Donaldson, Stephen R. – Moc, která chrání

Dříve, ačkoli byl v normálním světě nemocný leprou, se v Končině vždy vyléčil. Při tomto návratu mu to umožněno není. Vojska Pána Zlora totiž obléhají samotný Libokam. Zlorova zima rdousí celou zemi. Do této situace je povolán Thomas, jako nositel mocného bílého zlata, aby pomohl Končině. Nejprve ale odmítá, aby byl podruhé povolán Triockem Tím Triockem, který mu nemůže odpustit to, co se stalo Leně. Covenant je střídavě hnán šílenstvím a rozumným uvažováním Končinou, aby se v konci utkal se samotným Zlorem. Je ale příliš slabý.

Nemám Kroniky Thomase Covenanta rád. A není to tím, že jsou třeba špatně přeloženy. Prostě příběh mi moc nesedl. Už samotná myšlenka, že hlavním hrdinou je muž nakažený leprou je krajně neobvyklá. Ale on se navíc celou dobu zmítá v pochybnostech, neustále mění svá rozhodnutí, na která doplácejí ostatní, a pak se za jejich smrt obviňuje. Jednu chvíli chce celou Končinu spasit, aby se vzápětí schoval do pláště svého sobectví. Přestože na Končinu nevěří, jeho činy jí ovlivňují ve velké míře.

Z celé této trilogie (u nás ve čtyřech dílech) na mě dýchá beznaděj. Vždyť skoro z každého dobrého činu, který kdokoli udělá, posléze vyplyne zlo. A všichni dobří procházejí jednou těžkou zkouškou za druhou. Přitom se mění. Samotný Covenant se potácí krajinou, a kdyby nebylo jeho přátel (ti ale musí mít silnou víru) zemřel by kdykoli po cestě. Na druhou stranu Thomase Covenanta docela chápu a soucítím s ním. Kdyby mě někdo proti mé vůli vyslal do cizí země, a její obyvatelé ode mě očekávali spásu, nevím, co bych udělal. Thomas má sice prsten z bílého zlata, ale ani ve třetím díle není k ovládnutí moci divoké magie blíž než na začátku celé trilogie. Z toho by jeden určitě začal bláznit.

Teprve v tomto dílu svítá jakási jiskřička naděje. Přestože vojska Pána Zlora obléhají Libokam, Pánové se nevzdávají. Zasazují armádě zla citelné rány. V Končině je ještě naděje. Ale Thomasův život ve skutečném světě je plný beznaděje a samoty. Je vyvrhelem a ostatní se ho snaží dostat z města. Dělají mu naschvály a štítí se ho. (Nevím ale, co bych dělal na jejich místě já.) Doženou ho až na samý okraj šílenství. V Končině nakonec prochází jakýmsi poznáním, které mu umožní žít sám se sebou.

Právě boj o Libokam pokládám za to nejlepší z knihy. Pan Donaldson zde skvěle podává bitevní scény. A můj hrdina byl samozřejmě Nejvyšší Pán Mhoram. Zdá se, že je to boj odsouzený k porážce, ale lidé se přesto nevzdávají. Vyprávění je tak sugestivní, že až kdesi koutkem oka vidím rozmazanou siluetu Pána Mhorama, jak z věže dští modrý oheň.

Překlad paní Teichmanové je velmi dobrý, domnívám se, že dokázala výborně vystihnout ducha knihy. Jen se domnívám, že se říká leprosárium a ne leproserie. Také jsou na mnoha místech překlepy či chybí nebo přebývá nějaké to písmeno. I čárky a tečky jsou v textu umístěny mnohdy nahodile. Ale to je stará bolest vydavatelství Classic. Prostě tam si po překladateli nikdo knihu nepřečte. A je to škoda.

Ale je třeba totéž vydavatelství i pochválit. S povděkem jsem kvitoval, že text je vytištěn plně a umožňují tak číst bez větších nároků na oči. Bohužel je umisťován až příliš ke hřbetu, takže aby bylo možno přečíst celé věty, je knihu nutno prohýbat.

Ale co mě nejvíce uchvátilo, je mapa. Takhle by měly vypadat všechny mapy ve fantasy knihách. Jména se shodují s textem. Takže například Rozervané vrchy jsou Rozervané vrchy a ne nějaké anglické hills atd. Také graficky je mapa velmi hezky vyvedena. (Za mapu 9/10)

I umístění stručného (opravdu stručného) shrnutí předchozích knih na počátku je velmi milé a potřebné.

Dále je nutno Classic pochválit za to, že netahá ceny knih nahoru. Za skoro pět set stran chce jen 199 peněz. Což je více než slušné.

Obálka je jako obvykle velice hezká, ale k ději nemá pražádný vztah.

Kdyby ale byly všechny knihy Classiku alespoň v takové kvalitě, byl bych docela spokojen.

Asi si přečtu i Donaldsonovu druhou trilogii Země válečných čarodějů. Možná.