Robert Holdstock – Les mytág

        Les mytág je první. Odehrává se před Lavondyss, ale ve stejném lese. Příběh. Krásný příběh, zavánějící starými mýty a archetypy (příběhy staré jeko lidstvo samo). Základní linii příběhu určují dva bratři. Steven a Christian Huxleyovi. Steven je ve válce, Christian doma se svým otcem. Jejich otcem je George Huxley, podivín zkoumající Les. Les a mytága, která v něm vznikají. Nutno si položit otáku: Být či nebýt? To je oč tu běží… A co jsou to mytága? Jsou? Anebo nejsou? Jsou našimi představami? Co jsou ty podivné postavy, které se objevují na periferii našeho vidění, a čím jsme hlouběji v Lese, tím jich je víc. Starý Huxley zešílel, a začal být nebezpečný. Proč? Pro ženu. I když krásná Guiwenneth je jen mytágo, George se do ní zamiluje a kvůli ní se stane velmi nebezpečným. Jeho syn Christian je velmi vystrašen, ale Steven se vrací. George Huxley a o něco později i Christian mizí v Lese. Příčinou je asi Guiwenneth, která se později setkává i se Stevenem. Po kratší odbočce (tzv. boule na příběhu…), kde se dozvíme kdo je to vlastně Guiwenneth, jak přišla ke svým schopnostem a také se dozvíme pravdu o lovcích Jaguthech; po idyle, ve které si Steven užívá všemi způsoby s milovanou Guiwenneth, přichází katastrofa. Při večerní oslavě se z lesa vyřítí několik brutálních lovců vedených (tadá) Christianem. Ten v lese neuvěřitelně zestárl, což vede k teorii (a vlastně i praxi) že Les je místo mimo čas, místo kde se čas pohybuje podle zákonů zcela jiných, jen ne fyzikálních. Christian a jeho lovci unesou Guiweneth a zraní Stevena. A ten se v duchu pradávných hrdinských ság vydává zachránit svou milou ze spárů démona, jakým se Christian v Lese stal. S ním putuje Harry Keeton, letec, který byl ve válce sestřelen přímo do jiného, francouzského Lesa a v anglickém Lese chce najít klid. Po mnoha mystických setkáních (rodina Keltů, nekromant…) nastává final ficht a “dobrý konec”

        Tolik k ději. Je celkem dobře vymyšlený, ale kdybych to měl srovnávat s Lesem kostí, tak Les mytág je horší. To dokazuje mou teorii, že Holdstockovy povídky se dělí na dobré a špatné a romány na dobré a nudné. A bohužel musím konstatovat, že přese všechno, co jsem napsal už u Lavondyss, přes všechnu mystiku, vůni lesa, mýty a další podmanivé momenty, stále musím opakovat, že je to trochu nudné. Ano, ty nápady si zaslouží kvalitní zpracování, ale myslím, že pan Holdstock by se měl zamyslet o přehnané vážnosti svých textů. Někdy je to až moc nudné a nezáživné. A hlavně – už mě ta voňavá mystika přestává bavit. Asi je to na mě příliš složité, asi nejsem dostatečně chytrý, abych si to mohl tak dobře užít. Ta romantika, ta atmosféra… ale to je tak všechno.

        Překlad Petra Kotrleho, velmi schopného překladatele (názvosloví staroanglických mýtů musí být skutečně lahůdkou…), je dobrý, nechybí ani jeho osobní zpověď, obálka i ( dvě? tři? ) vnitřní ilustrace odpovídají ději, takže nemám co dodat než…