Zaklínač Geralt soudcem i katem najednou.
Zavolali ho sem, protože se prý v okolí zjevuje upír, který terorizuje místní obyvatelstvo. Cha, tak prý upír, jo? Po několika dnech pátrání Geralt zjistil, že se nejedná o tohoto mocného umrlce, ale o prachsprostého ghúla.
Už ze začátku se mu to zdálo divné – útočníka nikdy nikdo neviděl a těla obětí byla hrůzně poškrábána a často byla roztrhána – no, nebyl to zrovna příjemný pohled. Ale že by tohle udělal upír? To by musel mýt hodně velký hlad, a to se, při jejich snadném způsobu obživy často nestává. A nakonec se z toho vyklubal ghúl. S ním nebyla opravdu těžká práce – několik seků mečem a bylo po něm.
Ale nejlepší byla cena – starosta Geraltovi zaplatil předem zálohu, která byla přiměřená za hlavu upíra – bylo dohodnuto 200 zlatých předem a 200zlatých po práci .
Při této vzpomínce se zaklínač pousmál. Moc často se nestávalo, aby za ghúla dostal 400 zlatých. Pomalu došel ke stáji a osedlal si koně. Měl v plánu vydat se do Vengerbergu za svými přáteli.Vyhoupl se do sedla a vydal se k hlavní cestě.
Když se blížil ke konci vesnice, zaslechl vzrušený hovor. Obrátil koně a vydal se po směru hlasu . Nemusel hledat dlouho. Na vyvýšeném pódiu stál muž oděný v soudcovský šat a vedle něj stála mladá dívka, asi osmnáctiletá, v zelené haleně.
Geralt se usmál a slezl z koně.Zase jeden z jednoznačných soudů. Soudce ženu nařkl z čarodějnictví: „Nemůžeš nic popřít. Všichni víme, že jsi za vesnicí prováděla své nekalé čáry. I svého manžela jsi jistě uřkla či proklela. Všichni víme, že nedávno zemřel. Chceš snad říci něco na svou obhajobu, ty čarodějnice?“ zahřměl soudcův hlas. Geralt si povzdechl. Další z procesů, jenž byl předem jasný rozsudkem.
Prostě ženu popraví, ať bude mít námitky nebo ne. Ale mladá dívka nebyla jako ostatní. Naprosto klidně řekla: „Všichni víme, že Wulf zemřel. Ale všichni také víme proč. Byl vážně nemocný a této chorobě nakonec podlehl. To mi každý z vás potvrdí, že?“ zeptala se. Davem se ozvalo souhlasné mručení.Geralt se usmál. Tenhle soud bude zajímavý. Soudce začal koktat překvapením: „To je…To…je lež! Pobláznila vás všechny! Znám taková davová kouzla!…“ „Jo? Tak nám nějaký ukaž,soudce! Ať se trochu pobavíme!“ ozvalo se z davu a lidé vypukli smíchy. Zaklínač se už neudržel a rozesmál se také. Soudce zpozorněl a zapátral očima v davu. Když našel Geralta, ušklíbl se: „Posmíváte se mi, ale pohleďte, kdo stojí mezi vámi. Mutant, proměněnec, zrůda! Zaklínač, který prošel zkouškou trav a stal se netvorem. A teď se tu směje s vámi. A přitom je stejného řemesla jako já. A mnohem častěji. Ano, mluvím k tobě, zaklínači. Jsi přece soudce. Ba něco víc. Máš dvojí povolání. Jsi soudce a kat v jedné osobě. A soudíš tím nejtemnějším způsobem – soudíš pro svoje dobro! Vždyť pokaždé, když dostaneš nabídku, abys zbavil svět nějaké nestvůry, stáváš se soudcem. Pokud je nabídka dobrá, přijmeš ji a pak se stáváš i katem. O tom se přesvědčila každá potvora, kterou jsi zprovodil ze světa. Ale proč se stáváš soudcem? Jen abys mohl za tyto krvavé peníze nasytit svůj lačný břich. Ne já, ale to ty jsi tím nejhorším soudcem. Neměl by ses smát, ale litovat svých hříchů, než bude pozdě. Kliď se mi z očí!“ Proslov měl na dav velký vliv. Probodávali Geralta pohledem a uvolňovali mu cestu k jeho koni. Zaklínač šel pomalu a přemýšlel o soudcových slovech. Soudce a kat. Prostě jeden z dalších provokatérů… Soudce a kat. Možná měl trochu pravdu… Soudce a kat. Zatraceně! Ten chlap se trefil do černého. Teď už snad nemůže být hůř, pomyslel si Geralt, když se blížil ke bráně. „Hej! Geralte! o jsem já, Marigold! Pojď, hodíme kus řeči!“ ozvalo se a zaklínač uviděl známou postavu na koni. Ne, pomyslel si, teď je teprve nejhůř.
