Kytice

    Erbenovu sbírku Kytice považuji za jednu z prvních fantasy knih, které jsem četl a tak jsem se velmi těšil na její filmové ztvárnění. Určitě se zeptáte, jak jsem přišel k tomu, že Kytice je fantasy kniha. Vysvětlení je velice jednoduché. V Kytici se vyskytuje magie a spousta fantasy postav. Třeba takový vodník – humanoid, který umí dýchat pod vodou, umí mluvit lidskou řečí a umí z obyčejného člověka udělat tvora stejného jako on. Nebo polednice – vyskytuje se jen o poledni, ale zato všude, kde na ni věří – je to jen smyšlená postava, nebo existuje národ polednic? A pak tu máme klasickou zombii (umrlce) v baladě Svatební košile. Kytice tedy formou bližší českému čtenáři představuje staré fantasy postavy. A k té magii – copak v baladě Zlatý kolovrat nevzkřísí Doru pomocí živé vody? Copak díky zaříkání nevstane umrlec z hrobu a nechvátá za svou milou? Copak díky jeho slovu nevstane mrtvý v márnici a nezačne vykonávat jeho rozkaz?

    Mezi jednotlivými baladami, jichž je celkem sedm se objevuje záběr na sedm svíček, které na začátku všechny hoří a postupně, jak končí jednotlivé balady, zhasínají. Je škoda, že to zhasínání nebylo nafilmováno trošku lépe – docela mi vadilo, že svíčka hořela a najednou byl záběr na zhaslou svíčku, a dým od ní se odvíjející. Některé svíčky se dokonce pohnuly z místa, jak je někdo zhášel. Ano, je to detail, ale na mne zapůsobil jako dost zpackaný. Jako symbolika to bylo ovšem velmi krásné. Dále se na začátku některých balad (Mateřídouška, Vodník a Polednice) objevil malý hošík, který hrál na píšťalku. Působilo to na mne, jako hraní na flétnu osudu. Velice krásný byl moment, kdy hošík (osud) procházel obilným polem kolem kapličky a na chvíli se zastavil a zadíval se za sebe. V dalším záběru se objevila Polednice, vysoká a shrbená. Bylo to jako předurčení toho, co se má stát. Pak ale nevím, co si mám myslet o roli hošíka v baladě Zlatý kolovrat. Zde totiž nevystupuje jako osud, ale jako syn (pomocník) starého muže – má za úkol vyměnit zlaté části kolovratu za části Dořina těla.

    Pojďme se teď podívat blíže na jednotlivé balady:

Mateřídouška (Kytice)
Erben ve své Kytici narozdíl od filmu nepopisuje matčinu smrt, ale zmiňuje se pouze o tom, že zemřela. Tato balada byla nejkratší. Je ve své podstatě úvodem ke Kytici. Ničím výjimečným na mne nezapůsobila, snad kromě krásného zpěvu sirot.

Vodník
Dle mého názoru balada, která se dala zpracovat daleko lépe než se stalo. Vadilo mi na ní, že se režisér nedržel Erbenovy předlohy. Těšil jsem se na vodníka, kterak sedí na vrbě a zpívá si. Místo toho jsem se dočkal milování vodníka s jeho souvodnicí (od slova souložnice) ve vodě. Balada začínala v třešňovém sadě, kde na zemi ležela dcera a hrála si se šátečkem. Ten jí pak uletěl do vody, kde ho objevil vodník a začal se o jeho majitelku velmi zajímat. Co ovšem musím pochválit byly scény pod vodou – ty byly prostě nádherně natočeny i zahrány. Když uvážím, kolikrát se musely točit, tak obdivuji výdrž herců. Dcera mi připadala spíš jako že chce, aby se jí něco stalo a i její matka rovněž nebyla moc povedená – neustále v červených šatech a s jablky. Závěr balady, když vodník zabil svého synka a dřepěl vedle dveří byl velmi smutný a moc se mi líbil.
Hráli: Linda Rybová – dcera, Dan Bárta – vodník, Jana Švandová – matka

Polednice
Nejlépe zpracovaná balada. Její filmové zpracování přesně dokreslilo mé představy o polednici. A ten malý vztekloun – nechápu, jak mohli natočit tak uřvané dítě. Vždyť s dětmi se tak špatně pracuje, ale tohle prostě hrálo přesně podle scénáře! I jeho matka byla pravá vesnická žena, která má plné ruce práce a neví, co dříve. Trošku mne zmátlo to vykládání karet, ale nebylo to na obtíž. Ovšem sama polednice – to byla postava! Vysoká, o berlích, role beze slova ale zahraná naprosto geniálně. Směsice pocitů byla tak zřejmá, že slov opravdu nabylo potřeba. I závěr balady, když se otec vrátil z roboty až po pohled na zakryté mrtvé tělíčko, byl dech beroucí.
Hráli: Zuzana Bydžovská – matka, Bolek Polívka – polednice, Jiří Schmitzer – otec

