřadný pochod, díky jemuž každý slunovrat město unikalo nebezpečí. Geralt jejich tváře sledoval a ukládal si je do paměti.
    Šel pomalu za davem, nepozorován. Nikdo mu nevěnoval pozornost, pouze několik starších chlapců vracejíc se s dívkami z podvečerních her se mu klidilo z cesty, stejně jako davu, který pronásledoval. Blížil se pozdní večer, padla tma, od lucerny k lucerně chodili světlonoši a rozsvěcovali je. Dav se vlekl pomalu vpředu je vedl vyzáblý starý muž s bílým plnovousem oblečen do kněžské tuniky, opíraje se o dřevěnou hůl. Následovala ho ta záhadná dívka v bílem a otylý muž s pečlivě vypěstovaným pivním mozolem; o něm se zaklínač domníval, že je starostou města. Za nimi šlo několik členů místní hlídky, ozbrojeni do kroužkové zbroje, v jedné ruce nesli štít a v druhé pochodeň. Kvalitní a ostré meče schvávali v pochvách připnuté u pasu. Až s mírným odstupem je následovali dělníci a rolníci z města.
    Zaklínač nespěchal, měl dost. Cíl cesty ležel nedaleko za městem a tímto tempem jej procesí dosáhne za půl hodiny. Nechal se tedy vést, využil tmy, ve které ho nikdo nemohl spatřit a pokud ano, nerozeznal by tolik detailu, aby v Geraltovi poznal cizince, a pohroužil se do svých vzpomínek.

    II

    “Geralt z Rivie?” otázal se král Puchač II na uvítanou, ačkoliv otázka byla pouze řečnická. “Posaď se prosím.”
    Středně starý muž s knírem a našedivělým účesem se Geraltovi představil jako král země. Zaklínač přijal nabízené křeslo v králově dočasné pracovně a zároveň hradní knihovně.
    “Odpusť mi Geralte, že naše setkání se nemohlo uskutečnit v audienční komnatě. Není to technicky možné. Hrad se přestavuje, takže omluv ten nepořádek kolem.”
    “Mně to nevadí…,” ujistil ho Geralt.
    Král se naň upřeně podíval: “Tvá pověst tě předchází Geralte. Jsi dobrý. Vždy se objevíš znenadání, nikoho se neptáš, máchneš pětkrát mečem a odejdeš stejně náhle, jak jsi přišel. Nestvůry se bojí tvých zbraní, kudy chodíš, necháváš jejich mrtvá těla, dá-li se tomu tak říkat. Povídá se, že v tvých stopách chodí smrt.”
    “Královská výsost má o mně všechny informace. Zná mě lépe než já sám.”
    “Přeháníš. Je dost otázek, který mi nedají spát. Nikdy jsem zaklínače o nic nežádal, ani nenajímal na žádnou práci. Teď tě potřebuji a proto se rovnou ptám, kolik stojí tvé služby.”
    “To nejde tak jednoduše říct. Záleží na riziku.”
    “V jaké úměrnosti?”
    “V žádné. Riziko se nedá měřit. Každý úkol, který jsem splnil byl smrtelně nebezpečný. Kdykoliv jsem mohl zemřít, ale nestalo se tak. Jen osud ví, kdy se tak stane.”
    “Moc jsi mi nepomohl zaklínači.”
    “Mohl bych, pokud by mi Vaše výsost prozradila, co konkrétního mám vykonat. Dokud toto nebudu vědět, nemůžu vám ani prozradit svou cenu.”
    Král se zamyslel. Zdálo se, že došel k nějakému rozhodnutí.
    “Dejme tomu, že tě požádám, abys zabil draka…,” řekl po chvíli.
    Nastalo krátké ticho, rušené pouze praskáním polen v krbu. Během té doby král zkoumal zaklínačův výraz a snažil se uhodnout jeho myšlenky.
    “Obávám se, že takovou služby nemohu vykonat, takže ani cenu vám neprozradím. Navrhněte jiný příklad. Cokoliv jiného, vidlohony, klouzáky, ghůly, vampýry, kikimory, žádné draky.”
    “To je pro mne zklamání,” poznamenal král, “Odmítáš, i kdybych tě zahrnul královskou odměnou?”
    Geralt pokýváním hlavou souhlasil.
    “Smím znát tvé důvody?”
    “To není otázka ceny. Zaklínačský kodex zakazuje zabíjení draků.”
    “Zklamal jsi mě Geralte. Nevěřím, že důvodem je kodex. Mohu si myslet, že se draků prostě bojíš.”