+ + +
Když vstoupili do hospody, ovinul je pach piva a potu. Krčma byla malá, ale dobře zařízená. U stropu viselo několik lamp, které se na noc rozsvěcely a svítily na pár upravených stolů s modrým prostíráním. Hospoda byla slušná, o jejích hostech se to ale říct nedalo. Byli tu různí sedláci nasáklí potem a špínou a štamgasti, kteří se na mýdlo asi ani zdaleka nepodívali. Přesto si ale zaklínač s bardem našli tiché místo v rohu místnosti. Usměvavý hostinský jim hned přinesl dva korbílky piva, kterými oba přátelé svlažili svá vyprahlá hrdla. “Tak co, Geralte, co tě sem přivádí? Zase nějaký potvory nebo co?“ zasypal Marigold svého přítele přívalem otázek. Zaklínač mu vylíčil příhodu s upírem – ghůlem a bard se rozesmál: “Tak to vypadá, že se s tebe vyklube statný obchodník! No, já projíždím do Cintry, jeden z vysokých úředníků si přeje mě slyšet,“ odpověděl básník na Geraltovu nevyslovenou otázku a přihnul si z korbílku. “A kam se vydáš dál, příteli?“ pokračoval veršotepec v přívalu otázek. Když se dověděl o plánované cestě do Vengerbergu, zvážněl: “No, moc možností nemáš. Přes hory jet nemůžeš, je tam velké nebezpečí lavin a -„ “O tom jsem ani nepřemýšlel, vezmu to okolo Brokilonu,“ odpověděl zaklínač. Ale Marigold pokračoval: “Ale ani tam to není moc rozumné. Nilfgaard totiž udělal menší blokádu právě v těch místech. A prý to chrání samotní Ohniví šermíři. Sám moc dobře víš, jak jsou nebezpeční.“ Zaklínač přikývl. Jednou se dostal do křížku se dvěma příslušníky tohoto řádu šermířů. Sice zvítězil a oba je zahnal, ale byl zle posekán a kdyby nebyl nablízku léčitel, kdoví jak by to dopadlo. Myšlenka na to, že by se s nimi měl ještě jednou utkat a možná i v mnohonásobné přesile, se mu vůbec nelíbila . Ale přes hory jet nemohl… Chvíli ještě s Marigoldem popíjeli. Pak si opět vzpomněl na ta dvě slova.
Soudce a kat. “Ty , Marigolde, připadá ti moje .. ehm .. řemeslo jako bych byl soudce a kat v jedné osobě?“ zeptal se už trochu opilého básníka. Ten chvíli uvažoval. Pak, s pohledem upřeným na jednu ze šenkýřek, odpověděl: „Jo… Pokaždý, když dostaneš nabídku, soudíš, zda ji přijmeš, stáváš se soudcem. Pak když najdeš potvoru, kterou máš zabít, popravuješ, stáváš se katem. Ano, jsi soudce a kat v jedné osobě. Ano, je to tak. A, Geralte… Geralte!“ Židle, na které ještě před chvílí seděl zaklínač, byla prázdná.
