„Události, zaznamenané ve čtyřech knihách cyklu Bouřlivé věky, začínají zhruba sto padesát let před událostmi popsanými v knihách Krispose z Videssosu, a tedy zhruba šest set padesát let před událostmi popsanými ve Videssoském cyklu.“ Tak pravil autor.
Na “Světoválku” Harryho Turtledova jsem slyšel jen chválu, ale na ostatní jeho cykly už byly ohlasy slabší. A tak jsem uvítal možnost přečíst si úvodní díl jeho nejnovější ságy “Bouřlivé věky”. Hrdinou je “dihqan” (vládce menšího území spadajícího pod království Makuran) Abivard, který se vrací domů z pohraničních bojů s nomády. Velké překvapení je pro něj však uchystáno právě doma, když se ujímá vlády po padlém králi nikoliv právoplatný dědic Sharbaraz, ale jeho strýc Smerdis. Na Abivardovi (jakožto správném kladném hrdinovi) je, aby rozluštil záhadu, proč místo krutého tyrana a naprosto neschopného panovníka nevládne ten správný muž. Nad tím vším se ještě vznáší malé proroctví, které je však Abivardovi naprosto nepochopitelné a tak čeká, co se z proroctví nakonec vyvine. Celá kniha má celkem pouze třináct kapitol a právě proto mi připadalo jako silná soda, když dvě celé kapitoly zabral happyend. A tak jsem tuto naprosto nejméně záživnou pasáž musel přetrpět a tiše čekat, zda se ještě nestane něco vyloženě zajímavého. Nestalo. Na konci se však otevřela vrátka pro pokračování (s názvem “Kladivo a kovadlina”), kde se bude jednat s největší pravděpodobností o politiku již ne domácí, ale zahraniční. Navíc zůstala nevyřešena otázka proroctví, jehož potenciálu Turtledove zatím vůbec nevyužil.
Co se týče magie, pak jsem se v Ztraceném trůnu nedočkal téměř ničeho. Magické kousky se zde dají spočítat na prstech jedné ruky a to mi ještě pár prstů zbude. A to ani nechci více rozvádět, že jsou ony magické kousky naprosto nevěrohodné. I když velkou část knihy zabírají válečné střety, rozhodně neočekávejte nějakou vzrušující a napínavou akci, nečekejte ani dech beroucí překvapení, barvité popisy, vychytanou gradaci děje a už vůbec ne úžasné originální nápady. To všechno tu prostě chybí. Na druhou stranu nelze autorovi upřít jeho svižný jazyk. Kniha je nadprůměrně čtivá a i když jsem schopen přiznat všechny ty nedostatky, které teď odhaluji, přiznám se, že mě kniha bavila.
Nezůstanu nikomu nic dlužen a naťuknu české vydání. Na rovinu říkám, že bych klidně oželel stříbrná písmena a reliéfy vystupující z originální obálky a dokonce i kvalitní papír a kvalitní brožovanou vazbu za… pořádný překlad. Překlad totiž stále zůstává největším kamenem úrazu v knihách vydavatelství Classic. Ztracený trůn je plný zkomolených vět s anglickým slovosledem a některé věty jsou i naprosto nesmyslné. Uvedu malý příklad. Hroznou větou – “Nebyl jsem zrozen k tomu být moudrým mužem” (str. 265)- se Abivard sám jasně přiznává, že moudrosti moc nepochytil. I když každý pochopí, že chtěl spíše říci – “Nenarodil jsem se proto, abych byl mudrcem” – stejně to zatahá za uši. Hned o několik stránek dál je další věc, která mi stála za zapamatování:
“Lorde Sarbarazi
Jak Sharbaraz říkal, Videsánci neumějí vyslovit š. Abivarda však rozzlobilo něco jiného než důstojníkův přízvuk. ‚Říkej, Vaše Veličenstvo (…)
‚Vaše Veličenstvo, opravil se Videsánec okamžitě…”
Tady se ukazuje, jaký byl zřejmě Abivard schopný muž, když rázem během jedné věty naučil Videsánce říkat “š”. A pokud bych byl hnidopich, navrhoval bych, aby jméno bylo počeštěno na Šarbaraz, když se v knize řeší podobné “problémy”. Překlad už nebudu více rozebírat, zřejmě bych tím zaplnil celý internet. 🙂
Závěrem mi zbývá vyslovit konečný ortel. Ztracený tůn není žádný zázrak a každý, kdo se s knihou nesetká, toho nemusí vůbec litovat. Na druhou stranu poskytuje zábavu, což je jedna z nejvyhledávanějších aspektů fantasy literatury a i když se kniha moc netrefila do mého gusta, protože od knihy očekávám více než to, co mi nakonec poskytla, může být dobrou volbou pro jiné. Takže si to dobře rozmyslete, než knihu koupíte, protože sto devadesát devět korun není zrovna málo.
Děkuji vydavatelství Classic za věnování recenzího výtisku.
Recenze napsána pro časopis Ramax.