    “Vaše Výsost si může myslet co chce. Zabíjel jsem mnohem zákeřnější tvory, než je drak, nebojím se ho. Důvodem je skutečně kodex a fakt, že drak je inteligentní bytost, která vznikla přirozenou cestou. Stejným způsobem se zachovám, když budete žádat, abych skolil medvěda, či jiné zvíře. Zaklínači zabíjí pouze magické tvory a mutanty, nebo tvory, které mají s magii něco společného.”
    “Draci taky,” oponoval král, “už to, že dokáží chrlit oheň a že jim neublíží je přece magie.”
    “Mágové už dávno dokázali, že oheň v dračím těle vzniká zcela přirozeně spalováním plynů, které se vyvíjí při trávení potravy. A to že jim oheň neublíží je dáno jejich zrohovatělou kůží, která se během dlouhých staletí přizpůsobila a stala se imunní proti ohni. Draka nezabiju, v tom Vaši Výsost ujišťuji. Pokud mohu radit, na celém světě žije několik tisíců drakobijců. Pošlete vzkazy Sekáčům z Crinfindu nebo Yarpen Zigrinovi, mne do toho netahejte…”
    “Nikoho nebudu posílat. Zkoušel jsem to, ale nikoho drak neláká. Důvod je prostý. Drak nehlídá žádný poklad a proto se nikomu nechce. Má odměna jim nestačí”
    Geralt se ušklíbl. “Tak pošlete pro Eycka z Densesle. Udělá to zdarma i královně.”
    “A když ti řeknu, že to není čistý drak, ale že je to mutant? Věz, že tenhle tvor, byť je podobný drakovi má podle mých zpráv z magii hodně co dočiněni. Nevěřím, že vznikl přirozeně, sám ďábel se musel do něj vtělit. Tento netvor se usadil nad Horním Anvilem a terorizuje okolí. Nejen to, požaduje vždy jednu pannu v době slunovratu.”
    “Jak moc je tahle pohádka pravdivá? Draci se neživí lidmi, ale obyčejnou zvěří. Ovce, krávy, jeleny, lidi jen výjimečně. Rituální oběti nepatří k jejich praktikám. Protože tohle je rituální oběť. Jen naivka si může myslet, že jedna panna stačí drakovi na půl roku.”
    “Geralt coby nevěřící Tomáš?”
    “Tak to není. Odděl problém draka od problému rituálních obětí. Obojí není moje práce.”
    “Padesát tisíc Angrejských rupíjí.”
    Geralt zavrtěl hlavou.
    “Jako král tě mohu potrestat za neposlušnost…”
    “To můžete. Ale to neuděláte…”
    Král pokrčil rameny.
    “Zatím ne. Ale nedá se svítit. Když se ti podaří překazit obřad obětování panny, dostaneš pětinu jako symbolickou částku. Je mi jedno jak to uděláš, ale udělej to.”
    “A když ne…?”
    “Nepřej si to vědět…”
    Geralt se dlouze díval králi do očí. V tuto chvíli věděl, že do Anvilu pojede. A nebylo to ani z důvodu králova vyhrožování, jako spíš ze zvědavosti. Nikdy nevěřil pohádkám, ale vždy věděl, že jsou pravdivé. Alespoň z části.

    III

    Teď už nebyl na pochybách. Průvod se blížil ke svému cíli. Tím byla vyvýšená planina před obrovskou jeskyní, v níž tvor přebýval a na té planině byl před lety postaven železný kříž. Až do této chvíle se v pořadí průvodu nic neměnilo, jen rolníci rozpoutali horlivou diskusi na téma, které Geraltovi unikalo. Jak zjistili, že vstupují na planinu, jejich spor se ukázal jako druhořadý. Tma padla již úplně, všechny pochodně hořely jasným plamenem a bylo je vidět na míle daleko.
    Zastavili se u kříže, obklopili jej. Kněz vzal dívku za ruku a pomalu ji vedl ke kříži, kde jí uvázal za ruce. Neprotestovala, nevzpírala se, pokojně dělala, oč jí kněz žádal. Geralt se domníval, že byla pod vlivem drogy nebo kouzla. Dav utichl úplně a na vysoký kámen vystoupil starý kněz. Rozvinul svitek, jenž i na tu dálku vypadal dost staře a začal jej předčítat v jazyce, kterému tentokrát Geralt ani zbla nerozuměl.
    Pak zvedl svitek nad hlavu a vykřikl slovo o kterém Geralt věděl, že v místní mluvě znamená “Drak!”