+++
Kopyta zaklínačova koně zanechávala v měkké lesní půdě otisky stop. Geralt musel uznat, že se mu cesta zatím docela dařila.Byl na cestě už skoro týden a nic se mu nepřihodilo. Žádní bandité ani lapkové, žádné lesní žínky usilující o váš život, ani goblini či jiná havěť. Prostě klid. Před zaklínačem se zvolna začali objevovat vrcholky Brokilonu. Zvenčí vypadal les klidně a spořádaně. Ale pravda byla úplně, ale úplně jiná… Dryády věčně umíraly v hloupých šarvátkách s vojsky ještě hloupějších šlechticů, kteří si chtěli Brokilon mermomocí podmanit. Zaklínač se zaposlouchal do šumění lesa a klapotu kopyt jeho koně. Náhle však uslyšel jiný zvuk – zařinčení tasené zbraně. Ruka mu instinktivně sjela na jílec meče. Z blízkého křoví se vynořilo osm mužů v jasně oranžových uniformách. V rukou měli připravené meče a štíty. Geralt tiše zaklel. Tito muži nebyli nikým jiným než Ohnivými šermíři. Jeden z nich, zřejmě kapitán, promluvil výsměšným hlasem: „Ty ses pokusil projet naší blokádou. Víš proč se to jmenuje blokáda? Protože něco b l o k u j e . Takže jí n i k d o n e s m í projet, jasný?! A my nemáme rádi lidi, který se vo to pokoušej. Víš co s nima děláme?“ hulákal šermíř. „Zabijete je a hodíte do řeky,“ odtušil zaklínač chladně. Vojáci se škaredě rozchechtali: „Chytrej kluk! Přesně tak, mladej. Chlapi, na něj!“ Geralt tasil meč a začal odrážet dorážející šermíře. Jelikož byl na koni, měl výhodu, ale věděl, že mu příliš nepomůže. Odrazil výpad vedený na nohy. Útočník zakolísal. Jen na chvíli. To Geraltovi stačilo, aby ho probodl mečem. Náhle jeho kůň zaržál a vyhodil ho ze sedla. Zaklínač udělal ve vzduchu přemet a dopadl na nohy. Ohnivý šermíři se otočili a vyrazili za ním. Geralt se rozběhl, ale náhle ucítil pronikavou bolest v noze. Po stehnu mu z mělké rány stékal pramínek krve. Zaklínač si uvědomil, že se zraněnou nohou pronásledovatelům neunikne. Rozhlédl se po nějakém výhodném místě pro boj.Ohniví šermíři byli oděni v kroužkovou zbroj, a proto nebyli tak obratní jako on, oblečený jen do svého zaklínačského úboru. Rychle uvažoval – vojáci byli stále blíž a blíž. A pak uviděl nejlepší a zároveň nejnebezpečnější místo pro boj – les Brokilon.
+++
„Gaerne! En Dhoine va aep Brokilon!“
+++
Zaklínač se rozeběhl. Skočil do Stružky, která tekla napravo od něj. Voda vystříkla vysoko do vzduchu a on na chvíli ztratil orientaci. Vytřel si vodu z očí a rozhlédl se okolo. Spásné stromy byli nedaleko.Celý promočený se postavil na nohy. Ohniví šermíři byli těsně za ním. Geralt běžel do úkrytu stromů. V tu chvíli vojáci vylézali na břeh.
Zaklínač se opřel o blízký strom a bitva začala na novo.Ohnivý šermíři zkušeně doráželi na svou kořist a Geralt si uvědomoval, že tento boj nemůže skončit jinak … Náhle z blízkého křoví vylétli tři šípy. Dva z vojáků se skáceli k zemi. Kapitán a ještě jeden muž se rozeběhli ke křoví, zatímco zbylí tři nadále útočili na zaklínače. Z porostu vystoupili Dryády. Geralt si uvědomil,že jsou to vlastně ještě dívky. Ani jedné z nich nemohlo být víc jak sedmnáct let. Kapitán jednu z nich bodl mečem do krku. Dryáda zachroptěla a svezla se k zemi. Ostatní se zmohli jen na malý odpor.
Jedna padla s probodnutým bokem, druhá vyjekla, když ji voják proklál skrz naskrz. Geralt mezitím zabil jednoho ze šermířů, ale věděl, že na zbylé sám nestačí. Lesem se rozlehl zvuk rohu. Šermíři znejistěli. Zaklínač toho využil a jednoho z nich srazil. Druhý si toho ale všiml a udeřil Geralta do spánku jílcem meče. Poslední,co zaklínač uslyšel, byl svistot šípů a překvapené výkřiky vojáků.
