Zaklínač

    U povídky Zaklínač jde vlastně o upravený klasický námět, kdy přijde cizinec do města sužovaného netvorem a tohoto netvora se zbaví. Podobně byly použity různé pohádky a příběhy za námět dalších Sapkowského povídek. Nejvýraznější je asi povídka Maladie, která nevšedně zpracovává příběh o Tristanovi a Isoldě. To je také jediný příběh, v němž autor dokonce ponechal i původní jména postav.
    Já se však chci podívat podrobněji, a proto z časových důvodů představím podobnosti jen u dvou povídek. Obě patří mezi první povídky o Geraltovi, které Sapkowski napsal. Jsou jimi Zrnko pravdy a Menší zlo.

Zrnko pravdy

    Zrnko pravdy je jiný pohled na známou pohádku o Krásce a zvířeti. Pro srovnání jsem použil zpracování pana de Beaumont. Pro začátek uvedu, že v obou dílech stojí netvorovo panství uprostřed lesa.
    U Beaumonta kupec zabloudí, dostane se k nějakému paláci, kde nikdo není, ale je tam připravené jídlo, zatopeno a podobně. On využije všech výhod, jež mu jsou nabídnuty a na odchodu se mu stane toto: „Když kráčel loubím z růží, vzpomněl si, co na něm chtěla Kráska, a utrhl větvičku s několika růžemi. V tom okamžiku zaslechl veliký hluk a uviděl, že se k němu řítí obluda tak hrozná, že málem ztratil vědomí.“
    Pro srovnání: Když zaklínač přijede a vejde na dvůr uvidí „růžový keř. Ničím se nelišil od jiných keřů růží, které kdy Geralt viděl. Ničím – kromě barvy květů. Barvy indiga s purpurovým odstínem na okrajích některých plátků. Zaklínač se jedné růže dotkl, sklonil obličej a přičichl. Květy měly typickou vůni růží, jen intenzivnější.
    Dveře domu – a současně všechny okenice – se s třeskem rozletěly. Geralt zvedl hlavu. Přímo na něho se hnal netvor.“To zní velmi podobně, že?
    Sapkowského Nivellen, jak se netvor jmenuje, vypráví později Geraltovi svůj příběh: „Mrknu z okna a co nevidím? Nějaký tlusťoch trhá růže z tetčina keře. Popadl mě vztek a vyletěl jsem na dvůr. Tlusťoch, jen co se mu vrátil leknutím ztracený hlas, začal kvičet, že chtěl jenom pár květin pro dcerušku, abych prý ho ušetřil, živého a zdravého propustil atakdále. Vzpomněl jsem si na pohádky, které mi kdysi vykládala moje chůva. Krásné panny mohou polibkem proměnit žábu v prince (to je odkaz na jinou klasickou pohádku). Možná je v těch povídačkách zrnko pravdy. ‚Dceru nebo život!‘ nic chytřejšího mě v tu chvíli nenapadlo. Kupec se rozbrečel, že jeho dcerunce je teprve osm roků.“ 🙂 
    U Beaumonta se netvor jmenuje Zvíře a poté, co se přiřítí ke kupčíkovi, řekne strašlivým hlasem: „‚Nevděčníku, poskytl jsem ti útočiště na svém zámku a zachránil ti tak život, a ty mi za všechnu mou starost kradeš růže, které mám nejraději na celém světě! Pros nebesa, ať ti odpustí, protože za svou vinu zaplatíš smrtí.‘
    Kupec padl na kolena, sepjal ruce a řekl:
    ‚Pane, odpusť mi; nevěděl jsem, že tě rozhněvám, když si utrhnu růži pro jednu svou dceru, která mě o ni prosila.‘
    ‚Řekl jsi, že máš dcery, odpustím ti, když sem jedna z nich dobrovolně přijde zemřít místo tebe.‘“ Jeho nejmladší dcera pak přijde.
    Nivellen vypráví dál: „Slitoval jsem se nad kupčíkem, pozval jsem ho dovnitř, pohostil ho a na rozloučenou mu ještě do váčku zlata nasypal.“
    Zvíře obdobně: „Nechci tě propustit s prázdnýma rukama: Vrať se do pokoje, kde jsi spal, najdeš tam velikou prázdnou truhlu. Můžeš do ní uložit všechno, co se ti jen zlíbí, dám ti ji odnést domů.“ Jediný rozdíl je v tom, že u Beaumonta byl kupec pohoštěn už před utržením růže.