    “…drak!…drak!…drak!…,” zvolali lidé v davu. Řvali to stále dokola. Zmlkli, až když se začala zem třást. V ten okamžik se také rozlehl hrůzostrašný řev. Řev, který Geralt znal jako dračí. Nikdo neváhal ani sekundu, každý kdo měl zdravé nohy je okamžitě sebral na ramena a mizel ve tmě. Poslední se belhal kněz. Zem se třásla dál. Geralt osaměl, pokud nepočítal dívku, coby oběť drakovi.
    Přikročil k ní a kudlou rozřezal pouta. Prudce se naň otočila a vlepila mi facku. Geralt byl její reakcí zaskočen…
    “Co blbneš? Jsi volná, uteč, tady ti hrozí smrt.”
    “Jsi snad idiot?” zakřičela v sopránu. Alespoň takto dokázal Geralt její slova přeložit.
    “Těším se na to, narodila jsem se pro obětování a svůj úkol splním. Ani ty mi v tom nezabráníš!”
    Geralt se už nedivil. Kolik let drak ohrožuje město? Víc než dvacet? Tak dlouho stačilo naučit se vychovávat děti zrozené pro oběť drakovi. Kompromis. To nikdo se s drakem nevypořádal? A nebo to nebyl drak?
    Další zadunění se ozvalo. Z jeskyně se vyvalil dým a zjevila se velká ještěrova hlava. Geralt musel připustit, že podobného tvora nikdy v životě neviděl a zřejmě ani neuvidí. Drak měl pravou půlku hlavy a těla pozměněnou, zmutovanou, zřejmě dědičnou vadou, nebo tak, že se jeho rodiče dopustili incestu. Ani by se nedivil, draků po světě moc nelétalo. Nechtěl věřit tomu, že tvor vznikl kouzlem.
    Oba ale nejprve strnuli překvapením. Dívka si nyní uvědomila význam a smysl svého konání, představila si svou blízkou budoucnost a vykřikla v děsu.
    “Uteč! Vypadni odsud!” zařval na ní Geralt. Poslechla a vyrazila zděšená k městu, jehož světla byla vidět až sem nahoru.
    Geralt byl nyní sám a před sebou viděl obrovské monstrum. Zmutovaného draka, který asi nerad viděl utíkat svojí oběť. Snažil se odhadnout své šance proti tvorovi, jenž byl třikrát větší než on sám. Drak činil totéž. Nevzlétl, protože tak by odhalil své zranitelné místo. Jeho hlava se zhoupla, z nozder vyšlehl plamen a zasáhl místo, kde Geralt před okamžikem stál. Zaklínače ovanul horký vzduch. Využil hustého dýmu a nespatřen, tanečními kroky se ocitl vedle drakovi hlavy. Tam v hrudi bušilo netvorovo srdce, to jediné zranitelné místo. V ruce už svíral stříbrný meč, jediná zkouška magie. Jestliže drak vznikl magickou cestou, pak kov, ze kterého byla ukovaná zaklínačova úžasná zbraň znamenal pro netvora smrtelné nebezpečí.
    Drak však reagoval rychle. Záhy zjistil, že zaklínač se postavil na nejvýhodnější místo, kam on nemohl dosáhnou, žádnou svojí končetinou, aniž by ztratil čas přesunem. Hádal, že Geralt by mohl být rychlejší. Zamával křídly a vznesl se. Zamířil k jeskyni a zmizel uvnitř. Proud vzduchu zaklínače na čas ochromil.
    Byla tam tma. Geralt však vnímal lépe, než kterýkoliv drakobijec a viděl ve zbytkovém světle stejně jako ve dne. To drak nevěděl. Horší se však ukázalo, že v jeskyni žádné zbytkové světlo nebylo. Geralt musel podpálit pochodeň, čímž mohl kdykoliv prozradit svou pozici. Tiše jako zkušený kocour se připlížil k ústí jeskyně. Naslouchal, ale navzdory citlivému sluchu neslyšel nic. Vstoupil tedy dovnitř. Všude byl klid. Zanechal pochodeň u vchodu, položil ji na vyšší balvan a nechal hořet. Tolik světla by mělo stačit i v temných koutech.
    Postupoval dál, nic se nedělo. Pak najednou uskočil k balvanu, když jeho uši zachytili šramot přicházejíc z temného sálu vpravo od vchodu jeskyně. Byl jsi jistý, že v sále se tvor schovává. Věděl, že nestihne se ukrýt. Proti němu se vyvalil oheň a dým. Geralt rychle složil prsty do znamení a podařilo se mu magickou silou plamen odvrátit stranou.