Svatební košile
Téhle baladě se nedá vytknout nic co do nedodržení literární předlohy. Herecké obsazení mluví za všechno a role umrlce byla zahrána s naprosto mrazivou precizností. Celé kino se zvedalo ze židlí společně s nebožtíkem v márnici – opravdu skvostně zvládnutá scéna. Smích umrlce se rozléhal a příjemně lechtal po zádech. Bravo, to se opravdu povedlo.
Hráli: Klára Sedláčková – milá, Karel Roden – milý umrlec

Zlatý kolovrat
Nejhůře zpracovaná balada. To se týče nejen filmového zpracování ale i nedodržení předlohy. Pokud si dobře pamatuji, tak král, který se ztratil našel dům a v něm objevil krásnou dívku. Zde to bylo jinak. Král jel lesem a uviděl u vodopádu dívku, která se zrovna nahá myla. Pak se lesem naháněli až k domu, kde dívka bydlela. Celou dobu se král šíleně smál a jeho nepřirozený smích zněl i celým filmem. Dora nebydlela v nějakém domě, ale spíše v jeskyni. Naprosto přesvědčivě na mne však zapůsobily matka se svou škaredší dcerou, například ve scéně, kde balí sekeru a nůž, by vypíchly oči zlému hadu. Následuje scéna v lese, kde Doru zabijí, zbaví jí nohou, rukou a očí a pokračují na králův hrad. Po svatbě a zabydlení se na králově hradě se zde objevil právě onen hošík (dřívější osud). Hošík do hradu přinesl části zlatého kolovratu a vyměnil je s převlečenou dcerou za části Dořina těla, jak mu nakázal jeho otec. Pak, až se král vrátil a díky zlatému kolovratu zjistil, co se stalo, vyhnal matku s dcerou a šel do lesa hledat Doru. Mezitím otec s hošíkem Doru vzkřísili a král ji zanedlouho našel. Stála tam nahá s rozpřaženou náručí – prostě vsuvka pro mužské osazenstvo kina. Škoda jen, že nebyl detailnější záběr na to, jak vlci trhají prchající vražedkyně.
Hráli: Anna Gaislerová – dvojrole dcer, Nina Divíšková – matka, Karel Dobrý – král

Dceřina kletba
Tato balada mne ničím nezaujala – bylo to prosté převedení na filmové plátno se vším všudy. Motiv je zcela jasný, dcera, která zabila své děťátko musí být za vraždu potrestána – oběšena. Když se jí matka ptá, co jí vzkáže před smrtí – dcera ji prokleje za to, že ji nechala dělat si, co chtěla a nekárala ji. Zcela evidentní poučení pro dnešní rodiče.
Hráli: Alena Mihulová – dcera, Věra Galatíková – matka

Štědrý večer
I tato, poslední, balada mohla být natočena daleko lépe. Štvalo mě, že nebyl záběr na to, co dívčiny ve vodě viděly. Také byla předčasně ukončena – v okamžiku, kdy stará paní umírá v kostele. Měla ještě následovat svatba a pohřeb jak je to v literární podobě. Bohužel, tato balada byla docela odfláknuta.
Hráli: Stella Zázvorková – stará paní

   Pak vše končilo jakýmsi bizardním průvodem, ve kterém se objevily všechny postavy z uvedených balad v čele s osudem hrajícím na flétnu.

   Co říci závěrem? Na celém filmu mi vadilo neustálé poletování čehosi ve většině balad. Například okvětní lístky třešňových květů ve Vodníkovi, uschlé listí ve Zlatém kolovratu nebo peří v Dceřině kletbě. Škoda, že toho bylo tak moc – až přecházel zrak. No a pokud jste viděli Johanku z Arku a nelíbily se vám “létající” oblaka, tak zde si jich užijete opravdu dosyta. Jak by nebylo jiné možnosti jak naznačit divákům, že uběhlo mnoho času. Musím říct, že obdivuji odvahu pana Brabce natočit nenatočitelné. Zde ovšem vyhrává ono nenatočitelné. I přes mnoho krásných momentů ve filmu u mne stále vede svou atmosférou literární předloha.