Pak ho pohltila temnota …
+++
Když se probudil, ucítil v hlavě prudkou bolest. Zamžoural očima a rozhlédl se po místnosti. Okamžitě ji poznal – byla to jedna z dřevěných chatek,které stavěli Dryády. A ty byli jen na jednom místě …V Duén Canell. U vchodu stála jedna z Dryád, v ruce dřevěnou tyč. Geralt se nadzvedl na svém lůžku a zavolal: „Heya! Essea hael!“ Dryáda se otočila a řekla: „Caedmill, Gwynnbleidd! Eithné sall dice! N etva,“ zavolala, když odcházela. Zaklínač opatrně vstal a začal se shánět po svém meči. Nikde nebyl. „Hledáš tohle, Geralte?“ ozvalo se ode dveří. Zaklínač se otočil. Ve dveřích stála malá postava s dlouhými světle zelenými vlasy.Měla ostré rysy a její pouhá přítomnost vzbuzovala v každém úctu. Zvláště pak v někom, do ji znal. Někdo jako Geralt. „Eithné, já…“ začal a klesl na jedno koleno. „Vstaň, nejsi hoden toho klečet přede mnou,“ řekla královna Brokilonu chladně. “Ačkoliv vypadám statečná, mé srdce pláče. Kvůli tobě padly tři z mých dcer. A s nimi zemřely i jejich stromy.“ O zem zařinčel hozený meč. „Dlouho jsem se ptala, jaké jsou čepele osudu. Jednou jsi ty. A nyní již znám i druhou stranu. Jsi jí opět ty, ale jako soudce a kat. Oba tak nemilosrdní a netknutí problémy ostatních. Co na tom, že lidé zemřou … Vždyť přijdou jiní! Ani jeden z nich si neuvědomuje, co jejich skutky způsobí. Neví, že s každým odsouzením a máchnutím meče přetnou křehkou nit života… Jsou stejní jako ty…“ „Ale, Eithné, to není…“ „Ne, Geralte, teď nemluv. Mé uši jsou hluché, jsou ohlušeny pláčem srdce. Vezmi si svůj popravčí meč a odejdi, soudče.
Mé Dryády tě vyprovodí. Odejdi.“ „Ale..“ „Zmiz! Odejdi z mého lesa a dlouho se nevracej.Jinak budeme mít připravené luky! Zmiz!“ Geralt vstal a sebral meč. Poté vyšel na paseku, kde stálo několik Dryád. „Vortva, Gwynbleidd?“ zeptala se jedna z nich. Zaklínač přitakal. Dryáda mu podala malou misku s modrou tekutinou. Posunkem naznačila, aby pil .Geralt se ještě rozhlédl po nádherné louce a pak tekutinu pomalu vypil. Chutnala po borůvkách. Chvíli se nic nedělo. Zaklínač chtěl dívce říct, že bude zapotřebí silnějšího přípravku. V té chvíli se mu podlomily nohy. Padl na jedno koleno. Zatočila se mu hlava a závoj mrákot se uzavřel.
+++
Probudil se na druhém břehu Stužky. Zaklínač vstal a oprášil se od hlíny. Když tak uvažoval, jak se dostane do Vengerbergu bez koně, uslyšel poblíž slabé zařehtání. Několik kroků od něj se pásl grošák s mužským sedlem. Geralt v duchu poděkoval Dryádám a vyšvihl se do sedla. „Měl bys mít jméno. Hm…Co třeba Klepna? Jo, to ti sedne. Budeš Klepna. Tak jedem! Hyjé!“ Kůň spokojeně zafrkal nad novým jménem a rozjel se po prašné cestě.