    HMM… PŮSOBIVÉ, zahřměl drak. Jeho hlas byl dunivý a rozléhal se všemi výklenky v jeskyni jako v koncertním sále. TY NEJSI DRAKOBIJEC.
    “Ne, to nejsem,” potvrdil Geralt. Stál pevně před jeho hlavou a třímal meč. Tušil, že drakovi už nezbylo moc plynu na plamen a třetí dýchnutí si jistě rozmyslí. Drak si opřel hlavu o balvan a jeho výraz prozrazoval, že ho to neobyčejně zajímá.
    KDO TEDY JSI. NA VYZÁBLÉHO ČARODĚJE NEVYPADÁŠ.
    “Je to důležité?”
    JE, usmál se drak, ABYCH VĚDĚL, ČÍ JMÉNO MÁM VYTESAT NA NÁHROBNÍ KÁMEN.
    “Jsem zaklínač, Geralt z Rivie.”
    Drak neskrýval údiv. PÁNI! ZAKLÍNAČ! MÁ ČEST! ZAKLÍNAČE JSEM TU NIKDY NEMĚL. ALE ŽE JICH TU BYLO. JEJICH JMÉNA JSOU NAPSANÉ NA TOM ŠUTRU CO JE ZA TEBOU. NECHCEŠ SE TAKY PODEPSAT?
    Geralt se otočil, aby se přesvědčil na vlastní oči, přitom dával pozor na každý pohyb draka. Na skále byly skutečně černě vyžhavena nějaká jména. Neznal ani jedno, bylo jich celkem sedm.
    Drak mezitím pokračoval v monologu: APROPOS. ODPUSŤ MI TU DRZOST, ŽE SE TĚ PTÁM. NENÍ ZABÍJENÍ DRAKŮ ZAKÁZÁNO ZAKLÍNAČSKÝM KODEXEM?
    Geralt neodpověděl. Věděl, že má pravdu.
    KDO SI TĚ NAJAL GERALTE Z RIVIE? SMÍM TO VĚDĚT? KOLIK JE TŘEBA DÁT ZAKLÍNAČI ABY PORUŠIL KODEX? VYPADÁŠ DOST UDIVENĚ.
    Měl pravdu. Porušuje kodex.
    “Nemůžeš to vědět. Budoucím obětím to obvykle nesděluju. Ale těžko můžeš tušit, jak moc se mi příčí tenhle úkol. Bohužel nemám na vybranou. Leda bys přistoupil na jisté podmínky. Můžeme se přece domluvit.”
    NA ČLOVĚKA DOST ROZUMNÁ ŘEČ. GRATULUJU, odtušil drak jízlivě. POSLOUCHÁM.
    “Tak tedy slyš draku. Mám za úkol zamezit obřadům a obětím, které se každý slunovrat konají. Lidé již nechtějí obětovat mladé panny. Je mi jedno jak to zařídíš, ale jestli se nic nezmění, poznáš schopnosti zaklínače, kodex nekodex”
    Drakova hlava se ke Geraltovi přiblížila na dosah. Zaklínač se ani nepohnul.
    LŽEŠ! NENÍ TO PRAVDA. ANVIL MĚ POTŘEBUJE. TO CO ŘÍKÁŠ NENÍ NÁPAD ANVILU. A NEŘÍKEJ MI DRAKU. TAKY MÁM JMÉNO. ŘÍKAJÍ MI QUASIMODO.
    Konečně si mohl Geralt přeložit část knězovi řeči. “Oběť pro velkého Quasimoda.” Tak zněla. Jenže teď mu to nebylo moc platné.
    “Lidé se tě bojí Quasimodo. Proto k tobě chovají úctu, přináší ti oběti a nikdo si o tobě neodváží nic zlého pomyslet. Protože vědí, že by se jim to nevyplatilo.”
    JSI CHUDÁK GERALTE. STEJNĚ HLOUPEJ, JAKO OSTATNÍ LIDÉ. NENÁVIDÍM LIDSKOU RASU PRO JEJÍ OMEZENOST. ŠKODA VÁS, ŠKODA TEBE GERALTE. ANVIL MĚ POTŘEBUJE A VÍ TO. EXISTUJE TU DOHODA. JÁ OCHRÁNÍM JE A ONI MI KAŽDÝ SVÁTEK SLUNOVRATU POSKYTNOU MALÉ POTĚŠENÍ. JE TO JEN SYMBOLICKÁ ČÁSTKA, ALE JE NEZBYTNÁ. LIDÍ JE MNOHO, JSOU VÁS MILIÓNY. COPAK JE PRO VÁS OBTÍŽNÉ POSTRÁDAT DVĚ DÍVKY ZA ROK?