    Sapkowski nahrazuje osmiletou holčičku jinou, protože kupčík se se svým dobrodružstvím neopomněl někde později pochlubit, „jelikož neuběhly ještě ani dva měsíce a objevil se další kupec. Přivezl si pěkný pytel. A dceru. Taky pěknou.
    Domluvili jsme se, že mi ji tady rok nechá.“
    U Beaumonta se Kráska Zvířete zpočátku bojí, myslí si, že ji chce sníst. Později se otrká a těší se z jeho blízkosti. Zvíře k tomu dodává: „Já nejenom ošklivě vypadám, já ani nedovedu kloudně promluvit“
    Nivellen to celé cítí podobně: „Nějakou dobu dostávala hysterické záchvaty, sotva se na mě podívala. Byla přesvědčena, že ji sežeru. Ale už za měsíc jsme jídávali u jednoho stolu, klábosili a chodívali společně na procházky. Ale i když byla velice milá a přívětivá, začal jsem koktat, kdykoliv jsem na ni promluvil.“ Nic se nestalo a Nivellen pak ještě vyzkoušel několik dalších dcerek, s čím dál tím větším pocitem, že by byl radši, kdyby zůstal takový, jaký je.
    Sapkowského netvora proklela kněžka nějaké temné svatyně, když se ji snažil znásilnit. Beaumontův zase říká: „Zlá víla mě zaklela do zvířecí podoby.“ Tak tohle se za tou jednoduchou větou skrývá.
    A nakonec? Ocituji Geralta: „V každé pohádce se skrývá zrno pravdy. Láska a krev – obě mají velkou moc. Mágové i učenci si nad tím lámou hlavy dlouhá léta, ale neobjevili zhola nic, kromě toho, že láska musí být opravdová.“ A to platí pro obě díla.

Menší zlo

    Povídka Menší zlo je také prošpikována odkazy na klasické pohádky. Narozdíl od Zrnka pravdy však nejde o jedinou, ale o mnoho témat, z nichž to nejvýraznější je Sněhurka. Odkazy budu opět uvádět popořadě tak, jak se v knize objevují.
    Když se Geralt setká s čarodějem Stregoborem, povídají si o generaci dívek – princezen, které se narodily po zatmění Slunce a které byly podle věštby krvežíznivé zrůdy. Čarodějná rada je nejdříve systematicky „odstraňovala“, ale po několika omylech se je rozhodla pouze izolovat. A tady se objevuje téma známé z mnoha pohádek. Princezny byly totiž zavírány do věží.
    K tomu Stregobor říká: „Jenže to byla další chyba. Podcenili jsme je, hodně jich uteklo. Mezi princátky, hlavně těmi mladšími, kteří neměli nic na práci a nic, co by mohli ztratit, se rozšířila jakási bláznivá móda osvobozovat uvězněné krasotinky. Většina z nich si při tom naštěstí zlomila vaz.“ O něco dále je ještě konkrétnější: „Fialka prchla z věže na šňůře spletené z vrkočů.“ Obdobná situace je námětem mnoha především anglosaských pohádek. To, že Sapkowski otáčí náhled na hrdiny těchto pohádek, už víte z povídky Zrnko pravdy velmi dobře a tento přístup bude užíván i nadále.
    Jak jsem uvedl před chvílí, nejvýrazněji autor naráží na pohádku o Sněhurce. Následující ukázka, kterou budu znovu prokládat porovnáním s originálem, tentokrát Sněhurkou bratří Grimmů, vlastně začíná, jakoby nám Stregobor četl pohádku.
    „Tento příběh začíná v Creydenu, malém knížectví na Severu. Manželkou creydenského knížete Fredefalka byla Aridea, moudrá a vzdělaná žena. Z jejího rodu pocházelo několik vynikajících adeptů kouzelnického umění, a tak nejspíše dědictvím získala vzácný a mocný artefakt – Zrcadlo Nehaleni. Jak jistě víš, Zrcadla Nehaleni slouží hlavně prorokům a věštkyním, protože bezchybně, byť poněkud svéhlavě, předpovídají budoucnost. Aridea se na Zrcadlo obracela poměrně často…“
    „S tou nejběžnější otázkou, že? přerušil ho Geralt. „Kdo je na světě nejkrásnější? Pokud vím, Zrcadla Nehaleni se dělí na neupřímná a rozbitá.“
    Tady je, myslím, nadmíru zřejmé, o co jde. Grimmové na to nahlížejí trochu jinak: „Sněhurčina macecha byla krásná, ale pyšná a domýšlivá a nestrpěla, aby ji někdo zastínil krásou. V jedné ze svých komnat měla zrcadlo, v němž se každodenně obdivovala a jehož se vždy pak nakonec tázala:
    „Zrcadlo, zrcadlo na stěně – řekni mi, řekni, kdo je nejkrásnější z celé země?“
    A zrcadlo odpovídalo:
    „Paní králová, nejkrásnější ze všech jste vy.“
    Pak byla spokojena, neboť věděla, že je zrcadlo pravdomluvné.“
    Geralt na původní pohádku naráží přímo. Mimochodem, povšimněte si názvu Zrcadlo Nehaleni. Nehalení, tedy neskrývání, odhalování. Odhalování pravdy.