+++
Klepna poslušně klusala k malé vesnici na obzoru. Zaklínač se zahalil víc do svého pláště – ranní mrazíky si vyžadovaly své. Víska nebyla velká – čítala jen asi deset stavení. Když projížděli malou branou, ucítil Geralt pod svým pláštěm zachvění. Odkryl plášť a uviděl příčinu toho všeho – jeho vlčí talisman poskakoval na řetízku jako splašený. Zaklínač se rozhlédl, ale neviděl nic, co by prozrazovalo přítomnost magie. “Už se asi rozbil,” pomyslel si Geralt. Pobídl Klepnu a ta zamířila k domu, který byl nezaměnitelný s hospodou …
+++
“Jedno pivo, hostinský!” poručil si zaklínač a znaveně se opřel o nálevní pult. Usměvavý hostinský přinesl korbel chladného moku a s radostí se díval, jak ho zaklínač vypil jedním douškem. Geralt si odřel pěnu z úst a řekl: „A co pokoj, máš?” zeptal se. “Ano, ano, milostpane, mám, nejlepší ze všech – jen za dvě zlatky za noc, s jídlem to bude tři zlatý na den. Ale lepší hospodu byste stejně nikde nenašel, pane.” Zaklínač přikývl a zaplatil na dva dny. Hostinský vytáhl zpod pultu klíč a řekl: “Pokoj 5, pane, doufám, že budete spokojen.” Geralt si vzal klíč a vyšel po schodech do svého pokoje …
Pomalu vstala z křesla. Zatočila se jí hlava a ona těžce dopadla zpět. Když se trochu uklidnila, znovu se pokusila vstát. Tentokrát se jí to povedlo. Pomyslela si, že by jí prospěl čerstvý vzduch. Vyčerpaně otevřela dveře. Náhle ucítila prudký náraz a pak se propadla do nicoty …
Zaklínač vystoupal po schodech do dlouhé chodby a dal se doprava. Na chvíli zapomněl na okolní problémy a uvolnil se. Myslel na Yennefer, na její krásně havraní vlasy a na vůni šeříku, která ji všudypřítomně doprovázela …
Náhle se před zaklínačem otevřely dveře. Geralt instinktivně uhnul, ale už nestačil uhnout před vycházející osobou a prudce do ní narazil. On sám měl problémy udržet se na nohou, ale dívka, do níž narazil upadla na zem a zůstala tam bezvládně ležet.Zaklínač ji pomalu zvedl a postavil ji na nohy. Zrovna, když přemýšlel, co má udělat dál, se osoba probrala. Byla to mladá žena, asi devatenáctiletá. Rychle se zaklínači vytrhla a změřila si ho svýma chladnýma modrýma očima: “Další z Belanachových nohsledů? Ale mě je tak snadno nedostaneš! Měl jsi mě zabít v bezvědomí!” řekla. “Ale počkej …” začal Geralt. Dívka náhle napřáhla ruku a něco zamumlala. Zaklínač jen taktak složil ruce do ochranného znamení, když do něj udeřil rozeklaný blesk, a i když nebyl zraněn, náraz s ním mrštil o zem. Při pádu se mu odkryl jeho vlčí talisman, který opět skákal, jak jen mu to řetízek dovolil. Když uviděla přívěšek, dívka vytřeštila oči: “Ty jsi zaklínač, že? Opravdový zaklínač! Já … omlouvám se, bylo toho na mne příliš. Chtěla jsem si vyjít na vzduch, abych se dala dohromady.” Geralt se usmál: “To stále můžeš. A také bys mi mohla něco vysvětlit.”