    “Nejsem filozof Quasimodo. Vím jedno. Buď obřady přestanou, nebo zahyneš. V tom si buď jist.”
    Zdálo se že se drak zamyslel. Potom přesunul jednu tlapu před zaklínače. Geralt napřáhl meč, ale drakovo gesto nemělo nepřátelské úmysly. Na tlapě seděla dívka celá v bílém, nyní její šaty byly špinavé.
    ROZHODL JSEM SE. VRACÍM TI JI A SLIBUJI, ŽE JIŽ NEBUDOU ŽÁDNÉ OBŘADY. SÁM POZNÁŠ, JAK ŠPATNĚ JSI JEDNAL. ZEMŘEŠ GERALTE, ALE NE MOJÍ ZÁSLUHOU. PRÁVĚ TEĎ TOTIŽ ANVIL PORUŠIL DOHODU. ODLÉTÁM. NAJDU SI JINÝ DOMOV.
    Zahodil dívku do prachu. Geralt ještě viděl jak se otáčí, roztahuje křídla a odlétá z jeskyně pryč.
    Geralt přiskočil k dívce. Natáhl ruku a pomohl jí vstát. V očích měla nevraživý výraz. Naštvaně se oprášila.
    “Doufám, že jsi se svojí prací spokojen mistře zaklínači!” vyjekla na něho.
    “Ani mně nepoděkuješ?”
    Plivla mu do tváře. “Seš idiot! Omezenec, s inteligencí houpacího koně. Rodina ti poděkuje, pokud se dožije rána. Poznáš jak zákeřný jsou vidle.
    “Plácáš nesmysly. Není divu, kněží ti vymyli mozek.”
    “Ty plácáš nesmysly. Pleteš se do věcí, o kterých nevíš ani ň.”
    “Uklidni se, jo? Nic se ti nestane. Vrátíme se do města.”
    Oba pohlédli na světla v údolí.
    “Ne,” protestovala, “tam se už nemohu vrátit. Zabijí mě.”
    “Ale…,” podivil se Geralt, “… a sežrání drakem ti nevadilo?”
    “Nerozumíš tomu,” odvrátila se od něho, “Upálí mě na hranici za nejtěžší zločin zrady. Budu umírat s potupou! Má duše nikdy nenajde klid a mír! Pekelné plameny mě budou mučit! Zostudím i svou rodinu a přátele! Ach…”, hlas se jí vytratil. Třásla se. Zahleděla se nepřítomně k městu. “Tebe stihne stejný trest!” procedila mezi zuby.
    “Jak se jmenuješ?”
    “Ágnes,” odpověděla klidněji.
    “Máš pravdu Ágnes. Vůbec vašim problémům nerozumím a nic mi do nich není. Nezajímá mě politika, ani víra. Nezajímají mě jaké pohnutky vedou lidi dělat podivné věci.”
    Rezignovaně se posadila na kámen. Otočila se a chvíli upřeně hleděla na město. Sama začala mluvit.
    “Horní Anvil je nezávislé město. Dlouho před mým narozením mí rodiče museli bojovat proti výbojným armádám mladého krále Puchače, který si umanul, že město anektuje ke své říši silou, protože vláda města se nechtěla dobrovolně podřídit jeho podmínkám. Pak ale jednoho dne u téhle jeskyně přistál drak. Nikdo neví, odkud přišel a proč, říká se, že to nebyla náhoda. Prohlásil se za Velkého Quasimoda. Spory o město se staly druhořadými, všichni se okamžitě vrhli na draka. Byli najati drakobijci ze širokého okolí. Několik jich Velký Quasimodo sežehl svým mocným plamenem, ostatní, když spatřili jeho sílu, zbaběle utekli. Nikomu se nechtělo bojovat proti nebezpečnému netvoru, když z toho neplynula žádná odměna. Drak nehlídal žádný poklad a králova nabídka nebyla vysoká. Králi se časem se mu podařilo najmout několik drakobijců, avšak po tom, co vstoupili do jeskyně, nikoho z nich už od té doby nikdo nespatřil. Několikrát král stanul před hradbami města, drak ho však vždycky zahnal zpět. Naše město bylo svobodné. Za své služby požadoval symbolickou částku. Jednou za půl roku, vždy na svátek slunovratu jsme k jeho jeskyni přivedli mladou pannu. Nebyla tu jiná možnost a Anvil musel zůstat svobodný. Po dlouhých a prudkých hádkách se na jeho podmínku přistoupilo. Před třinácti lety jsem byla vybrána spolu s další dívkou, že se stanu obětí. Vychovali mě, připravili mě na ten velký úkol. Našla jsem tak smysl svého života, to co mnozí nenajdou za celý svůj život. Byla jsem vděčná a těšila se na tento den… A teď, je všechno pryč…” hlas jí selhal, rozplakala se.