    Stregoborův příběh pokračuje: „Arideu více zajímal osud státu. A na její otázku Zrcadlo předpovědělo hrůznou smrt jí samé a obrovskému množství lidí z ruky či vinou Fredefalkovy dcery z prvního manželství.“ Ta se v povídce, jak jistě všichni víte, jmenuje Renfri. Stregobor tam byl pak poslán Radou, aby zjistil, co a jak, a je přesvědčí se o tom, že Renfri je zrůda.
    Zde Geralt předkládá svůj názor na Arideu: „Určitě pastorkyni dvakrát nemilovala. Jistě by byla radši, kdyby trůn zdědily její vlastní děti.“ Stregobor nerušeně pokračuje: „Byl jsem pro to, abychom dívku izolovali, ale kněžna rozhodla jinak. Poslala malou do lesa s podplaceným vrahem, lovčím. Později jsme ho našli v křoví. Neměl na sobě kalhoty, takže nebylo těžké přijít na to, co se přihodilo. Vrazila mu jehlici brože do mozku. Uchem. Bezpochyby ve chvíli, kdy byl zrovna zaujat něčím jiným.“
    Tuto část Geraltovi vypráví i Renfri ze svého pohledu. Zní takto: „Stregobor a ta mrcha Aridea přikázali lovčímu zavést mě do lesa, podříznout mě a přinést jim moje srdce a játra. Neporadila jsem si s ním. Slitoval se a pustil mě. Předtím mě ale znásilnil, dobytek, a ukradl mi náušnice i zlatý diadém.“ A komu byste měli věřit?
    Zkusíme Grimmy: „Když se královna jednou opět tázala zrcadla, zda je nejkrásnější z celé země, odpovědělo jí:
    „Paní králová, vaše krása září jako hvězda jasná, jako Sněhurka však není v světě žádná žena krásná.“
    Královnu ta odpověď polekala tak, že zezelenala a zežloutla žárlivostí, a kdykoliv pak pohlédla na Sněhurku, obracelo se jí v těle srdce. Tak nenáviděla tuto dívku. Konečně si zavolala jednou myslivce a poručila mu:
    „Odnes to dítě hluboko do lesa! Nechci je již nikdy spatřit. Usmrť je a na důkaz, že jsi můj rozkaz vyplnil, přines mi jeho plíce a játra.
    Myslivec ji poslechl, odvedl Sněhurku do lesa, ale když jí měl loveckým nožem probodnout srdce, tu se dívka dala do pláče a pravila:
    „Ach, milý myslivče, nech mě naživu! Rozběhnu se do nejhlubšího lesa a nikdy více se již nevrátím.“
    Protože byla Sněhurka tak krásná, pohnula její prostá slova i tvrdým srdcem lesníkovým a pravil:
    „Tak běž a nevracej se, ubohé dítě!“
    Myslil si, že ji brzy roztrhá divoká zvěř, a přece mu bylo tak sladce u srdce, že se mu zdálo, že mu s něj spadl přetěžký balvan, neboť nevěděl ani, proč ji má zavraždit. A když mu náhle zkřížil cestu mladý srneček, zastřelil jej, vyjmul jeho plíce a játra a donesl je královně na důkaz, že splnil daný rozkaz. Kuchaři bylo nařízeno, aby je uvařil v soli a zlobyplná královna je snědla, neboť se domnívala, že jsou Sněhurčiny.“
    Mnohem blíž, zdá se, je výpověď Renfri. Věta „Protože byla Sněhurka tak krásná…“ je docela průkazná, viďte? 🙂
    Stregobor pokračuje: „Po čtyřech letech jsem od Aridey dostal zprávu. Našla ji. Žila v Mahakamu se sedmi gnómy, které přesvědčila, že je pohodlnější olupovat kupce na cestách, než si zaprášit plíce v dole. Aridea na ni několikrát najala zabijáky, žádný z nich se ale nevrátil. Pak už o dobrovolníky začala být nouze.“
    Co to asi bylo za zabijáky, nám opět přiblíží s malou pomocí Geralta sama Renfri: „Po celou tu dobu mně macecha s tím čarodějem šlapali na paty, posílali za mnou vrahy, pokoušeli se mě otrávit, vrhali na mě zakletí.“