+ + +
„Narodila jsem se v jedné z vesnic poblíž Cintry.Můj táta byl věčný opilec, který se probouzel s třídenní kocovinou, jen aby ji šel znovu posílit. A moje máma byla sprostá děvka, sdílela lože s každym pitomcem, který ji zacinkal zlatkama u uší.O mně se nikdy příliš nestarali. No, když mi bylo asi tak čtrnáct, šli jsme společně s jednou dívkou do lesa. Znenadání na nás vyskočil vlk. Já jsem zaječela a vrhla po něm proud ohně, který ho usmažil,“ usmála se kouzelnice, která se Geraltovi představila jako Arianna, když vyprávěla svůj příběh. Po chvíli pokračovala: „Tahle událost se samozřejmě rozkřikla po vesnici rychlostí blesku. Náš kněz mne nařkl z čarodějnictví a lidé mne vyhodili z vesnice. Mým rodičům to bylo jedno… “hlas se ji při posledních slovech zachvěl. „Vydala jsem se do Cintry a pomocí schopností, které jsem v sobě objevila,jsem se naučila levitovat s kamínky. Lidem se to líbilo a občas zacinkal i nějaký ten zlaťák. Tak mě našel Belanach, o kterém se ve městě říkalo, že umí kouzlit. Nabídl mi, že mě vezme do učení. Byla jsem mladá a hloupá a když řekl, že nebudu mít nikdy hlad, šla jsem s ním. Učil mě dobře a dlouho. Jednou, když byl mistr pryč, nakoukla jsem do jeho tajné laboratoře, kam jsem jinak nesměla. Byla to hrůza. Na velikém oltáři ležela nahá žena pokreslená různými obrazci a měla podříznuté hrdlo! Rychle jsem se vrátila a pokoušela se na všechno zapomenout. Belanach se později vrátil, ale po pár dnech řekl, že už jsem vycvičená a že musím odejít, jelikož mne nemá čemu víc naučit. Odešla jsem a začala se toulat po světě. Byla jsem šťastná, myslela jsem, že na můj objev nepřišel. Tak to vydrželo celé tři roky. Před asi třemi měsíci mě začal psychicky napadat a já jen utíkala, aby mě nenašel, a modlila jsem se, kdy už to všechno skončí. Tak jsem skončila tady. A on mě znovu našel a řekl, že si pro mě přijede a že mě … že mně…“ hlas se ji zlomil a ona se rozplakala. Geralt ji objal a utěšoval ji. Když se uklidnila, zaklínač se zeptal: „A proč jsi neutekla znovu?“ „Belanach vztyčil kolem celé vesnice magickou bariéru. Člověk může projít dovnitř, ale nemůže projít ven. Ten mizera prý přijede s bojovníky a celou vesnici vyplení…“ vysvětlovala Arianna a znovu jí začaly po tvářích stékat slzy. Zaklínač ji konejšivým hlasem upokojoval: „Ještě tu nejsou, Arianno. Kdy mají přijet?“ „Už zítra zaklínači, už zítra.“
+ + +
Geralt s Ariannou procházeli kolem barikády stavějících lidí.Po té,co jim čarodějka vysvětlila situaci, lidé se spojili proti společnému nepříteli a stavěli opevnění proti nadcházejícímu útoku. Zaklínač si náhle všiml vysokého muže v bílé košili a zelených kamaších. Muž se otočil a když uviděl Geralta, usmál se: „Ach, zaklínači! Opět tam, kde se něco děje, co? Myslel jsem, že si tu po práci odpočinu a hele! Vypadá to spíš, že se můj meč bude zase muset činit.“ „Gotire, příteli, jsem rád, že tě zase vidím. Arianno, tohle je Gotir, jeden z nejlepších šermířů kterého znám. Gotire,tohle je Arianna…“ vysvětloval zaklínač, ale byl přerušen: „Tak vy jste ta mladá dáma, kvůli které je to všechno? Musíte mít opravdu mocné nepřátele, slečno,“ usmál se Gotir.
Všichni tři pak procházeli okolo pracujících a pomáhali, kde mohli, dokud je nezastihla noc a všichni si šli odpočinout na nadcházející boj.
+ + +
Zaklínač se otočil a uviděl Ariannu, jak se brání útoku tří rytířů. Pokusil se k ní probojovat, ale byl obestoupen několika bojovníky a měl co dělat, aby se ubránil. Z okolo zuřící bitvy náhle vystoupil muž s bílými vlasy a v černém obleku, který zamířil k zoufalé kouzelnici. Nebylo mu vidět do tváře. Geralt se snažil dostat se k ní, ale vojáci ho k ní nepustili. Jejich tváře se zkřivily v groteskních úšklebcích, když se mu posmívali za jeho marnou snahu. Černě oděný muž se protlačil ke své oběti a jeho meč zasvištěl vzduchem. „Pomoc! Geralte, pomoz mi…“ Ariannina slova přervala čepel meče. Kouzelnice se bezvládně sesula k zemi. Bělovlasý bojovník se otočil a zaklínač zalapal po dechu, když uviděl jeho tvář. Byla jeho vlastní! S výkřikem strachu se zaklínač probudil.
