Úvodem je nutno poznamenat, že oba příběhy jsou proklatě dobré. Jsou ze stejného světa, časově navazují, zdánlivě se liší, ale mají mnoho společného. Krvavé pohraničí již zdrbal v Ikarii 1/2001 Vlado Ríša, pravda, celkem trefně, ale unikla mu jedna skutečnost. Je společná pro oba příběhy. Jaká – to se dozvíte v této recenzi.
Oficiálně jde podle všech atributů o fantasy, podle dějové linie jsou to však westerny – první z pohraničního města, kam se po delší odloučenosti vrací hlavní hrdina, druhý z hranice civilizace, kde hlavní hrdinka cestuje divokou přírodou, pronásledována kdekým a kdečím (lidmi, zlou magií i různou havtí). Oba příběhy jsou hlavně o lidech, o snaze některých jedinců nahrabat si za každou cenu co nejvíc, bez ohledu na následky a životy těch druhých.
Oba příběhy se liší stylem vyprávní. V prvním odvede hrdina kus stopařské (detektivní) práce. V první fázi proto, aby pomohl postiženým spolubojovníkům, ve druhé musí všem zachránit kůži a zároveň při tom potrestá pár grázlů různého formátu a stupně nebezpečnosti. Poté i s přeživšími přáteli ochází do civilizací nedotčených končin. Aby autor zvýraznil vyprávný příběh, uvede jednotlivé kapitoly “citáty” z encyklopedie pohraničí. Kontrast oficiální historie a příběhu nechť čtenář vychutná sám. Je do jisté míry otázkou, jak dalece inspirovala autora naše současnost, atributy pohraničí westernového a českého z let 1945-1947.
Druhý příběh je o útěku dívky, obviněné z čarodějnictví, divokou přírodou. Je to příběh na klasickm pozadí indiánských válek (indiány nahradili orci a dost indiánsky oblečení elfové), kde hrdinka ve finále zjišťuje, že je obětí i součástí dlouhodobě plánovaného a proávděného podrazu. Jako obvykle jde o peníze až na prvním místě, konec je v zásadě shodný s prvním příběhem. Styl vyprávění se liší, popis prostředí zde hraje důležitou roli. Atmosféru lesa si vychutnají hlavně trampové, civilizovaní čtenáři si ji zcela nevychutnají (nezažili to na vlastní kůži). Oproti předchozímu příběhu je tento doplněn o bibliografii autora a odkazy na další příběhy z pohraničí, vyšlé dříve.
Oba příběhy nelze přesně stylově a žánrově zaškatulkovat, někteří kritici nad nimi nejspíš ohrnou nos, někteří čtenáři jim nepřijdou na chuť, ale já osobně je vřele doporučuji.
Na závěr poznámka pro hnidopichy: fantasy z westernu dělal už R.E. H. a rozvláčné rytířské romány už mi lezou krkem.