    “Zítra bude královské vojsko před Anvilem,” dodal si pro sebe Geralt nevzrušeně, “Quasimodo mě varoval.”
    Zadíval se nepřítomně do tmy.
    “Ale já jsem ho neslyšel.”
    “Domu se už nemohu vrátit,” naříkala Ágnes. Vzhlédla k zaklínači. “Již nemám pro co žít. Geralte, zkus nyní aspoň trochu napravit, co jsi způsobil. Zab mě! Usekni mi hlavu!”
    Zavrtěl hlavou.
    “To po mě nechtěj.”
    Zamračila se, zaskřípěla zubama.
    “Zab mě srabe! Dělej, chci to hned.”
    Vrazil ji facku. Vyčítavě naň pohlédla.
    “Jsme vyrovnáni.” Podal ji kabát. “Lehni si na to a koukej spát. Ráno budeš mluvit jinak.”

    IV

    Ráno bylo neobvykle šedivé, zvlášť neobvykle v den po letním slunovratu. Nad městem pluly nízké a temné mraky, ale nepršelo. Teprve k poledni se oblačnost roztrhala a objevilo se slunce.
    Když se dívka probudila, Geralt byl již na nohou a přes okraj skály pozoroval několik oddílů houfujících se před branami Horního anvilu. Viděl jak zakládají tábory kolem hradeb vždy před bránou, aby mohli kontrolovat každého kupce, který procházel. Několik oddílů objíždělo farmáře a zatýkalo je i jejich rodiny. Geralt si všiml dívky.
    “Mělas pravdu,” konstatoval, “Rozmísťují se. Nejspíš zahájí blokádu města a pokusí se obyvatele vyhladovět. Je to sice dlouhé, ale levné, ztráty jsou minimální.”
    Dívku však víc zajímali umazané šaty. Prohlížela se a naříkala nad každým flekem, který objevila.
    “Ágnes…”
    Vzhlédla k němu.
    “Mám šanci tě ještě jednou zachránit”
    “Jak? Nemůžeš mě zachránit.”
    Přitáhl si jí k sobě. Její pohled se zavrtal do jeho.
    “Teď mě poslouchej Ágnes! Život nekončí. Žij! Najdi si jiný smysl života. Jsou tací, co jej hledají celý život. Ale nikdy to nevzdávají, protože vědí, že žít se musí. Nyní se vydáš na východ, tímhle směrem, a za dvě hodiny ostré chůze narazíš na řeku Angru. Vede tam obchodní cesta. Půjdeš po ní na sever a někdy po poledni bys měla dorazit k osamělému motelu “U čertova kamene”. Vezmeš si pokoj na mé jméno a počkáš tam. Něco mi tam ještě dluží, takže by neměli moc protestovat. Pochopilas?”
    Neznatelně přikývla. V očích jí viděl zmatek.
    “Mám jinou možnost?” otázala se.
    Pustil ji.
    “Možná, ale s tou ti nepomohu. Takhle je to nejlepší. Musíš jít sama, mám ještě nějakou práci. Běž už. Padej!”
    Počkal, až se ztratí mezi balvany. Potom pozdvihl meč nad hlavu, a dlouze si jej prohlížel proti šedivému nebi. Pak jej zasunul do pochvy, kterou nosil připevněnou na zádech a vyrazil ke královským oddílům.

    V

    Seděli ve stanu na dekách, kolem byly rozházeny polštáře z hedvábí. Moc drahý luxus. Král i zaklínač měli zkřížené nohy v “tureckém” sedu. Seděli proti sobě a každý držel číši s vínem.
    “Zapijme tvůj úspěch Geralte z Rivie”
    Ťuk.
    “Věděl jsem, že zaklínač mě nezklame. Konečně mi již nic nebrání vstoupit do Horního Anvilu.”
    “… a odměna?” zajímal se zaklínač. Snažil se tvářit tak, aby král nabyl dojmu, že ho politické šachy nezajímají.
    “Pravda, odměna bude Geralte. Tak jak jsem slíbil. Dvacet tisíc rupíjí.”