+ + +
„Zatraceně, všichni tady umřem, a to všechno jen kvůli týdle ženský!“ zaklel jeden z vesničanů. Zaklínač, Arianna a Gotir stáli před rozbouřeným davem. Vesničané stáli ozbrojeni na svých místech, ale začali mít námitky proti nastálé situaci. „Navrhuju, abysme tu holku vydali tomu kouzelníkovi!“ zařval další .Ostatní souhlasně zamručeli. Gotir postoupil dopředu a řekl: „Myslíte si, že se ten čaroděj spokojí jen s ní?“ Blázni! Když už je tady, vezme si vás všechny pro svoje účely. Jestli tu holku vydáte, přijdete o magickou obranu a bez ní jste všichni v háji. Chcete snad, aby vaše blízké odvlekli bez boje? Chcete to?“ volal. Vesničané dali najevo nesouhlas. Válečník pokračoval: „Fajn! Nejste tedy tak zbabělí a budete bojovat. Doufám, že každý z vás sejme alespoň tři z nich! Ptám se vás, dokážete to?“ Ozvala se vlna souhlasu.Gotir si vybral jednoho chlapce z davu a ukázal na něj: „A co ty, chlapče, dokážeš to?“ „Jo, zatraceně!“ „Tak teď jdi a řekni, až se ukáže nepřítel. Jdi!“ poručil Gotir. Mladík odběhl. Válečník se znovu otočil k davu. „Vidim, že jste odvážný a nám všem bude čest bojovat po vašem boku.Teď jděte všichni na svá místa. A hodně štěstí!“ řekl válečník a nadšení obránci zaujali svá postavení. Netrvalo dlouho a mladík, který byl na hlídce zvolal: „Už přijíždějí!“ Zaklínač se zhluboka nadechl, potěžkal svůj meč a v duchu počítal dny kdy naposled vypil některý ze zaklínačských lektvarů.
+ + +
Na obzoru se objevili rytíři v černém brnění. Ozval se ostrý povel a masa oceli se pohnula kupředu. Gotir se vztyčil a zvedl ruku vysoko nad hlavu. Když se útočníci přiblížili, máchl rukou a zařval: „Teď!“Zaostřené kůly vylétly do vzduchu a první řada zakolísala. Vesničané, povzbuzeni úspěchem, se vrhli na rytíře a dobíjeli těch pár štastlivců, které náraz jen srazil na zem. Druhá vlna se ale už blížila.Obránci se stáhli za opevnění a čekali. Vzduchem zasvištělo pár kamenů, ale oplechovaným rytířům to nevadilo. Vesničané vytáhli své zbraně a připravili se na boj. Při prvním nájezdu hodně lidí padlo, ale zbylí rychle zacelili vzniklé mezery a začali rytíře shazovat ze sedel. Jelikož měli malou početní převahu, tak se jim to docela dařilo. Náhle však vzduchem zasvištěla ohnivá koule a s výbuchem zabila několik vesničanů. Belanach seděl na svém koni a pomalu vypustil další smrtící střelu. Z davu náhle vylétl blesk a za mohutného třesku se se střelou srazil a vybuchl. Arianna stála v davu, chráněna světélkující aurou a sváděla magický boj se svým sokem. Zvuk boje byl náhle přehlušen hučením praskající magické energie a uširvoucím třeskotem, jak smrtonosné výplody kouzelnické mysli naráželi do světélkujících štítů nebo magických hradeb. Ale boj zuřil dál…
+ + +
Zaklínač odrazil výpad a drzého útočníka srazil k zemi. Shýbal se a uskakoval pod ranami a splácel dorážejícím jejich útoky krvavou mincí. Zrovna když se dostával do úzkých, objevil se po jeho boku Gotir a společně útočníky zvládli. Na jejich místa se však stále hrnuli noví. „Musíme se dostat na druhou stranu, Geralte! Tam budou ostatní vesničané. Pojď !