Alan Dean Foster – Povoláni do zbraně

Prakticky hned první řádky, které jsem přečetl, mě dokázaly zaujmout a navodit pocit očekávání. Posuďte sami.

„Mimozemšťané si mysleli, že jejich válka je peklo – dokud jim Pozemšťané neukázali, co je to skutečná válka.“

Pomyslel jsem si, ha, konečně to někomu pěkně natřeme. Protože skoro ve všech sci-fi knihách jsme my ta slabší rasa, my máme horší technologii, my se musíme potýkat s problémy, jako jsou mnohonásobná přesila, neznámá technologie, šok z uvědomění si, že nejsme sami… I tady se vyskytne pár takových veličin, ale naše schopnost (sebe)destrukce nás vynese mezi ty nejcennější rasy ve vesmíru.

Proč? Protože děj knihy Povoláni do zbraně se odehrává ve vesmíru, kde proti sobě válčí dvě strany. První – Ampliturové – jsou bezobratlé bytosti, které mohou telepaticky kontrolovat a hovořit s každým, kdo má aspoň trochu šedé kůry mozkové (i když zde to není tak jednoznačné, protože mozek může mít různé formy J) a mají jen jediný cíl, Účel. Ten je pro ně vším. A co Účel vůbec znamená? To neví ani oni sami. Jen se snaží přesvědčit ostatní rasy, ať se k nim přidají, protože dle jejich teorie po sjednocení všech známých i neznámých ras ve vesmíru dojde k Události s velkým U. Totiž k Účelu. Ampliturové nejsou zlí, jak sami poznáte. Pouze vám navrhnou možnost připojit se k nim a když náhodou nepochopíte důvod, proč se zřít své jedinečnosti a stát se genově pozměněnými pěšáky v jejich hře, demonstrují ukázku své síly na vaší oběžné dráze. Pokud ani potom nepřijmete jejich filosofii, snaží se vás zpacifikovat vojensky. Ovšem neradi zabíjejí, protože nikdo z mrtvých už nemá tendenci rozšiřovat jejich řady, což je jejich hlavní prioritou. Proto se všechny boje vedou na povrchu planet a mimo obydlené území. Jakmile zničí energetickou síť, ovládnou dopravu a všechny jiné důležité sekce, zvítězí a mentálně vás už donutí se k nim připojit.

A kdo stojí proti nim? Osnova. Ta se skládá také z mnoha živočišných druhů, ale narozdíl od protivníka je každá z civilizací samostatná a vedení probíhá na základě smluv, dohod, porad atd. Ras na každé straně je hodně a všichni dělají to, co je pro ně nejpřirozenější. Například v Osnově je prakticky pouze jedna početnější rasa – Massúdové, která má určité bojové schopnosti a je i psychicky schopna zabíjet (nemyslím nějak telepaticky, ale že nemá nijak velké mentální zábrany ublížit někomu cizímu). Druzí jsou zase velice chytří, tak jen naslouchají a poskytují rady. A jiní naopak nejsou schopni ani boje, ani přispívat svou inteligencí, ale velice dobře se vyznají v technice a kvalitně opravují. Tudíž každý má svoje klady a zápory.

A do tohoto konfliktu bude nakonec zatažena i naše matička Země. Massúd Kaldaq dostane za úkol prozkoumat vzdálenou část galaxie a při této expedici natrefí na Sluneční soustavu. Po počátečních problémech, kdy jejich sondy budou podivně zničeny, přistanou v jednom malém zálivu a po pár týdnech kontaktují hudebního skladatele Willa Dulaca. Will bude samozřejmě zaskočen přítomností tolika mimozemšťanů a představou toho, že se nesetkal jen s jednou rasou, ale hned s několika. Po počáteční psychické labilitě se s novou myšlenkou srovná. Když zjistí pravý důvod Kaldqovi návštěvy, začne podporovat všemi silami myšlenku, že se do války nehodíme, jsme mírumilovní a konečně po mnoha stoletích jsme se přiblížili k celosvětovému míru a nastupujeme na cestu blaha a prosperity.

Jak jste asi pochopili, Will tak zcela neuspěje a po pár měsících, kdy mimozemšťané zjistí to nejpotřebnější, dojde k verbování zcela průměrných lidských jedinců. A ti se projeví jako nejlepší a nejzkušenější bojovníci, které kdo kdy viděl. Nejdůležitějším faktem z celé knihy je totiž skutečnost, že ŽÁDNÁ civilizace neválčí ráda, nechápou, jak někdo může válčit a umírat pro peníze, jak někdo (řekněme si to na rovinu, to někdo jsme my) může dobrovolně obětovat svou existenci a ještě při tom být šťastný. A to je taky hlavním problémem. Osnova si totiž není jistá, jestli nás, vojensky vysoce vyspělé, ale chováním a chápáním světa mnoho století za nimi, má využít ve svém boji. Uvědomuje si totiž, že jsme neovladatelní, ale v boji neocenitelní. Každopádně když nás objeví i Ampliturové, je rozhodnuto a lidstvo konečně poprvé v historii může spojit své síly v obraně proti někomu jinému než druhému člověku a naplno popustit uzdu svému ničení a svým přirozeným instinktům.

Alan Dean Foster psát umí. Můžu vám říct, že jsem se bavil celou knihu, i když se asi až do ¾ jedná jen o vztahy mezi mimozemšťany a námi. Boje je tam celkem málo, takže pokud čekáte space operu, budete zklamáni. Celý vesmír je zde pojat ze zcela nového pohledu. Já osobně jsem ještě nečetl ani neviděl žádnou knihu nebo film, kde by lidé byli ti nejlepší ve válčení. Zde jsme obdivováni, ale zároveň i zatracováni, protože nám nikdo nerozumí a nechápe. Definice civilizovanosti je všeobecně vnímána jako vyspělost ve všech technických oborech, nejen ve zbraních. A porozumění jedinečnosti života a jeho bránění je samozřejmostí. Tudíž my jsme ti zvláštní, špatně vyvinutí a raritou ve vesmíru. I když dle autora to je dáno tím, že jen na naší planetě se pevnina roztrhla a jen u nás jsou stále aktivní sopky atd. Proto nepřátelské prostředí z nás udělalo agresivní tvory. No, je to jen teorie, stejně si ale myslím, že vesmír podaný tímto stylem je nepřirozený a až se někdy setkáme s cizími tvory, bude to méně mírumilovné než zde.