    “Smlouva zněla na padesát tisíc…,” nenechal se Geralt vyvést z míry. Král nasadil jízlivý úsměv.
    “To je pravda Geralte. Za zabití draka. Tys ho pouze vyhnal. Částka bude o tolik nižší.”
    Vyčůranej jak mraky, napadlo zaklínače. Mohl to ale očekávat. Věděl, že tady nic nezmůže, hádat se mohlo znamenat horší výsledek, než byl. Už tak zkazil co se dalo.
    “Postarám se o to osobně,” ohlásil král, a vstal ze svého místa. Geralt pozoroval, jak se za ním zavlála plachta, která uzavírala vchod do stanu. Na okamžik dovnitř vnikly sluneční paprsky.
    Mohlo mu být líto lidí, kteří bojovali proti nadvládě krále Puchače, ale jen čert věděl, kde byla pravda. Možná, že až se Anvil stane součástí království, nastanou lepší časy. Snad nejvíc by litoval dívku, která by přišla o život, kdyby nezasáhl.
    Doufal, že ho Ágnes poslechla. Že nezabloudila a neminula ten hostinec. Plánoval, že po tom, co vyřídí tuto záležitost, odvede jí druidům ve východním Amellu. Jinou možnost pro ní neviděl.
    Uvědomil si, že je už dlouho sám. Odpovědí pro něj bylo šest těžkooděnců, kteří vstoupili do stanu. Geralt vstal velice pomalu. Pravou rukou vytáhl zbraň. Neměli helmy, z očí se daly jejich úmysly dobře vyčíst. Jeden voják se na něj vrhl. Rozpřáhl se obouručákem, avšak Geralt se včas sehnul. Vyskočil a rychle švihl zezdola nahoru aby odrazil útok druhého. Těžký meč mu sjel po jílci a škrábl na ruce. Krvácel. Sehnul se pod dalším švihem a překulil se mezi nohama k východu. Kdosi ho cestou kopl. Neměl čas se zabývat bolestí.
    Vyběhl ven, kde stál hlouček vojáku a horečně se o něčem hádali. Geraltův vpád je překvapil. Zaklínač dvěma rychlými švihy rozpáral břicho jednomu, druhý mu nevědomky naběhl na ostří. Ostatní se stačili vzpamatovat a Geralt najednou zjistil, že je obklíčen. Pohotově složil prsty do znamení Aard, aby si prorazil cestu ven. Podařilo se, náraz síly odhodil několik válečníků a smetl ještě dva stany. Neváhal, vyrazil ke koním. Sluchem zachytil svištění. V poslední chvíli skočil na zem a kotoulem překonal nebezpečnou vzdálenost. Nad ním prolétlo několik šípů vystřelených z kuše. Utíkál dál.
    Zarazil ho až ohlušující řev nad hlavou. Všichni strnuli. Geralt vzhlédl k obloze a viděl, že je zachráněn. I přes svojí mutaci byl Quasimodo ve vzduchu úchvatný. Několikrát přelétl nad ležením a způsobil tam velký zmatek. Lučištníci sahali po kuších a nabíjeli. Geralt to viděl, několik jich srazil a podřízl. Střelbě by však nedokázal zabránit, lučištníků bylo moc.
    Všiml si, že na drakovi kdosi sedí. Zakryl si oči před sluncem, aby lépe viděl. Ágnes! Zatraceně!
    Drak se zastavil ve vzduchu v bezpečné výšce. Geralt znatelně viděl, jak dívka něco vykřikla. Quasimodo se otočil, spustil se střemhlav k zemi, rozevřel tlamu a dýchl. Z jeho útrob vytryskl proud ohně. Letěl nízko nad stany, spaloval vše co mu přišlo do cesty. Stany, koně, lidi. Za ohněm zůstával temný pruh popela a spečená zem. Vojáci utíkali v panice na všechny strany. Tady na pláni se neměli kde schovat.
    Drak doletěl na druhý konec ležení. Přestal chrlit oheň, vzlétl opět do bezpečné výšky. Chvíli stál a obdivoval svoje dílo. Pak se znovu otočil a znovu se vrhl dolů.
    Potřetí šel oheň přímo na Geralta. Klidně sledoval ten ohnivý oblak a v poslední chvíli několika tanečními kroky uhnul ohnivé zkáze. Opět jej ovanul závan horkého vzduchu. Blaženě zavřel oči.
    Vojáci prchali do všech světových stran. Puchačova armáda byla rozprášena. Drak slétl na zem, přistál vedle zaklínače. Ágnes z něho seskočila na zem.