“ zařval válečník a oba se rozeběhli. Shýbali se pod meči rytířů a využívali své obratnosti oproti oplechovaným nepřátelům. Když se dostali skrz, opravdu uviděli vesničany, jak bojují proti několika útočníkům. Oba šermíři, Geralt i Gotir, se obrátili a sekali do rytířů, kteří se jim chystali vpadnout do zad. Gotirovi se postavil muž s vykládanou zbrojí – bezpochyby kapitán. Gotir byl dobrý šermíř, ale proti muži na koni, který bojoval skoro stejně dobře jako on, moc šancí neměl. Geralt uviděl Ariannu, jak ustupuje pod náporem útočícího Belanacha . Kouzelné plameny poškozovaly její magický štít a ona byla bezmocná. Čaroděj máchl rukou a z ní vylétla střela, která roztříštila štít a kouzelnice padla v bezvědomí na zem. Ve stejnou chvíli Gotir padl pod úderem jílce na zem, vydán na milost i nemilost svému soupeři. Geraltovi se v tu chvíli zastavil čas. Viděl, jak kapitán pozvedá ruku s mečem i jak Belanach mumlá formuli smrtícího zaklínadla.Před obličejem se zaklínačovi začali míhat obličeje královny Eithné a toho soudce z Barinu. Viděl pošklebující se tváře vojáků ze svého snu. A všichni šeptali stejná slova: „Pospěš soudče, rozsuď soud! A ty kate, poprav viníka! Jeden z nich bude žít, druhý zemře! Nemůžeš změnit osud.Meč Osudu má dvě ostří. Jedním jsi ty a druhým jsou soudce a kat ukryti ve tvém nitru. No tak,rozhodni soud.Kdo je vinen a kdo je bez viny? Rozhodni soud!“ zaklínač se vztyčil. A pochopil. „Já mohu změnit Osud. Protože Osud jsem já!“ vykřikl a rozeběhl se. Šíleným úderem srazil kapitána rytířů ze sedla a proběhl skrz vesničany, kteří se již vypořádali se svými nepřáteli a s řevem se srazili s oddílem, kterým před chvílí probíjel Gotir a Geralt. Ale zaklínač je nevnímal. Sledoval čáru střely, která měla ukončit Ariannin život. Pobízel své nohy k hranicím možností.
S finálním řevem střelu odrazil svým mečem. Otočil se a vyrazil za překvapeným čarodějem.Ten se ušklíbl a vysílal po Geraltovi magické výboje, které zaklínače zraňovaly po celém těle. Belanach se smál, hrál si se svou obětí. Svým mečem mu ten ubožák nemohl nic udělat – chránil ho magický štít. Geralt na hranici pominutí smyslů proběhl kouzelnou bariérou a zůstal stát nad vyděšeným čarodějem. „To…To není možné, to nejde, to bys musel být…“ blekotal Belanach vystrašeně. „Já jsem!“ zahřímal zaklínač a oddělil muži hlavu od těla. A pak, naprosto vyčerpán, upadl do bezvědomí.
+ + +
Vyděl dva meče – jeden zlatý a druhý stříbrný. Oba majestátně pluli vzduchem a přibližovaly se k sobě. Když se spojily, zablesklo se a na zem upadl prostý, kovový meč. Náhle se objevil muž v černých šatech a s bílými vlasy a meč zvedl. Pak odešel.Muži nebylo vidět do tváře.
+ + +
Zaklínač se probudil v nevelkém pokoji na prosté posteli.Rozhlédl se po místnosti a uviděl vedle sebe sedět tu dívku…Ariannu. Když uviděla, že se probudil, radostí zatleskala a pak řekla: „Takže žiješ! Sláva! Už jsme se báli nejhoršího… Vyhráli jsme. Poté, co jsi zabil Belanacha, se rytíři rozprchli. Vesničané jsou ti moc vděční.“ „A kde je…“ zeptal se zaklínač. Arianna se usmála a odpověděla: „Gotir je dole v šenku.Nechtěl sem se mnou jít, stydí se za toho kapitána, kterého jsi musel složit ty. Ale jinak je živý a zdravý.“ Zaklínač si oddechl. Hlasy i obličeje byli pryč, protože on ,Geralt, to dokázal. Kouzelnice se pomalu zvedla a stiskla zaklínači vděčně ruku. „Díky za všechno, zaklínači. Jsem ti opravdu vděčná, že jsi nás oba zachránil.“ Pak odešla.Geralt se usmál a do ticha pokoje pronesl: „Já také, Arianno, já také,“ a pak usnul spánkem spravedlivých.