    „Aridea a Stregobor se tě pokoušeli otrávit?“
    „Ovšem. Jablkem s výtažkem z rulíku. Zachránil mě jeden gnóm. Dal mi protijed, po kterém jsem se málem vyzvracela z podoby. Ale přežila jsem.“
    To však není všechno. Stregobor se dokonce s Renfri jednou setkal osobně. Jak to dopadlo, nám znovu osvětlí čaroděj: „Jen tak tak jsem stačil vyslovit zaklínadlo, ruce se mi nepředstavitelně třásly, když po mně ta divoká kočka šla s mečem v ruce. Zalil jsem ji do hezkého kvádru horského křišťálu – šest loktů na devět. Když upadla do letargie, hodil jsem kvádr i s ní do gnómského dolu a šachtu zavalil.“
    Proti tomu stojí Grimmové, u kterých „jakmile Sněhurka do otrávené půlky jablka kousla, padla ihned mrtva k zemi. Když se vrátili trpaslíci večer domů, nalezli Sněhurku mrtvou. Položili ji na postel a snažili se zjistit, jakým jedem byla otrávena. Potom ji omývali vodou i vínem, ale nepomohlo to. Potom ji tři dni oplakávali a chtěli ji pochovat. Avšak třetího dne byla Sněhurka ještě krásnější než za živa. Tu si řekli:
    „Do černé země ji nepohřbíme.“
    A dali se ihned do hotovení skleněné rakve, do níž bylo vidět ze všech stran. Potom vynesli rakev na bílý vrch.“ Podobnost je zřejmá, jen je tu určitý výškový rozdíl a u Sapkowského jsou v tu chvíli gnómové, což je samozřejmě synonymum k trpaslíkům, nepříliš dlouho po smrti.
    Sněhurku zachrání náhoda. Když jede okolo královský princ, uvidí rakev a chce si ji odvézt, trpaslíci za ni nic nechtějí, a tak mu ji darují. Při klopýtnutí nosiče Sněhurce vypadne z hrdla otrávené sousto a ona ožije.
    Sapkowského Stregobor byl „realističtější“: „Zfušoval jsem to. Našlo se nějaké princátko, které vynaložilo moře peněz na odčarování, a když se mu to podařilo, triumfálně si zakletou krásku odvezlo domů, do nějakého zapadlého království na Východě.“
    A jak dopadla Aridea? Sapkowski uvádí dva pohledy. Stregobor říká: „Kněžnu někdo otrávil. Jsem přesvědčen, že to udělala Renfri.“ Renfri odporuje: „Aridea natáhla bačkory ve vlastní posteli, měla štěstí, že jsem ji nedopadla. Připravila jsem si pro ni speciální program.“
    Že by tím programem myslela to, co s královnou udělali bratři Grimmové? „Když Sněhurku poznala, tu se nemohla úzkostí a strachem ani pohnout. V tom okamžiku již byly nahřívány nad ohněm železné sandály a postaveny před ni. Musila si je obout a tančit v nich tak dlouho, dokud neklesla mrtva k zemi.“
    Poslední odkaz mluví sám za sebe. Renfri říká: „Jsem přece jen princezna. Mám jemné tělo, ucítím přes slamník hrášek. Není-li samozřejmě slamník jaksepatří nacpaný.“ Tím se mimochodem snaží Geraltovi naznačit, že se s ním chce vyspat.
    Tímto bych z časových důvodů ukončil pohádkový rozbor Sapkowského povídek a protože je tolik hodin, přečtu vám, milé děti, pohádku na dobrou noc. Tato pohádka bratří Grimmů nese hrdé krycí jméno „Dobro vítězí“.
    Společnost uličníků (ze sbírky Sněhurka a jiné pohádky, str. 34)
    A na úplný konec uvádím jeden Nivellenův citát: „A to se tvrdí, že v pohádkách nalezneš všechnu lidovou moudrost. Hovno!“

Petr Koppel