    “Neposlechla jsi mne, Ágnes,” řekl jí Geralt vyčítavě.
    “To né já,” bránila se, “Quasimodo mě sledoval, a pak mi nabídl krátkou projížďku.”
    Vzhlédl k drakovi.
    “Omlouvám se Quasimodo”
    ODPUŠTĚNO GERALTE. ÁGNES MI VŠE VYPRÁVĚLA. SKUTEČNĚ JSI NEMOHL VŠE VĚDĚT. JSI POUHÝ ČLOVĚK A TO TĚ OMLOUVÁ.
    “Rozhodl jsi se zůstat?”
    NIKDY JSEM NEODEŠEL. TADY VIDÍŠ SKUTEČNOU VYSPĚLOST DRAČÍHO DRUHU. JSME MNOHEM INTELIGENTNĚJŠÍ, NEŽ VY LIDÉ.
    “Budu si to pamatovat. A co obřady?”
    VŽDYŤ VÍŠ, ŽE JSOU NEVYHNUTELNÉ. JE TO STEJNÁ OBĚŤ, JAKO OBĚTI BOHŮM. JENOM SYMBOLICKÁ ČÁSTKA. JE NUTNÁ, JINAK BY NA MĚ LIDÉ ZAPOMNĚLI A NEVÁŽILI BY SI TOHO, CO PRO NĚ DĚLÁM.
    “Nešlo by najít méně drastický způsob?”
    VÍŠ O NĚJAKÉM?
    “Existuje přece víc způsobů, jak na sebe upozornit.”
    JAKÉ?
    Geralt pokrčil rameny a usmál se. “Je mi líto, má inteligence na to nestačí. Nenech se zahanbit Quasimodo.”
    Drak se mrštně přesunul hlavou ke Geraltovi na dosah. Nejprve se zdálo, že zadržuje zlost. Nakonec ale řekl:
    LÍBÍŠ SE MI GERALTE. MYSLÍM, ŽE O TOM BUDU PŘEMÝŠLET. NENECHÁM SE ZAHANBIT.
    “Dobře. Co uděláš s Ágnes?”
    NIC. JE VOLNÁ. MŮŽE SE VRÁTIT DOMŮ.
    Dívka se zaradovala. “Děkuji ti Quasimodo. Děkuji Geralte.” Uklonila se.
    “Tak už běž. A někdy nashle”.
    Ještě jim zamávala od brány. Geralt i drak pak dlouho tu bránu pozorovali, než je to omrzelo.
    DLUŽÍŠ MI ZA SVŮJ ŽIVOT GERALTE. MĚLS PADNOUT NA OSTŘÍ TĚCH HRDLOŘEZŮ. TO BY BYL TVŮJ TREST ZA HLOUPOST. ALE ONA MĚ PŘEMLUVILA. LEPŠÍ BUDE, KDYŽ SE Z TOHO POUČÍŠ, NEŽ TVÁ SMRT.
    “Nevím jak ti dluh splatím. Jsem pouhý člověk Quasimodo, který navíc má velmi hluboko do kapsy.”
    NEVADÍ. VÍM JAK HO SPLATÍŠ. PO TŘI DNY MI BUDEŠ DĚLAT SPOLEČNOST, BUDEŠ MI VYPRÁVĚT O ZAKLÍNAČÍCH. CHCI VĚDĚT VŠECHNO. SOUHLASÍŠ? O POTRAVU SE NEMUSÍŠ STARAT, ZAJISTÍM JI.
    “Souhlasím.”
    UŽ JSI NĚKDY LETĚL NA DRAKOVI, GERALTE?
    Geralt zavrtěl hlavou. Takové cti se mu zatím nikdy nedostalo.
    
    *** KONEC ***

    Tento příběh byl inspirován povídkou Johna Morressyho: Osvoboditel a povídkou A. Sapkowskeho: Hranice možností. Doufám, že mi malé úpravy všeobecných uznávaných pravidel v Geraltově světe odpustíte. Například není jisté, jestli zaklínačský kodex zakazuje zabíjet draky (v povídce Hranice možnosti to Geralt nijak nerozvádí). Také všeobecná představa draka, jeho vzhledu, výšky, síle a fyziologie je zde trochu jiná, než se traduje. Všem, které jsem tímto naštval se moc omlouvám…
    

    Ale jinak doufám, že se vám povídka líbila. Nezapomeňte mi cokoliv napsat xnovako1@cs.felk.cvut.cz